Miluše Dovrtělová

Miluše Dovrtělová

Má je pomsta

PROLOG

Jmenuji se Johanna, s obzvláštním důrazem na ta dvě en; vlastně jsem ještě pořád nepochopila, jak se to našim podařilo. V době, kdy jsem se narodila, byla cizokrajně znějící jména nepřípustná, pokud to ovšem nebyla nějaká ta Nataša nebo Zoja, ale možná šlo jen o zmýlenou toho, kdo mě zapisoval do matriky a posléze do rodného listu; ostatně i Barbra Streisand přišla ke svému zvláštnímu jménu tímto způsobem. Nevím, nikdy jsem po tom nepátrala, dokonce mě ani nenapadlo někdy se na to rodičů zeptat – a vlastně mi to bylo a je fuk. A vůbec, s tím jménem jsem si užila své, od dětství, počínaje vcelku neškodnou říkankou Když jsem šel z hub, ztratil jsem zub, našla ho Johana s dlouhýma nohama, až k pozdějším, někdy více, jindy méně (ale většinou méně) vtipným narážkám na jistou Johanku, zvanou Panna Orleánská; čeho se ty narážky týkaly, je nasnadě.

Je mi tak nějak čtyřicet, ještě nějakou dobu necelých, měřím zhruba 175 cm, váha odpovídající. Přemíra kudrnatých rudohnědých vlasů do půli zad, oči tak zelené, že mě občas podezírají z nošení barevných kontaktních čoček, široká, prý smyslná ústa, a nos zvaný pršák, ke všemu ještě pokropený pihami, mě předurčují k tomu, abych byla považována za jednu z oněch bytostí, vyskytujících se povětšinou v dalekém kraji, tam, kde na tom správném konci duhy vysedává skřítek a bedlivě střeží svůj hrnec zlata. Třeskutý omyl. Narodila jsem se a vyrostla na Moravě a ani v bohaté genealogii mých předků nenajdete nikoho, kdo by měl k Irsku třeba jen vzdálený vztah, neboli, jak se říká v mé rodné vísce, jehož kráva by se napila z našeho chlíva. Češi, Němci, Rakušáci, Poláci, dokonce i jeden Švéd se údajně mihl, ale Ir… Ani náhodou.

Když jsem kdysi před lety absolvovala právnickou fakultu, vystartovala jsem do života nacpána ideály; takový místní Perry Mason v sukních. Netrvalo dlouho a došlo k nevyhnutelnému střetu představ a reality – Perry Mason si studem zakryl tvář a první prohraný soud (protože klient mi lhal, jako když tiskne, a má zanícená obhajoba vyzněla jako zcela trapný monolog, kterému se v duchu smál nejen státní zástupce, ale i soudce, a místy nezakrytě dokonce sám obžalovaný) mi ukázal, jak dlouhá cesta vede k vysněnému ideálu. Poznání toho, že jako advokát, který nemíní obhajovat ty, v jejichž nevinu sám nevěří, budu zřejmě vegetovat na životní úrovni často zmiňované kostelní myši, a to už nemluvím o ofácích, tedy obhajobách ex offo, kdy je vám klient přidělen a nenaděláte vůbec nic, to všechno mě dovedlo až k policajtům; když už nemohu hájit nespravedlivě obviněné, tak budu potírat lumpy.

Jak se postupem času ukázalo, ani to nebylo to pravé ořechové; ne, že by kolegové byli zlí, ale skutečnost přece jen vypadá trochu jinak, než televizní seriál. Sedět v kanceláři za stolem a sepisovat hlášení, projednávat s tu vyplašenými, onde přidrzlými občany jejich dopravní přestupky, razítkovat úřední lejstra a občas odmítnout pozvání na oběd (večeři, tanec, návštěvu baru a místy i snídani), případně neskrývaně nabízený úplatek, to mi nejen přidělávalo vrásky, ale také časem získalo pověst netýkavky. Jenže kdo by se rozplýval nadšením při sepisování zdeúředních formulací, uznejte sami.

První změna se dostavila, když jsem, díky mírné – aspoň doufám, že jen mírné – protekci přešla na kriminálku jednoho krajského města. Strejda, schopný vyšetřovatel a můj rodinný favorit, se už nemohl dívat na to, jak jeho milovaná neteř maří svůj čas mezi zaprášenými fascikly, a zakročil. Takovéhle přimlouvání mi vždycky bylo z duše protivné, ale byla jsem na tom už tak, že jsem zaťala zuby – a ještě byla vděčná. Pomalounku jsem začínala vnikat do tajů řemesla, na novém působišti mě stále častěji přibírali k vyšetřování, až jednoho dne jsem, sláva mu, on je pašák, dostala svůj vlastní případ. Nebylo to nic světoborného, to zcela určitě ne, ale – předpokládám, že i díky začátečnickému štěstí – vyřešila jsem ho rychle a dobře. Pak už se má kariéra policejní vyšetřovatelky začala vyvíjet docela slibně, brali mě jako rovnocennou partnerku, už ne jako to vcelku půvabné dlouho
vlasé a dlouhonohé stvoření, ale jako někoho s přísně logickým uvažováním a se značnou schopností dedukce i představivosti – ono tohle všechno je u téhle práce potřeba. Asi by mi nic nemělo chybět, jenže znáte to, ženská…

Najednou jsem měla pocit, že zase jen marním svůj čas, že bych měla dělat něco jiného, že je nejlepší, když je člověk svým vlastním pánem – úkoluje sám sebe, a když něco zvrzne, nadává zase jen sám sobě. Vždycky jsem byla trochu praštěný extrém ve smyslu „Co člověk neudělá sám, to nestojí za nic,“ a tak jsem se – když to najednou šlo – po nějaké době trhla a šla na volnou nohu. V důsledku tohoto vpravdě bláznivého počinu se na jednom opršalém secesním domě objevila nová, nepříliš nápadná cedulka, upozorňující na to, že se jedna zřejmě zcela potrhlá osoba s úspěšně absolvovanou právnickou fakultou (veleúspěšně, protože s červeným diplomem jako výsledkem nikoliv bezmyšlenkovitého šprtání, ale zanícení pro věc a skutečné lásky k právu a zákonům) rozhodla založit vlastní detektivní kancelář.

S mým oblíbencem Perry Masonem mě už nespojovalo takřka nic, snad jen nekompromisně vyhraněný smysl pro právo a spravedlnost a Bůh suď, je-li to moc, nebo málo. Podle mého skromného názoru dost, jenže ten by mi kolegové z branže, hlavně ti úspěšní právní zástupci gaunerů a darebáků, vyvrátili zcela jednoduše; nejspíš výpisem z tučného bankovního konta. No a co, říkám já, i když na mé finanční transakce a jejich výpisy stačí opravdu maximálně dva tři listy papíru, žiju spokojeně a s čistým štítem. Takže tak trochu Phill Marlowe, případně Lew Archer – aspoň moje kancelář se svou strohostí a nedostatkem ženských serepetiček těm jejím výrazně podobá. Mimo téhle už slušně zavedené praxe vlastním zbrojní pas, pistoli ráže 7,65, se kterou umím zacházet více než dobře, a černý pás v karate, nějaké ty kurzy sebeobrany mám také za sebou, a pro uklidnění cvičím Tai Či – můj bývalý přítel
mě zasvětil do umění rovnováhy a pak zmizel; zřejmě proto, abych si účinky umění práce s univerzální energií čchi vyzkoušela v praxi.

Měla jsem za sebou pár větších případů, hledačky pohřešovaných osob, dospělých i dětí, které vzaly roha a zmizely z dosahu rodičovské ruky. Také jedno nehezké pátrání po týraném děcku – nakonec jsem je objevila v lese a už nebylo pomoci, protože, řečeno slovy přivolaného lékaře: „Jeho stav a rozsah poranění se neslučovaly se životem“; prostě se ten chudák kluk oběsil na prvním vhodném stromě, na který narazil. A také několik drobných vyšetřování, znáte to, přijde utrápená ženička, že ten její… Rozvody a nevěry nedělám, aspoň to většinou tvrdím, ale i takové sledovačky občas vzít musím, člověk potřebuje jíst, bydlet a platit nějaké ty složenky. Díky jistým úspěchům, odborným znalostem a členství v advokátní komoře jsem se i tak časem stala docela vyhledávanou „pátračkou“, konto nebobtnalo nijak závratnou rychlostí, ale už ani nestrádalo, a když člověk neměl extra vysoké
nároky, dalo se z toho, co mi vesměs spokojení klienti přinesli, žít docela slušně.

Celý ten zamotaný příběh vzal počátek jednoho srpnového dne, vlastně už bylo těsně před koncem prázdnin, a začal docela nevinně, nenápadně, jako jedna z těch prací, na které jsem byla zvyklá. Vypadalo to všechno úplně jednoduše, banální historka, oživená jen osobou, výstižnější by bylo říci osobností toho, kdo si mé služby objednal – a také samozřejmě platil.

1.

Některé dny nestojí za moc, ale tenhle pátek byl jako vymalovaný – jenže nějakou hnusnou šedočernou barvou, prsknutou kapku do fialova. Měla jsem sto chutí otevřít šuplík, vytáhnout pomyslnou láhev (která tam sice zatím nebyla, ale docela vážně jsem se zabývala myšlenkou, že by u mne své místo a občas i uplatnění našla), nebo aspoň strčit kopýtka v pohodlných mokasínech do jeho útrob a se zakloněnou hlavou sledovat bujarý rej dvou komárů na stropě. Zkusila jsem to, ale ty potvory seděly jako přišité, ani je nenapadlo, že by mě mohly aspoň trochu zabavit. Čemu se divíte; Marlowe měl svou tučnou mouchu masařku, já ve svých skromných českých poměrech tyhle dva vyzáblé příživníky. Na to, abych je sprovodila ze světa, byli hmyzí upíři trochu moc vzdálení, v tomhle baráku byly abnormálně vysoké stropy a kvůli jejich výšce a netěsnícím oknům vytopit v chladných obdobích roku kancelář na aspoň trochu pijatelnou teplotu bylo náročné – časově i finančně. A stříkat nějaké jedové spreje se mi opravdu nechtělo, jediný otrávený bych mohla být nakonec já – a že mi k tomu moc nechybělo.

Kafe jsem do sebe už dávno nalila, vařící, černé, bez mlíka a bez cukru, čímž jsem poněkud paradoxně místo kýženého povzbuzení vyplýtvala poslední zbytky sil. Zadrnčení bzučáku v přední místnosti – ano, mám přední místnost se stolečkem a časopisy, třemi křesílky (to kdyby se vytvořila fronta zájemců) a velkým nástěnným kalendářem, a také bzučák nade dveřmi, abych slyšela, když někdo přichází, veden nepřekonatelnou touhou po mých službách (ostatně, už jsem sama sebe v záchvatu pýchy připodobnila k jistému americkému detektivovi, tak to snad nikoho ani nepřekvapí); tentokrát mě ale jeho jindy vítaný zvuk spíš podráždil.

Ta nevrlost se vytratila, jen jsem mrkla na časného návštěvníka. Kdyby měl zelený kabátek, mohl vystupovat jako dříve zmíněný skřítek. No nic; chyběl mu nejen zelený kabátek, ale i hrnec s dukáty, a také spousta dalších věcí – ale to jsem ještě v tom okamžiku nevěděla. Naladila jsem přívětivý výraz, konečně klient je klient a zaslouží si nejlepší péči, jakou jsem schopna nabídnout, bez ohledu na můj momentálně mizerný duševní stav, způsobený jedním pánem… Ale co a proč vám tady něco takového vůbec breptám. Přišel zákazník a bylo třeba se mu věnovat s úsměvem a pochopením.

Ani necekl, jen se docela mírně a trochu starosvětsky uklonil, mávl rukou, jako by si ji v tom gestu symbolicky položil na srdce, usmíval se takovým dojemně dětským úsměvem, spíš očima, než ústy. Asi trochu zmatena jeho posudky jsem mu rozmáchlým pohybem pravice nabídla židli. Jemně, tiše ji odsunul od stolu a spořádaně se usadil; kolena u sebe, ramena vzpřímená a vyčkávavý pohled upřený přímo na mne. Netěkal očima po kanceláři, nedíval se mi do výstřihu, nevrtěl se; prostě jen seděl a čekal. Mohlo mu být tak okolo šedesáti, plus mínus deset let; nikdy jsem nedokázala odhadnout věk s menší tolerancí, než je těch deset let, a srdečně obdivuji všechny, kteří to svedou.

Jeho podobnost s irským pidižvíkem byla až nápadná, bílé vlasy, načepýřené a dost dlouhé, s nevelkým úspěchem sčesané za uši, čelní pleš ještě neměl, ale v místech, kde bývá, už pod jemným chmýřím probleskovala růžová pokožka, velké, modré a věkem trochu jakoby uslzené oči, pěstěný, přesto sršatý krátký prošedivělý vous, za mých mladých let zvaný bíbr, dokonce i ty uši se mi zdály kapku špičatější, než je v kraji obvyklé.

Dívali jsme se na sebe hodnou chvíli, nebo aspoň mně se to zdálo, než jsem se vzpamatovala.

„Co pro vás mohu udělat, pane…“

Zase se tak omluvně usmál, zvedl paži a výmluvným, ladným pohybem ukázal na krk. Až teď jsem si všimla podivného zařízení na jeho hrdle; jako by je měl chráněné takovým malým šátkem, štítkem, nebo co to bylo. Jo, konečně mi to docvaklo.

„Nemůžete mluvit?“ zeptala jsem se a hned se zastyděla za dementnost své otázky.

Zavrtěl hlavou, pak pokrčil nerozhodně rameny a zapátral očima po desce stolu. Pochopila jsem a podala mu blok a propisovačku. Velkým, dobře čitelným tiskacím písmem napsal MOHU, ALE NENÍ TO PŘÍJEMNÉ.

„Zkuste to,“ povzbudila jsem ho.

Zkusil; ten hlas zněl, jako by ho někdo škrtil a on mluvil s posledním vypětím sil. Měl pravdu, příjemné to nebylo, ale zvyknout by se na to dalo. Jenže ho takový způsob dorozumívání nepřiměřeně namáhal, to bylo vidět. Sáhl do kapsy a vylovil něco jako mikrofon, přiložil tu věc zboku k hrdlu a znovu promluvil. Jako bychom se ocitli v nějaké sci-fi, kovově znějící hlas, téměř bez modulace, takový, jakým ve starých vědeckofantastických filmech vždycky mluvili roboti. Zřejmě se za ten projev trochu styděl, díval se stranou, když říkal: „Takhle to snad bude lepší, pokud vám to nebude vadit.“

Pokrčila jsem rameny a zase se usmála; proč by mělo.

„Takže co pro vás mohu udělat,“ opakovala jsem otázku.

Opřel se zády o židli, přece jen se trochu zavrtěl, aby se mu sedělo pohodlněji, to vypadalo na delší rozpravu. Nevadilo to, ten chlápek mě rozhodně zajímal.

„Hledám sestru,“ oznámil kovový hlas. „Ztratil jsem ji z očí, byl jsem v emigraci, víte, a teprve teď jsem se vrátil, když už nemohu… Když už nemohu vykonávat své povolání,“ dokončil větu a bylo vidět, že ho to mrzí, že mu jeho práce, ať už byla jakákoliv, strašlivě chybí a není bez ní šťastný.

„Vy jste…?“ nedokončila jsem větu, odpověděl okamžitě, skoro mi skočil do řeči, což při jeho dosud noblesním chování bylo neobvyklé.

„Herec. Býval jsem herec,“ řekl mikrofon.

Vtipná replika mě nenapadla, a ráda bych viděla někoho, kdo by dokázal takovou situaci odlehčit.

„Kde jste… žil?“ na poslední chvíli jsem se vyhnula slovu hrál.

„Ve Velké Británii, pak, po operaci, nějakou dobu ve Státech.“

„Hrál jste v divadle?“ Sakra, přece jsem to nevydržela. Nezdálo se, že by mu to vadilo.

„V divadlech, dokonce Shakespeara, pak pár malých roliček i ve filmu, sem tam něco v televizi. Bylo to pěkné, dokud to… bylo.“

„Nádor?“

Pokývl hlavou.

„Operabilní, prý byl zákrok úspěšný. Úspěšný,“ trhl rameny, „už nikdy nebudu mluvit, zpívat…“

„Ale žijete,“ pokusila jsem se najít kapku optimismu, v duchu své celoživotní zásady, že v každém srabu se dá najít něco pozitivního – tohle přesvědčení se ale v poslední době, vlivem mých zcela privátních průšvihů, začínalo povážlivě hroutit.

„Myslíte, že tohle je život?“ opáčil s trpkým úsměvem. „Měl jsem to raději hned… Ale co,“ zase jedno vzletné, rozevláté gesto rukou, „rozhodl jsem se a už to nebudu měnit.“

„Rozhodl jste se pro život,“ ujišťovala jsem se a na zádech mi malounko zastepoval drobnými nožkami mráz.

Podivně zboku na mne koukl a pak neochotně přikývl. Spokojila jsem se s tím, co už taky jiného se dalo dělat. Nebyla jsem tady od toho, abych ho o něčem přesvědčovala.

„Tak ta sestra, víte o ní něco?“

Přitáhl si blok a svým čitelným písmem do něho napsal: ILONA SNÁŠELOVÁ, PROVDANÁ BERKOVÁ, ŽILA S MUŽEM V ***** , POSLEDNÍ, CO VÍM, ŽE SE JIM NARODIL CHLAPEC, PAVLÍK. PAK NAJEDNOU PŘESTALA PSÁT, NEODPOVÍDALA ANI NA DOPISY, A JÁ TOHO MARNÉHO SNAŽENÍ PO ČASE NECHAL.

„Vy jste pan Snášel?“ ujišťovala jsem se.

„Stanislav Snášel,“ řekl robot a mužík se nevesele uchichtl.

„Ještě že mám… měl jsem v pořádku sykavky, co? V Británii jsem byl Stan, Stanley Snasel, říkali mi Snejsl, Snášel by tam neměl šanci.“

Pokoušela jsem se sdílet jeho veselí, ale nešlo mi to. Ostatně, ono to zase tak moc k popukání nebylo, byla v tom trpkost i bolest a já jeho vysvětlení raději přešla bez poznámky.

„A byl jste se v tom městě podívat?“ vracela jsem se k profesionální rovině.

Byla to zvláštní, téměř neuvěřitelná náhoda, ale já to městečko, kde jeho sestra podle jeho informace aspoň kdysi žila, znala docela dobře. Měla jsem tam příbuzné, strejdu s rodinou, a byl to právě on, ten dobrotivý patron, který mi pomohl převekslovat se z role přestupkáře na kriminalistku. Strejda Velíšek jen stěží vydýchal to, že jsem rezignovala na slušně placenou práci, zajištěné postavení, ve kterém jsem měla i jisté úspěchy, ale už bylo všechno v pořádku a ta trocha trpkosti nad nevděčnou neteří ho už dávno přešla.

Zavrtěl posmutněle hlavou a mně ho bylo upřímně líto. Zřejmě ho stálo dost síly už jen to, aby se vydal za mnou, a myšlenka, že se bude pohybovat v cizím prostředí, se svým handicapem, vyptávat se lidí a snažit se dopátrat pobytu své příbuzné… Ne, to jsem si opravdu neuměla představit.

„Chtěl byste, abych tam jela a pokusila se na místě něco zjistit?“

Horlivě kýval skřítkovskou hlavičkou, v radostném spěchu se sápal po bloku, pak si to rozmyslel a zeptal se svým přiškrceným hláskem:

„Uděláte to? Peníze nejsou problém, těch mám dost. Ale chci jet s vámi, pokud vám nebudu příliš na obtíž.“

„Nebudete,“ řekla jsem nepřítomně a zcela v rozporu se svými zvyky; vždycky jsem pracovala sama, a klienty jsem z pátrání a priori vylučovala. Konečně, omlouvala jsem sama sebe, platí mě on, aspoň něco mu nechybí, takže ten hrnec s dukáty přece jen má, pomyslela jsem si a hned se zastyděla, za tu myšlenku, i za podivný nával náklonnosti, která mě nečekaně zaplavila. Budeme to dvojka, řekla jsem si pobaveně, obstarožní rádoby irská dívčina a vysloužilý skřítek. Měla bych se ho zeptat, jestli náhodou nemá zelený kabátek, napadlo mě ještě při pohledu na jeho perfektně ušité tvídové sako a, světe div se, flanelové kalhoty. Ta Británie z něho čouhala, křičela z každého kousku jeho oděvu, počínaje tím sakem a konče kvalitními, zřejmě ručně šitými botami. O peníze tedy určitě nouzi neměl, i když by asi dal přednost jiným hodnotám.

„Tak dobře, na kdy se domluvíme?“

Díval se dychtivě jako pejsek, když před ním zamáváte vodítkem. „Zítra, v devět ráno se sejdeme tady a pojedeme, mým autem, co říkáte?“ brzdila jsem trochu jeho zřejmou touhu vyrazit hned, okamžitě a bez váhání.

„To město znám, není to ani tak daleko, ale přesto; možná bude nutné zdržet se přes noc, třeba i více dní, pokusím se ještě něco zjistit, než vyrazíme,“ zdůvodňovala jsem své rozhodnutí, ale nebylo třeba nic rozvádět. Celý rozradostněný vstal, zvedla jsem se z otáčecího koženého křesla, na které jsem nezřízeně hrdá, obešla stůl, potřásli jsme si pravicemi a rozešli se.

„V devět! Budu se těšit,“ zachrčel ještě mezi dveřmi a zavřel je za sebou, tichounce, skoro beze zvuku. Bzučák v čekárně zachrochtal a byla jsem sama.

Po chvilce váhání jsem vytočila známé číslo, strejda by měl vědět, no, měl, spíš mohl, jestli se v jeho rajónu vyskytuje osoba, kterou hledám.

Věděl, jak jinak. S jeho téměř obludnou schopností, s jakou si ukládal detailně kdejakou pitomost na ten harddisk, kterému on skromně říká mozek, by bylo s podivem, kdyby nevěděl, zvlášť když zmíněná Ilona Berková byla docela známou figurkou toho nevelkého města. Bylo by lepší, kdyby ji nikdo neznal, aspoň ne takhle, řekla jsem si v duchu, když jsem skoro bez přerušování poslouchala strejdovo sáhodlouhé vyprávění – on totiž pan kapitán hrozně rád skáče jiným do řeči, ale běda, když to uděláte jemu. No, tady to máte ve zkratce, bez vsuvek a mých nejapných otázek (mimochodem, existuje něco jako japná otázka?), jen abyste se v tom všem orientovali aspoň tak, jako já.

2.

Ilona Berková, aspoň podle mínění valné většiny obyvatel toho trochu zapšklého městečka, zcela určitě nebyla vzorem pečlivé hospodyňky a domácí puťky. Pokud by měla sloužit jako příklad, pak jedině jako odstrašující ukázka toho, kam až člověka může dovést zbabrané manželství a pozdější nezvládnutelná příchylnost k alkoholu. Žila se svými teď už třemi dětmi – z nichž každé mělo jiného otce, a jen tím prvním si byla zcela jista, tedy, to se bude můj klient divit, jak se mu příbuzenstvo rozrostlo – na okraji, společenském, ale i katastrálním, toho nevelkého města. Přes všechny své chyby byla matkou téměř vzornou, aspoň pokud jde o množství lásky, kterou svým dětem věnovala. Takovým jako ona se říká kvartální alkoholička, a tak v poměrně pravidelných intervalech mizela a znovu se vracela, tu za den, jindy za dva, někdy i za týden či déle, záleželo na počasí, okolnostech a v neposlední adě i na množství peněz, které se jí podařilo časem nashromáždit, případně vyškemrat od návštěvníků restaurací, to se dařilo ovšem jen na začátku její obvyklé trasy. Později už se zdržovala v podřadných putykách, kterých bylo i tady dost a ve kterých by se dobrodinec, oplývající větší finanční hotovostí – a ochotou vydat ji pro její blaho – mohl vyskytnout jen stěží.

Ten syn, o kterém se zmiňoval Snášel, Pavel, svou mámu miloval, a protože už mu bylo osmnáct, i ledacos chápal. Vzpomínky na věčně opilého otce, vracejícího se z flámu, zlými slovy i ranami napadajícího matku – a později i jeho, stačilo zaplakat v postýlce a bylo zle, na matčin zoufalý nářek, o kterém si myslela, že ho chlapec neslyší, na údery do oken, kterými „živitel rodiny“ ohlašoval svůj příchod, příliš zlitý na to, aby byl schopen najít klíče, na věčný nedostatek peněz, které podařený táta propil ještě dřív, než stačil s výplatou dojít domů – a co nepropil, to padlo na dluhy, které musel splácet, tak si pamatoval své nejútlejší dětství. Jednou se ale Ilona vzepřela, sebrala všechnu odvahu a poslala svého muže a Pavlova tátu tam, kam ho měla poslat už dávno, tedy, jak říkávala moje neteř Káťa, když byla ještě malá, do pryč. Rozešli se v klidu, kupodivu, a tak zůstala s Pavlem sama.
Nějakou dobu se ještě snažila žít normálně, chodila do práce, vařila, prala, uklízela. Pokoušela se i najít nového partnera, ale každý, byť slibně se vyvíjející vztah, ztroskotal na její podezíravé nedůvěřivosti; díky svým zkušenostem poměřovala každého muže nejen jako přítele a druha pro sebe, ale hlavně jako potenciálního otce pro Pavlíka, a v tomto hodnocení neobstál nikdo.

O to horší bylo, když Pavel zjistil, že matka začíná propadat stejnému návyku, který už jednou zničil jejich rodinu. Zpočátku byl nesmiřitelně zaujat, proti ní i proti celému světu, utíkal z domu, a Ilona se dokonce na nějaký čas vzpamatovala. Bohužel, opravdu jen na nějaký čas. Později se s tím vším nějak vyrovnal, a i když matčin způsob života neschvaloval, aspoň ho dokázal tolerovat. Konečně, nebylo to tak zlé, a nepila pořád, jen občas; pak to ale stálo za to.

Ilona mu v průběhu let pořídila další dva sourozence, dnes už dvanáctiletou Haničku a k ní pětiletou Janu, divokou a nezkrotnou žabku.

Do školy – a do školky – chodily obě dívenky vymydlené, upravené a připravené, starší Hanka se učila výborně, mladší Jana měla přirozenou inteligenci, která se projevovala mimo jiné i tou její divokostí – prostě se mezi stejně starými dětmi většinou nudila.

V obdobích, kdy byla Ilona v pořádku, tedy nepila, ani se netoulala, starala se o rodinu jako každá jiná, možná i lépe, to aspoň tvrdil strýček, a neměla jsem důvod mu nevěřit. Narazila jsem už na něco podobného nesčíslněkrát. Když ale vůle povolila a toulavé boty se dostaly ke slovu, Ilona mizela a na její místo nastupoval Pavel; dokázal ji nahradit téměř ve všem, uvařil a uklidil, a když bylo třeba, také vypral a vyžehlil, případně, pokud to šlo a bylo zapotřebí, zaskočil dokonce i tam, kde Ilona právě pracovala. Vzhledem k tomu, že zastávala jen pomocné práce, čímž chci říci, že většinou po odpolednech uklízela, nebylo to až tak obtížné. Také střední školu zvládal při všech svých povinnostech bravurně, letos ukončil studia zkoušku dospělosti, úspěšně, jak jinak. Pro ty, kdo neznali Ilonin život dříve, než se dostala skoro na pomyslné dno, bylo s podivem, že všechny děti tak dobře prospívaly,
jenže Ilona sama měla vysoké IQ a ještě před tím, než propadla pití, pracovala – jak s oblibou i opileckou lítostí sama nad sebou říkávala – hlavou.

To tedy bylo v kostce strejdovo vyprávění; pochybovala jsem, že by se zrovna z tohohle mělo vyvinout rodinné setkání, jaké si pan Snášel vysnil, ale nedalo se nic dělat.

„Přijedu s klientem zítra, dá se tam někde ubytovat? Myslíš, že Vlček bude mít volno?“

„Proč Vlček, budeš přece bydlet u nás,“ oponoval strejda Velíšek, ale já trvala na svém.

„Nepřijedu sama.“

„No tak ať ten člověk bydlí u Vlčka…“

„Strýčku, to nejde, až se s ním setkáš, pochopíš, proč nemůže zůstat sám.“

Bručel, ale spokojil se s mým tvrzením. Snášel se mu bude líbit, byla jsem si tím jista, tedy, pokud se setkají. Ale spíš jo, nějak jsem si neuměla představit, že bych toho drobného nešťastného mužíčka ponechala jeho osudu v anonymním hotelovém pokoji a sama se šla radovat s příbuznými – zvláště když jeho sestra žije přece jen kapku nestandardním způsobem.

„Tak zítra, okolo dvanácté, ubytujte se a pak si skočíme někam na oběd, jo? U Vlčka vám nocleh zajistím. Dva jednolůžáky?“ ptal se ještě s mírným podezřením v hlase.

„Dva, ale v kolik přesně přijedeme, ti ještě brnknu, abys netrčel v hospodě jako sám voják v poli,“ opáčila jsem pobaveně. No ne, co se mu všechno honí hlavou… Ten smích v mém hlase byl zřejmě jasně rozpoznatelný, strejda jen povzdechl a rezignovaně se rozloučil. Jeho touha dostat mě konečně pod čepec, spolu s nevyslovenou nadějí, že pak mi konečně někdo zatrhne tohle bláznovství, kterým se živím, byla více než jasná. Kdyby chudák věděl, jak nesmírně vzdálena jsem právě teď manželskému přístavu… Ale to sem nepatří a je to vlastně moje věc, proč se o ní vykecávat, útlocitný čtenář promine výraz dámy nehodný. Na druhou stranu, jakápak já jsem dáma, tak o co jde.

3.

Dorazili jsme v pořádku, strejda splnil slib a ubytování zajistil, dva čisťounké, útulné pokojíky s výhledem do zahrady, se sprchou i toaletou, provoněné něčím známým, chvíli mi trvalo, než jsem dešifrovala vzkaz z mládí; mateřídouška. Jak dlouho jsem se s ní nepotkala, a přece mi zůstala její stopa v paměti. Babička mívala veškeré prádlo nasáklé vůní sušených bylinek a ta doprovázela mé usínání celé dětství. Ještě pořád jsem se sentimentálně a zřejmě i malinko nablble uculovala, když na dveře zaťukaly nesmělé prstíčky; Stanley. Nějak jsem si nemohla pomoci, to jméno mi k němu sedělo daleko líp, než nějaký Stanislav, Standa nebo dokonce pan Snášel. Ještě cestou v mé sice mírně jeté, ale spolehlivé a milované žluté renaultce Kangoo jsem ho požádala o svolení říkat mu tak a dostalo se mi ho s ochotou až překotnou. Jen jsem si vymínila, že mi nebude říkat Johanko; každý máme svá slabá msta a tohle bylo jedno z požehnaného množství těch mých.

Chvíli jsme se spolu v družném mlčení dívali z okna do zahrady, míhaly se tam postavičky, lezly za pomoci hliníkových žebříků po stromech, věšely lampiony, další instalovaly něco, co jsem identifikovala jako reproduktory; zdálo se, že se chystá nějaká taneční párty a že na klidný spánek to zrovna moc nevypadá. Nu, co se dá dělat, řekla jsem si rezignovaně, podívala se na Stanleyho a synchronně, jako bychom to měli nacvičeno, jsme pokrčili rameny. Usmáli jsme se na sebe, můj klient mě gestem vybídl k odchodu, jistě, byli jsme se strejdou Velíškem domluveni k večeři – říkat oběd by byl holý nesmysl, přece jen jsme se dost zdrželi. Stan mi musel, dle vlastního přesvědčení, okamžitě vyplatit zálohu, velkorysou, když to řeknu velmi mírně, pak bylo zapotřebí ještě koupit nějaké drobné pozornosti pro příbuzné, jejichž počet vzrostl, no, prostě jsme přijeli okolo šesté.

Kapitán místní kriminálky už seděl u stolku, stranou všeobecného ruchu, ale s dobrým výhledem, zcela jistě protekční posez. Zálibně pročítal jídelní lístek, ani oči nezvedl, tak byl zabraný. Až jsem významně zakašlala, nepřítomně vzhlédl a vymrštil se jako čertík ze škatulky. O Stanově neschopnosti normálně mluvit samozřejmě věděl, připravila jsem ho na to, a tak jsme si jen potřásli pravicí, Stanley mi galantně přidržel židli, dívali jsme se na sebe s neurčitými úsměvy, ale můj průvodce se strejdovi líbil, poznala jsem to na něm. Pikolík přisvištěl s dalšími jídelními lístky, u mne byla volba jasná: smažená játra, opékané brambory bez oblohy i bez tatarky, minerálka bez bublin. Stan se pobaveně usmíval a lovil očima v jídelním lístku; může vůbec normální jídla? lekla jsem se, ale vybral si palačinky, ukázal nenápadně prstem s hezky tvarovaným nehtem – měl útlé, pěstěné ruce s dlouhými
prsty, všimla jsem si toho hned, na ruce chlapům koukám dřív, než na obličej – a tázavě pohnul hlavou.

Strejda natáhl krk, pohybem ruky přivolal číšníka a objednal pro všechny. „Na tebe jsem ani nemusel čekat, to mi bylo jasné hned,“ prohodil směrem ke mně.

„Pane Snášele,“ oslovil Stana a ten na něho upřel ta svá dětsky důvěřivá kukadla, „já nevím, co už víte, tedy, co vám moje neteř řekla, ale možná bych vás měl napřed na setkání se sestrou připravit. Víte, ona žije trochu problematický život, spíš na okraji společnosti, asi to nebude to, co jste si představoval…“

„Vím, Johanna mi už dost řekla, ale je to moje sestra, jediná příbuzná, která mi zůstala,“ naklonil se k němu Stanley. Strýc nedal ani mrknutím oka najevo, jak na něho přiškrcený hlas působí, pozorně sledoval Stanova ústa a v jeho očích byl pohled, jaký jsem u něho už dlouho neviděla.

„Já vím, a vážím si vašeho přístupu, věřte mi. Vaše sestra si zaslouží něco lepšího, než to, jakým způsobem teď přežívá. Má za sebou kus nelehkého života, dostala se do maléru, je to jako spirála, vodní vír, pořád dolů a dolů, a to víte, nikdo jí nepomohl, každý jen umí dobře poradit, nebo odsoudit, ale pomoci… To není dnešní styl, to se nenosí,“ strýček byl roztrpčený a já ho docela chápala; s lidskou lhostejností, bezohledností a cynismem, mnohdy až hyenismem jsem se setkávala mnohem častěji, než by mi bylo milé. Rub naší „mladé demokracie“…

Donesli nám objednané, ochutnala jsem a pak už jen přehazovala na talíři kusy masa, najednou jsem neměla chuť k jídlu, bylo mi nějak hořko, a ke všemu, ta játra byla vepřová. Nenapadlo mě to, možná mě labužníci odsoudí, ale já prostě nesnáším vepřová játra, smažená jím výhradně hovězí – a ve většině restaurací vám jako vepřová játra předhodí právě hovězí, jsou levnější a větší, ale u Vlčka se holt servírovalo podle toho, co bylo na jídelním lístku napsáno. Oždibovala jsem aspoň obal, zajídala ho smaženými brambory a raději se nedívala na ty dva.

„Bude asi lepší, když k vaší sestře zajdeme zítra, dnes už je skoro večer a nemusela by být doma.“

MÁTE STRACH, ŽE JE NĚKDE NA TAHU? napsal Stanley na kus papíru, který vylovil z jedné ze svých mnoha kapes.

Strejda se tvářil neutrálně; mohlo by být. Berková sice právě teď měla práci, uklízela v místním zdravotním středisku, dlouhodobý záskok za nemocnou sílu, ale byl pátek, kdo ví…

Stan souhlasně přikývl; TAK ZÍTRA, dopsal na papír a věnoval se jídlu, pomaloučku, s obtížemi, ale šlo to. Seděli jsme dál, i když už číšník odklidil talíře, střídmě jsme popíjeli červené víno, už se docela setmělo, otevřenými dveřmi ze zahrady zatím ještě vanul příjemně teplý vzduch, ale na obzoru se hromadila vozová hradba mraků, reprodukovaná hudba podbarvovala náladu pozdního večera. To místní hoteliér pořádal, na popud svého jediného syna a dědice, sice výtečného kuchaře, ale jinak, jak aspoň Vlček neradostně podotýkal, naprostého budižkničemu, do kšeftu se nehodícího, něco jako večírek, gardenpárty, nebo taneční zábavu, jak si to kdo přebere.

Hotel zářil do noci osvětlenými okny; slavnostní večer na ukončení prázdnin se vydařil a nápad to nebyl špatný, to neochotně uznával i sám Vlček, jen to počasí, díval se vyčítavě směrem do zahrady, jako by nebohý Richard mohl nějakým způsobem ovlivnit povětrnostní situaci, a termín konce prázdnin je nezměnitelný, přesně stanovený, no, snad to vydrží.

Zahrada hotelu byla úctyhodně zaplněná, mezi vzrostlými stromy se pohupovaly lampiony, jejich měkké světlo rozptylovalo tmu a dodávalo celému prostranství snový, skoro pohádkový vzhled, tam by Stan zapadl, jen mít ten kabátek, pomyslela jsem si neuctivě.

„Stanley, víte, že mi připadáte jako irský skřítek? Víte, ten, co sedí na konci duhy…“

Strejda mě pod stolem nenápadně, nicméně přesto citelně nakopl do kotníku, ale Stan, poprvé za tu dobu, co jsem ho znala, se skutečně srdečně smál, bezhlesně, ale zato s rozzářenýma očima, položil mi svou malou teplou tlapku na hřbet ruky a malounko ji poplácal; potěšilo mě to.

Taneční parket, postavený zhruba ve středu prostranství, byl skoro neustále zaplněn páry, přešlapujícími tu více, onde méně v rytmu reprodukované hudby. Ti, kterým byl večírek oficiálně určen, se už dávno vytratili, mezi tančícími zbyly jen dvě dvojice, jejichž věk odpovídal střední škole, a i ty se pomalu chystaly k odchodu. V životě jsem nepochopila, jakou rozkoš nacházejí lidé v rytmickém svíjení se dle toho, co předepisují zvuky orchestru, ať už se jednalo o klasický waltz, nebo o to dnešní moderní poskakování, prostě mi nebylo shůry dáno. Povinné taneční hodiny (povinné proto, že tam chodí všichni a je to zaplacený, tak neodmlouvej a mazej) jsem trávila u baru v přilehlé vinárně, zvané Hraběna – to proto, že jmenovaná vinárna se nacházela v zámku, který kdysi skutečně patřil hraběcímu rodu, a ve stejné budově probíhala i výuka tancechtivých. Oficiální název U hraběnky nebo jak se to tam
vlastně doopravdy jmenovalo nám nešel z pusy, byla to prostě Hraběna a dost. Bodejť bych pak na parketě nebyla za úplné poleno!

Opodál se na ohni opékala kuřata, s láskou a péčí ošetřovaná samotným organizátorem – Vlček by se ovšem takovému rozdělení zásluh zuřivě bránil. I když celou venkovní výzdobu zajistil a realizoval skutečně jeho údajně nezdárný potomek za pomoci party nadšenců, naverbovaných z řad studentů místního gymnázia, jak jsme mohli na základě odpoledních pozorování i se Stanem odpřísáhnout, on by stejně trval na svém: kdepak jeho syn, ten jen něco vymyslí, ale všechno ostatní odskáče, ostatně, jako obvykle, chudák tatík.

Dva mladíci v bílých kabátcích se míhali jako střely, donášeli a přenášeli potřeby ke stolování pod širým nebem, ale u baru byl ještě klid, hosté se venku napájeli vínem, případně pivem, bylo jich uvnitř jen málo, vlastně kromě nás tří a zahálející barmanky Jitky tam nebylo ani živáčka.

Prudký poryv horkého větru rozhoupal papírové lucerničky, Vlček vyběhl jako čamrda a hnal se ven, směrem na zahradu. Nestihl to; další nápor, teď už téměř o síle vichřice přímo před jeho nosem prudce zabouchl prosklené dveře, že tak tak uskočil, aby ho nezasáhly. Nevěřícně, ale přece jen s jistým zadostiučiněním zíral na hrozivé divadlo; některé z lampiónů se bortily, vždyť byly jen z papíru, zhasínaly a padaly, servány vichrem, spolu s listím a menšími větvemi. Richard s pikolíky zachraňoval zpola dopečená kuřata, kovovými hrabičkami se snažili zabránit řeřavým uhlíkům v jejich snaze uniknout z ohraženého ohniště. Náhlý boční náraz deště jim v jejich úsilí nečekaně pomohl, oheň zasyčel a pohasl, zbytek už byl jednoduchý, stačilo z připravené konve zalít doutnající zbytky a byl klid, aspoň pokud se ohně týče. V tu chvíli ovšem už dav pištících dam a původně velmi neohroženě se tvřících pánů nezadržitelně bral útokem dveře do restaurace; většina gentlemanů zahodila společenskou tvář a slušné vychování a cpala se dovnitř s vehemencí křižáků, útočících na stany nevěřících, vesměs bez ohledu na své urousané partnerky, mnohdy i stylem „padni komu padni“.

Když se zabydleli v teple a suchu, byli už ochotni nahlížet na celou šlamastyku jako na vítané dobrodružství, pozorovali kymácející se větve stromů a nenápadně se sunuli k baru, protože něco takového se musí zapít, a přece nepůjdou domů, teď, v takovém nečase.

Najednou bylo okolo nás hlučno až nepříjemně, koutkem oka jsem se podívala na Stana, co kdyby chtěl náhodou odejít, ale zdálo se, že ho společnost fascinuje; sledoval dění okolo sebe dychtivýma očima, zcela anonymní, zčásti skrytý za velkou dekorativní palmou hltal pohledem každý detail toho velkého divadla, které se před námi rozvíjelo. Inu, smysl pro drama.

Vlček s velkým igelitovým pytlem vyběhl ven, kde ho déšť okamžitě promáčel na kost, nešťastný Richard vděčně přijal nečekanou pomoc a společnými silami dopravili drůbež, chráněnou díky Vlčkově prozíravosti před vodou, do hotelové kuchyně. Richard se okamžitě začal věnovat přípravě kuřat; znal své hosty a věděl, že jen co opadne první vzrušení, dostanou zcela jistě hlad.

Zatím Vlček s Jitkou zastírali celou prosklenou stěnu dlouhými závěsy, uvnitř bylo teď už příjemně a jen praskání lámaných větví upomínalo na prudkou bouřku, která se spolu s větrnou smrští venku rozpoutala, do skel zabubnovala palba; kroupy. Personál měl najednou plné ruce práce a hoteliér se obezřele začínal usmívat, když už to dopadlo takhle a počasí nevydrželo – vždyť jsem to věděl, když něco vymyslí ten kluk, vždycky to končí špatně, říkal jasně jeho výraz – ale když už se stalo, tak bouře a průtrž mračen, to bylo to nejlepší, co mohlo následovat; mírný deštík by je možná vyhnal domů, ale v takovém počasí jen stěží někdo odejde, a tržba, co si budeme povídat, ta je pro jeho hotel, tak jako pro každého jiného obchodníka, životně důležitá.

Bavili se dobře, ti uprchlíci před bouří, a my také; stádečko vyplašených ovcí, které vzalo zavděk pastýřskou salaší, skoro jsme se rozesmáli, když jsme se tak na ně dívali, jak se druží a bratří na parketu i mimo něj.

Celou tu dobu se Stan skoro nepohnul, povídali jsme si se strejdou a on komunikoval očima, občas něco napsal, mluvit nemohl, v nastalém rámusu by ho stejně nebylo slyšet, a také asi nechtěl poutat pozornost.

Nevnímali jsme, jak ubíhá čas, bylo krátce po páté, když poslední host opouštěl útulnou kavárnu, venku už dávno bylo po bouřce, ale téměř nikdo ani nezaregistroval, že skončila, bylo jim v tom teplém přítmí příliš dobře. Společný úprk před přírodními živly je nějakým zvláštním způsobem stmelil, někteří z nich se už zítra sotva pozdraví, ale teď, v tomto okamžiku, byli jedna nerozlučná parta.

Vlček otevřel dveře a zhluboka se nadechl, vzduch byl svěží, chladný, stáli jsme za ním a zvědavě vyhlíželi do zpustošené zahrady. Svítalo, nad obzorem se převalovala mlha, nebo snad to byl opar, stromy ještě stály se svěšenými větvemi a čekaly na první sluneční paprsky, které vysuší tu mokrou tíhu z jejich listů.

„Neříkal jsem to?“ podotkl nevrle Vlček a strejda se usmál; dobře věděl, o čem, vlastně spíše o kom je řeč.

„Chudák Richard, nemá to jednoduché,“ povzdechl si spíš pro sebe, „a přitom je Vlček dobrý táta, jen se nemůže smířit s tím, že syn není skoro v ničem obrazem svého otce,“ dodal tlumeně směrem k nám.

Vyšli ven zjistit rozsah škod. Potrhané a rozmáčené vyrudlé papíry už ničím nepřipomínaly barevnou krásu nočního osvětlení, jen stříška nad ohništěm s několika lavičkami jako zázrakem přežilý neporušené. Lavičky, až na jednu, byly převrácené, ale nepoškozené. Vlček při zařizování nešetřil, bylo to všechno dřevěné, a masiv, ne nějaká umělotina nebo něco stejně pofiderního, pochválil hoteliér sám sebe s uspokojením. Courali jsme se se Stanem za nimi, k té jediné lavičce, která se nepřevrhla a na níž někdo seděl. Volným krokem jsme se vydali směrem k osamělé postavě, hlavu nepohodlně zakloněnou pospávala s pootevřenými ústy, zavřené oči, krásné, štíhlé ruce s dlouhými prsty a oválnými nehty volně složené v klíně.

„Podívejte, nějaká ženská, kde ta se tady vzala? Mezi hosty nebyla, tam by nezapadla, jak tak koukám,“ Vlček se podíval pořádně, „ale vždyť jo, tu znám, patří k té partě, co se držívá tady na nádraží, občas sem zajdou, přelezou plot a vyspí se na lavici nebo pod střechou u ohniště, ale co, nikomu nepřekážejí a nějaké škody nenadělají, to bych jim netrpěl, a ona s nimi ani pravidelně nebývá, jen občas, zřejmě když… No,“ pokrčil Vlček dobrácky rameny a natáhl ruku, aby spící probudil.

Zatřásl jemně jejím tělem; to se bezvládně sesunulo stranou a aniž by se nějak změnil výraz obličeje, sklouzlo z lavičky k jejich nohám.

Stanley mi zaťal prsty do paže a ostře, sykavě se nadechl; svou sestru už hledat nemusel.

4.

Dřepěli jsme družně na bobku nad nehybnou postavou a zamyšleně pohlíželi do klidného obličeje. Žena byla podivně půvabná, unavené rysy tváře, jak tak ležela na zádech, se napjaly, vrásky zmizely jako zázrakem, temné vlasy lemovaly pobledlou tvář s vystouplými lícními kostmi. Snad vlivem chladu se na její pleti objevilo několik světlounce růžových skvrn, a slabý, spíš jen tušený úsměv připomínal cheruby starých mistrů. Bylo v něm něco, snad klid, nebo podivná bolest, netuším, něco v něm nás nutilo mimoděk ztišit hlasy a rozmlouvat přitlumeně, jako bychom ji mohli hlasitějším hovorem vyrušit z toho poklidného, spánku podobnému stavu. Možná vypadala i trochu udiveně, jako by ji smrt zastihla a ona se nestačila ani nadechnout, naposledy rozhlédnout, já nevím, jak bych lépe popsala, co jsem nad jejím tělem cítila.

„Je to ona, že? Je to moje sestra? Ilona?“ ptal se Stan. Vlček sebou trochu škubl, ale opravdu jen trochu, malounko přikývl, Stanley natáhl ruku, nemohl odolat, a jedním prstem něžně pohladil obrys ženiny tváře, odhrnul pramínek vlasů, přilepený k její čelisti a zasunul ho za ucho, k ostatním.

Strejda Velíšek jen sklopil hlavu.

„Vypadá to na přirozenou smrt, zřejmě jen přišla, chtěla si odpočinout, posedět, možná něco vypila, no a pak usnula a už se neprobudila. Vidíte, jak spokojeně a klidně vypadá?“ Kdo ví, proč to říkal, mně se zdála trochu jako v křeči, sklonila jsem se nad ní a chtěla se jí dotknout, nutilo mě to, třeba ji také jen pohladit, tu bílou tvář, která už nikdy neožije, už nikdy se nezasměje, nevidoucí oči už nikdy nespatří dávno ztraceného bratra. Plácl mě s přísným pohledem přes ruku. „Nesahat!“, zavrčel a přitom sám přejel mrtvé přes obličej; nepatrná škvírka pootevřených očí zmizela a Berková vypadala ještě více než předtím, že jen klidně spí. Dívala jsem se na něho trochu zaraženě, ale mlčela jsem; on tady byl ten hlavní.

Strejda je takový malý Houdini, vůbec jsem nepostřehla, kdy zmizel a zase se objevil, ale musel někde z ústraní telefonovat; najednou byli tady, celá ta jeho mordparta.

Doktor, malý a kulatý, vlasy ostříhané na ježka a oči trochu vykulené za silnými skly brýlí, se k nám připojil. Nebyl zatížený našimi soudy a ohledy, na to se až příliš často setkával se smrtí i s lidskými tragédiemi, nemohl si dovolit meditovat nad nehybnými těly, která tak důvěrně znal hlavně z pitevního stolu. Šlo jen o zjištění příčiny smrti, prozkoumání stavu orgánů a případně odhalení dalších věcí, které by mohly pomoci; víc od něho nikdo nemůže žádat, ani účast, ani soucit, i když někdy se také neubrání, ale opravdu jen někdy, protože jinak by se musel z toho všeho zbláznit. Rutinním pohybem sáhl na krční tepnu, poplácal mrtvou po tváři, jemně otočil její hlavu obličejem k sobě, zvedl oční víčko, přiblížil svou tvář k její a obočí mu překvapeně vylétlo nahoru.

„Tak co si…?“ chudák strejda ani nedokončil větu, doktor po něm jen šlehl koutkem oka a pokrčil rameny.

„Nevěštím,“ tohle slovo bylo pro něho charakteristické a kapitán je slýchal častěji, než mu bylo milé.

„Tady už neudělám nic,“ kývl lékař na dva zřízence; naklusali a zabalili ji do velkého modrého pytle, dotěrný zvuk zatahovaného zipu tahal za uši, přeložili neforemný balík na nosítka a vyrazili k autu.

„Doktore…?“

„Po pitvě, pane kapitáne, dřív ani slovo, jak už jsem řekl, a pořád to říkám, a vy pořád ne a ne, já nevěštím,“ mával krátkou packou a mířil ven, ze zahrady, pro něho teď už zhola nezajímavé.

„Vždyť přece sám musíte vědět, že…“ otočil se ještě u brány, ale větu nedokončil, jen významně zvedl ruce dlaněmi nahoru v tom prastarém vše a nic neříkajícím gestu a zmizel nám z očí definitivně.

Vraceli jsme se do Vlčkova hotelu, Stanley mi nabídl galantně rámě, ale byla jsem to nakonec já, kdo ho podpíral. „Aspoň kafe by bodlo,“ zíval strejda na celé kolo a protíral si ospalé oči.

Dostalo se nám kafe i minerálky, seděli jsme svorně u barového pultu a snažili se příliš necivět na Stana.

„Tak jste si setkání nepředstavoval,“ řekl s lítostí strejda policajt a upíjel horkou, skoro ještě vařící tekutinu, káva to byla protekční, silná a voňavá.

Stan jen pokrčil rameny; co se na to dalo říci. Nezdálo se, že je v nějakém velkém šoku, choval se normálně, ale stačilo se podívat do jeho pohaslých očí a v člověku se všechno sevřelo.

„Zítra to u nás sepíšeme,“ loučil se strejda, potřásl Stanleymu pravicí a pak mu v nečekaném záchvatu sympatie položil dlaně na ramena.

„Najdeme toho, kdo jí to udělal,“ podotkl zdánlivě bez viditelné souvislosti; nějak mu nedošlo, že Stan neví nic o vůni hořkých mandlí, která se nad mrtvou vznášela.

5.

Nemohla jsem ho nechat samotného, prostě to nešlo, a tak, když jsme došli ke dveřím mého pokoje, otevřela jsem dokořán a němě ho vybídla ke vstupu. Vešel bez rozpaků, jako by šel navštívit starého kamaráda, a mně to připadalo zrovna tak přirozené jako jemu. Posadil se do křesílka. Fakt, že nepočkal, až se usadím já, byl při jeho jinak vybroušeném společenském chování jedinou známkou rozčilení, které se úzkostlivě snažil nedávat najevo.

Stiskla jsem knoflík na televizi, dávali nějaký starý český film, sledoval ho se zájmem, jako by se mu nechtělo myslet na to, co se stalo. Vylovila jsem z malé lednice něco k pití, pro sebe klasicky namíchala bavoráka, Stan si vybral becherovku, po vzoru velkých hotelů byla chladnička zásobena přehršlí barevných lahviček s nejrůznějším obsahem. Dodívali jsme se na biják skoro beze slova; zprávy, počasí, televize za nás obstarávala konverzaci. Zrálo to v něm a kvasilo, až si slova našla cestu ven.

„Co tím myslel?“

Už jsem mu rozuměla docela dobře, byla to jen otázka cviku a zvyku. Ráda bych slyšela, jaký měl dřív hlas, ale vyptávat se ho mi nepřipadalo jako extra skvělý nápad.

„Tím, že najdou toho, kdo jí to udělal?“

Kývl, prázdný pohled upřený na obraz za mými zády.

„Vaše sestra byla otrávena, podle všeho kyanidem, bylo to cítit. Strejda je zřejmě přesvědčen, že si to neudělala sama, tak proto…“

„Otrávena?“ sotva to ze sebe vypravil a pravičkou zašátral v kapse; mluvítko opět spatřilo světlo světa.

„Proč by ji někdo trávil? Komu škodila, komu vadila,“ monotónnost hlasu nemohla zakrýt naléhavost otázek, na které jsem při nejlepší vůli nedokázala odpovědět.

Díval se na mne s němou prosbou ve vystrašených očích, uhnula jsem pohledem a pak se zase vrátila. Do čeho to, Kristepane, strkám nos, kam to lezu, lamentovala jsem v duchu, ale bylo to silnější než já, než jakékoliv rozumné zdůvodnění, proč právě tohle ne; copak ho můžu opustit? Nechat ho i jeho mrtvou sestru napospas policejní mašinérii, která stejně nic nevyřeší? Křivdila jsem strejdovi, vím, nebo aspoň věřím a doufám, ale i tak; byla jsem přesvědčena, že kvůli smrti Berkové se nikdo nepřetrhne. Pro nějakou bezvýznamnou ženskou z předměstí, alkoholičku se špatnou pověstí, o kterou nikdo, kromě jejích dětí a teď i bratra nestál, si nikdo triko honit nebude; prostě to za čas odloží ad acta a bude.

„Chcete, abychom tady zůstali a zkusili se mrknout, co se dá dělat?“

Lezlo to ze mne jako z chlupaté deky, pod tíživou naléhavostí jeho upřeného pohledu, s tím knedlíkem soucitu a lítosti v hrdle, který mi nedával vydechnout. Najednou bylo všechno vedlejší, můj soukromý, v privátní sféře úplně a dokonale zpackaný život, obava, co na to řekne strejda, když se mu začne do vyšetřování míchat civilista, nějaký prachpitomý samaritánský pud, podtržený notnou dávkou zvědavosti mi vytlačil z úst tuhle nabídku, za kterou by mě náš kapitán zřejmě roztrhl jako hada. Jenže mně to bylo v tom okamžiku jedno, zmocnil se mě nejen soucit, ale také odvěká touha lovce.

Hlasitě si vydechl, jako by na ta slova čekal a teď se mu ulevilo, usmál se a přikývl, vstal z křesla, tím divadelním gestem si zase přiložil ruku na srdce a uklonil se, tentokrát mnohem hlouběji, než tehdy poprvé.

„Dobrou noc,“ zakrákal tichounce, aniž by si uvědomil, že je neděle odpoledne, a zavřel dveře mého pokoje zvenku. No, když dobrou noc, tak tedy dobrou; spala jsem až do tří do rána, jako nějaký televizní maniak poté koukala na všechno, co nabízel satelit, a úpěnlivě čekala na ranní rozbřesk.

6.

Nebylo tak jednoduché vmísit se nenápadně do případu, pokud se o nějaké nenápadnosti vůbec dá mluvit. Strýček mě znal, měl mě přečtenou a přesně odhadl, co ode mne může čekat. O tom, že si budu chtít smočit drápky, věděl ještě dřív, než jsem já sama tu neprozřetelnou nabídku vyřkla. Koukal podezíravě a dával si sakramentský pozor, aby přede mnou neutrousil nějakou závažnější informaci. Jenže tu hlavní jsem už měla; Ilona Berková byla otrávena – ať už vlastním přičiněním, nebo jí někdo pomohl – kyanidem draselným, obecně spíš známým jako cyankáli, oblíbenou to a hojně používanou rekvizitou autorů detektivek.

Toho prevítu stačí docela málo; pokud vím, tak při množství okolo 100 mg už to jde hodně rychle, hlavně u takového drobného stvoření. Ovšem podle toho, jak klidně vypadala, musela dostat daleko větší dávku. Žádné křeče, žádné stopy nevolnosti, jen ten její udivený výraz… Doba účinku záleží na obsahu žaludku, laicky řečeno, jste-li najezení, trvá to déle, než když ten neřád spolknete nalačno. Ten můj instinktivní pocit byl správný, prostě se najednou nemohla nadechnout, určitě si ani nestačila uvědomit, co se s ní děje. I ty narůžovělé skvrny jsou dost charakteristické, jak se dočtete v každé učebnici toxikologie – pokud se vám bude chtít o něčem takovém ve volných chvílích vůbec číst.

Seděli jsme v strohé kanceláři na židlích, které byly ještě méně pohodlné, než ta moje klientská, diktovali protokol do strejdova chytrého přístroje, tedy, já diktovala a Stan jen souhlasně přikyvoval. K čemu to vlastně bylo, když jsme byli celou dobu ve společnosti kapitána kriminálky a ten to měl všechno z první ruky, mi nebylo úplně jasné, ale dělala jsem u policie dost dlouho na to, abych se nedivila v podstatě ničemu. Soukolí úřední mašinérie má prostě své vlastní zákonitosti, protokoly počínaje a razítky konče…

Na stole dýchavičně zakručel telefon, ten podivný, souchotinářský tón nabral každý aparát, který se ve strejdově kanclu zdržel déle než osmačtyřicet hodin. Na tuhle záhadu by měli někoho nasadit, pomyslela jsem si zlomyslně.

„Slyším,“ zabručel neutrálně a podezíravě se díval na mne; měla jsem pocit, jako by se mi uši, odhalené díky účesu zvanému kdysi koňský ohon, kterým jsem svou ustaranou hlavu ozdobila, viditelně chvěly, tak moc jsem se snažila postřehnout, o co jde. Naštěstí se strýčkův telefon, kromě jiných nectností, vyznačoval i značnou hlasitostí, tedy vcelku pohodlným odposlechem hovoru z druhé strany. On sám si to zřejmě ani neuvědomoval, poslouchal tiše jako pěna a malou tužtičkou si něco psal ve formě těch svých podivných klikyháků. Kdybych neslyšela, o čem je řeč, z jeho poznámek bych nevyluštila ani ň.

„Jo,“ řekl krátce, „děkuji,“ dodal pak ještě v pozdním záchvatu zdvořilosti, praštil sluchátkem a zahloubal se s pohledem upřeným přes naše hlavy kamsi do dáli – pokud se tak dá nazvat mírně flekatá protější stěna jeho kapitánské kanceláře rozměru 4 × 5.

„Jo,“ opakoval a podíval se na nás, přejel očima ke Stanovi a pak se upřeným pohledem vrátil ke mně.

„Kyanid. Jasně.“

„Jakým způsobem…“

„To kdybych věděl. Nikde poblíž nic, v čem by to mohla mít, žádná láhev, krabička, papírek, ampulka, přece to netahala po kapsách jen tak.“

„Injekce?“

„Kdepak, to by doktor nepřehlédl.“

„Kamarád smrt,“ zachraptěl Stan a strejda se na něho podíval, trochu nevrle, zdálo se mi, a mé ochranitelské pudy zaržály a vzepjaly se v plné síle.

„Zuby měla v pořádku, a všechny svoje,“ zahučel.

I já, hodně poválečné dítě jsem věděla, že „kamarád smrt“ byla kyanidová kapsle, ukrytá různě, dokonce i v chrupu německých esesáků; poslední záchrana před zajetím a před tím, aby nemluvili. Možná se báli i toho, že s nimi bude zacházeno stejným způsobem, jakým se k zajatcům chovali oni – a ten strach byl za jistých okolností více než oprávněný. Přísně evidovaná, a dnes už je její výskyt zřejmě zcela nepravděpodobný.

Jestli si dobře pamatuji něco málo z historie, spíš tedy dějepisu, jak by podotkl jistý pán, sám historik a člověk znalý rozdílu mezi těmito dvěma pojmy, tak s její pomocí opustili tohle slzavé údolí z těch známých nejen sám velký tapecír Adolf, ale i jeho věrná družka Eva Braunová a ještě pár dalších, Himmler určitě, a snad i Göring? Tomu se to, tuším, podařilo přímo v Norimberku, po soudu; holt se nechtěl dát oběsit, pacholek jeden.

„Já to nemyslel tak, že by ji sama měla, kde by k ní taky přišla, jen jsem si vzpomněl, že se tomu tak říkalo,“ jednotvárný robotický hlas Stanleyho mluvítka nebyl schopen omluvného tónu, ale jeho výraz mluvil za všechno.

„Hm.“ To byl celý strýčkův příspěvek k diskusi.

„A v žaludku…“ napovídala jsem snaživě podle toho, co jsem věděla díky nediskrétnosti telefonního sluchátka a také díky svému mimořádně jemnému sluchu.

„Koňak,“ zhnuseně odpovídal strýček. „Kde vzala, sakra, koňak? Jak to, že to necítila, vždyť kyanid je hořký jako čert? Kdyby fernet, prosím, ale koňak? A vůbec, jak to víš? Jsi vědma, nebo co?“

„Nějak mi to vyplynulo ze situace,“ tvářila jsem se jako neviňátko před Herodesem. „A nějaké jídlo? Aby se vědělo, jak rychle…“

„Vyplynulo, vyplynulo,“ díval se na mne podezíravě. „Tak dobře, nic nejedla, už delší dobu, v břiše pusto a prázdno, zato v krvi spousta jedu… Ty přece víš, jak ten sajrajt účinkuje, ne?“ díval se tázavě.

„Vím,“ přikývla jsem, trochu schlíple; bodejť bych nevěděla.

„A v žaludku koňak, kvalitní, a čert ví, kde ho vzala, zatraceně. Podle obsahu alkoholu v krvi už střízlivěla, musela být na cestě domů, ale kde vzala ten neřád? Proč to, krucifix, nepoznala, proč? A proč se obtěžovala k Vlčkovi do zahrady? Stejně tak jí mohla posloužit lavička v parku, ať už si chtěla jen odpočinout, nebo…“

„To nebo vynech,“ řekla jsem přesvědčeně a strejda na mne chvíli posupně vejral. Láteřil jako starý kanonýr, málokdy mluvil takhle, vlastně jen když ho něco hodně naštvalo, zasáhlo, a právě to se stalo.

„Asi máš pravdu,“ řekl pak s povzdechem, „od začátku jsem přesvědčený o tom, že si to neudělala sama. Jednak, kde by se dostala ke kyanidu, a pak, proč… Vždyť ona byla se svým životem docela spokojená, milovala své děti, v žádném průšvihu, aspoň pokud vím, nelítala, tak proč by to všechno dobrovolně opouštěla?“

„Někdo musel být s ní.“

„Asi ano, nebo jí to jen někdo dal s sebou, v tom pití.“

„A kdo by tu flašku odnesl, nevíš? Bájný pták Noh,“ začínala mě strejdova předstíraná zabedněnost dráždit; vždyť jsem věděla, že zabedněný v žádném případě není, ale zdálo se mi to všechno pomalé, byla jsem nažhavená a měla vlastní představy o pátrání.

Usmál se, poprvé toho dne.

„Zkusíme se poptat tuhle támhle, s kým se tak stýkala. A ještě musíme za Pavlem a dětmi, sakra práce,“ ulevil si s nelíčeným zoufalstvím v hlase i tváři. „Jak já tohle nesnáším!“

„Půjdu s vámi. Konečně, jsem jejich strýc, třeba budu moci něco udělat,“ jednotvárný hlas Stanleyho, na kterého jsme oba tak trochu zapomněli, nás vyrušil ze souboje očí, kterému jsme se v tom okamžiku zarputile věnovali. Jasně, chtěla jsem jít s ním a on to dobře věděl a byl odhodlán mi v tom zabránit všemi prostředky.

„Jo, to bude fajn. Aspoň na to nebudu sám, budeme dva.“

„Půjdeme všichni tři,“ oznámil skřípavý hlas; střídal mluvítko s psaním a vlastním hlasem tak často, že jsem sebou občas až trhla.

„No dobře, když na tom trváte,“ strejda nebyl nadšený, ale tušil, že se Stanem nehne – a mne že se tak lehce nezbaví.

„Amatérští pátrači, to mi tak ještě chybělo. Jeden odjede na dovolenou, člověk si myslí, že bude aspoň chvíli klid, a vida! Už je to tady zas, dalšího mám v patách.

Mají tady zřejmě líheň, nebo co, ale proč zrovna tady, co jsem komu udělal?“

„Nejsem amatér, živím se tím,“ bránila jsem se rozhořčeně. „A kdo že to odjel na dovolenou?“

Jen mávl rukou, něco nesrozumitelného zahučel, končilo to zatracená paní doktorka nebo tak nějak a já se raději nepídila po tom, co to bylo; zcela určitě nic lichotivého. Hlavně že nás vezme s sebou. A oba.

7.

Tedy ne že bych litovala toho, že jsem s nimi šla; na druhou stranu, jsou věci, bez kterých se docela dobře obejdu, a tohle byla jedna z nich.

Dveře nám otevřela malá holčička, dva culíky jí trčely po obou stranách hlavy, takže vzdáleně připomínala Pipi punčochatou. Krátké džínové kalhoty a bílé triko, na bříšku trochu umazané, velké, zvědavé oči, podobné těm Stanovým. Za ní se vynořila starší, Hanička, opásaná zástěrou, s vařečkou v dětské ruce a do třetice, stáli za sebou jako kuželky, konečně současná hlava rodiny, Pavel.

Troje stejně modré oči se dívaly trochu tázavě, trochu s obavou, pak si Pavel uvědomil přítomnost úřední osoby a ve tváři se mu objevil strach.

„Pojďte dál, pane kapitáne,“ otevíral dveře dokořán, „holky, mazejte nahoru, potřebujeme si promluvit,“ vyháněl je se špatnou předtuchou z doslechu.

Trošku reptaly, hlavně malá Jana, starší se ještě na schodech ohlížela přes rameno a v jejím výrazu byl patrný neklid, ale šly; brácha byl jasně uznávaným vůdcem rodinného klanu.

„Stalo se něco s mámou? Něco vyvedla?“ Chlapec nás vedl s prostou samozřejmostí do kuchyně, usadili jsme se na čisťounkých židlích, u stolu, pokrytého nažehleným ubrusem, Pavel se otočil a stahoval plynové hořáky pod bublajícími kastrůlky; přidal se k nám a vyčkávavě se díval na strejdu. Nás si měřil spíš nedůvěřivě, s podvědomou obavou.

„Pavle, máma měla nehodu,“ strejda Velíšek mluvil těžce, díval se upřeně do těch náhle vyděšených očí.

„Nehodu? Je zraněná? V nemocnici? Kde je, tak mluvte, co je s ní?“

„Našli jsme ji dnes ráno, u Vlčka v zahradě, víš, po té bouřce. Ona… Je mrtvá, Pavle. Je mi to moc líto,“ dodal a rukou si smetl neviditelnou pavučinu z čela.

„To určitě není máma, co by dělala u Vlčka, v takovém nóbl podniku, to přece není její rajón, tam by ji ani nepustili, a neměla by na to,“ Pavel překotně drmolil a přitom mu v obličeji bylo jasně vidět, že ví, že je to pravda, že máma se už nikdy nevrátí, že se ten policajt nemýlí.

„Je to ona, Pavle. Já bych jen tak nepřišel, nespletl bych se, vždyť víš.“

Zabořil hlavu do dlaní, seděl bez pohnutí, ani ramena se mu nezachvěla a bylo to mnohem horší, než kdyby propukl v nářek.

„Jak to řeknu holkám? A co s námi bude? Sotva jsem dokončil školu, práci nemám, holky strčí sociálka do děcáku,“ jeho hlas zněl dutě, byl tak plný beznaděje.

„Pavle, tohle je váš strýc, bratr vaší mámy. Vrátil se po létech ze zahraničí, možná on bude chtít…“

Nedokončil větu, Pavel zvedl hlavu a nepřátelsky se podíval na Stana.

„Strýc? Nemáme žádného strýce, nemáme nikoho. Máma nikdy o bratrovi nemluvila, to by nám přece řekla, kdyby…“

„Opravdu je to váš strýc,“ ale strejdův hlas nezněl dvakrát jistě, viděl jeho doklady, to ano, ale jinak, vždyť on vlastně o Stanleym věděl jen to, co jsem mu řekla. Stan sáhl do náprsní kapsy a vytáhl pas, beze slova ho vložil do natažené ruky, v malé knížečce bylo založeno pár fotografií, strejda jakoby pro kontrolu přejel očima základní údaje, na fotky už se nedíval a podal všechno Pavlovi.

Chlapec pomalu četl, Stanislav Snášel, stálo tam, datum a místo narození, probíral se vybledlými momentkami a po tvářích se mu koulely slzy. Konečně, chtělo se mi říci; seděl vedle mne, a tak nebyl problém trošku natáhnout krk a podívat se, i když strýček po mně mrskal nevrlým okem. Na těch obrázcích byl zcela nepochybně Stan, světlé vlnité vlasy sčesané z čela, mnohem mladší, než teď, ale byl to on, ve společnosti rozesmáté dívky, jejíž podoba s mrtvou z dnešního rána byla zřejmá. Pavel samozřejmě musel vědět, jak vypadala jeho máma dřív, určitě měli nějaké album, nějaké rodinné portréty, ty přece má skoro každý. Možná se s některou z těch fotek už setkal, možná ne, ale uvěřil a rezignoval.

S povzdechem odložil věci na stůl, Stanley se na ně chvilku díval, jako by váhal, ale pak je nechal ležet.

„Kdy jste se vrátil? Odkud, a proč?“

Stan se prosebně podíval směrem k nám, přišlo mu zatěžko spustit teď na vyplašeného chlapce tím svým podivným hlasem, protože najednou před námi seděl opravdu vyděšený kluk; po mladém, suverénním muži, který nás uvedl do domu, nezbyla ani stopa.

„Pavle, váš strýc špatně mluví, spíš vůbec ne, má operované hlasivky, vlastně je vůbec nemá…“

Jak to mám vysvětlovat, teď, právě teď? Copak já, sakra, vím, co všechno vlastně Stanley nemá? Vmísila jsem se jim do hovoru, ale chyběla mi slova, jev, který se mi zase tak často nepřihází.

Stan to nakonec vyřešil po svém; položil ruku na Pavlovo předloktí a počkal, až k němu synovec zvedne obličej. Na chvíli jsem měla panickou hrůzu z toho, že mládenec ucukne, že ublíží tomu človíčkovi, ke kterému jsem si vytvořila podivný vztah, jehož hlavním smyslem bylo právě nenechat mu ublížit, ale nestalo se. Dívali se chvíli na sebe, pak Stan ukázal beze slova na své hrdlo, vytáhl volnou rukou mluvítko z kapsy a položil je na stůl, vedle pasu a zašlých fotografií, vstal, přistoupil k Pavlovi a jemně, spíš symbolicky pohladil jeho rozčepýřené vlasy. Chlapec ho sledoval jako uhranutý, v očích se mu znovu objevovala zrádná vláha, která hrozila přetéci. Breč, prosím tě, breč, prosila jsem v duchu a Pavel náhle objal oběma rukama toho muže, který chtěl být a byl jeho laskavým strýcem, okolo pasu, zabořil tvář do tvídového saka a rozplakal se. Stanley ho přitiskl k sobě, díval se ke stropu a po tvářích m u stékaly slzy bezhlesého pláče.

Koukali jsme se strejdou na sebe a měli neomylný pocit, že by bylo vhodné zmizet, odplížit se někam mimo dosah a počkat, až tahle velká rodinná scéna skončí. Nechápejte to špatně, to není posměváčkovství, jen ostych. Ovládej se, učili mě od malička, a já byla vychována k sebeovládání až nelidskému. Už jsem si trochu těch emocí povolila, ale přesto mě občas takový výbuch pořádně zaskočí. Věřili byste tomu, že jsem zcela nedávno poprvé v životě byla schopná někomu nahlas říct „Miluji tě“? Ona tahle informace o mé citové zatvrzelosti není zase tak světoborná, koneckonců co je komu do toho, stejně jsem měla držet raději zobák, protože vždycky nejde jen o to, co se říká, ale také komu se to říká. Já to tady rozpatlávám jen proto, abych vám vysvětlila – a sobě asi také – proč jsem zatvrzele upírala oči na čtverečky ubrusu, ošívala se a nepodívala bych se na ty dva ani za nic.

Netrvalo to zase tak dlouho, Pavel popotáhl, vysmrkal se a trošku se odtáhl. Stan, více než kdy jindy podobný skřítkovi, se usadil zpátky na své místo, kapesníkem si přejel vlhké tváře, ale k řeči se neměl.

„Jak se to stalo,“ uvědomil si najednou Pavel, že vlastně kromě toho faktu o smrti matky nic neví. „Nějaká nehoda…? Někam spadla? Byla… opilá?“

Dívali jsme se na sebe a nikomu se nechtělo s pravdou ven. Strejda upíral pohled na mne, když už jsi tak stála o to, abys tady byla, tak mi přece pomoz, jsi ženská, měla bys snadněji najít ta pravá slova, říkaly jeho oči, ale kdepak, já přece nejsem policajt, ti to mají v popisu práce, já ne!

„Pavle, maminka zemřela po požití jedu,“ slyšela jsem sama sebe, „netrápila se, šlo to rychle, nic ji nebolelo, ani si nestačila uvědomit, že… umírá,“ říkal ten zvláštní hlas, který mi zřejmě patřil, i když jako by ani nevycházel z mých úst, vždyť já se uvnitř celá klepala a třásla, tak jak to, že ta slova zněla tak klidně?

„Jedu…? To ona sama? Už s námi nechtěla být?“

„Tak to není, Pavle, sama by od vás neodešla, to víš, že ne, my zatím nevíme, kdo jí to udělal, ale najdeme ho, neboj se. Určitě ho najdeme, slibuji,“ dušovala jsem se a věřila každému svému slovu, dvoje modré oči se na mne dívaly a zavazovaly mě neoblomně k tomu, že beze zbytku splním, co jsem tak lehkovážně slibovala.

Hlasité odkašlání nás tři vrátilo do skutečnosti, kterou strýček ani na okamžik neopustil. Díval se na mne pozorně a já měla pocit, že kdyby mu v tom nebránila přítomnost svědků, na místě by mě sprovodil ze světa, nebo přinejmenším pořádně seřezal. Potřásl hlavou a s povzdechem se obrátil k Pavlovi.

„To je moje neteř, Johanna Janů, majitelka“ – jedovaté ušklíbnutí a další chřestýši pohled směrem ke mně – „detektivní agentury. Pátrání všeho druhu, abys byl v obraze. Tvůj strýc si ji najal, aby našla jeho sestru, tedy tvou mámu. Našla ji, i když takhle si shledání nepředstavoval nikdo,“ dokončil smutně.

„Opravdu mi… nám pomůžete? Ale já nemám peníze, abych vám mohl zaplatit,“ Pavlova dychtivost byla nečekanou reakcí na strýcova slova. Aniž si to chudák strejda sám uvědomil, odvedl jeho pozornost od strašné bolesti, která ho drtila, směrem ke mně. Byl to přece jen ještě kluk a detektivní kancelář pro něho měla příchuť dobrodružného světa, kam normální jedinec nemá přístup.

Stan se dotkl jeho ruky a ukázal sám na sebe.

„Vy to uděláte? Najmete ji, aby našla toho, kdo mámu…“

Slavnostně přikývl a trochu teatrálně zvedl dva prsty k nebi v němé přísaze.

Strejda měl už oči skoro v sloup, tohle byla kalamajka, jeho policajtské srdce se svíralo při představě, jak nějaký soukromý čmuchal, jehož licence ho navíc k ničemu takovému ani neopravňuje, zasahuje do vyšetřování, šmejdí a ničí stopy a hlavně, ten zmetek ještě ke všemu patří do jeho vlastní rodiny. Zvedali jsme se od stolu, Stanley vytáhl svůj nepostradatelný blok a načmáral písmem značně odlišným od toho uhlazeného tiskacího, jakým se obvykle projevoval: MÁM ZŮSTAT, NEBO PŘIJDEŠ TY ZA MNOU? BYDLÍM U VLČKA, JMÉNO ZNÁŠ. Pavel pozorně přečetl vzkaz a obrátil se k němu.

„Raději přijdu já za tebou, jestli ti to nebude vadit. Musím to říct holkám,“ hlas se mu zase na okamžik zadrhl, rozechvěle se nadechl z hloubi plic, než dodal: „a to bych s nimi byl raději sám.“

Stan ho letmo pohladil po rameni, souhlasně kývl a obrátil se ke dveřím.

„Strýčku?“

Pavlovo nečekané oslovení ho zarazilo v polovině pohybu, otočil se k chlapci a vyčkávavě se na něho zadíval.

„Řekl bys mi ahoj?“

„Ahoj Pavle,“ zaskřehotal hlásek. Usmáli se na sebe, Stan se ještě jednou rozhlédl po útulné kuchyni a pozdravil zvednutím ruky. No, a pak už jsme šli.

8.

„Můžete mi říci, mladá dámo, jak si to vlastně představujete?“ pustil se do mne zcela úředně kapitán kriminálky, sotva jsme se směstnali do jeho auta.

Pokrčila jsem rameny, už zase, vůbec mám pocit, že tohle gesto dělám v poslední době stále častěji, jestli už to u mne není spíš tik, než výraz nálady.

„Copak ty můžeš vyšetřovat vraždu – tedy, pokud to vražda vůbec byla? Tohle není žádná chandlerovka, sakra, tady u nás nemůže pobíhat soukromej polda po ulicích a dělat z policajtů pitomce, aby pak na dvěstadvacátéšesté straně slavnostně uchopil vraha za ruku, když si od něho předtím nechal rozbít kokos!“

Těch vykřičníků tam klidně mohlo být šest, a ještě by nevystihly svaté rozhořčení, které z mého příbuzného přímo sálalo. Seděli jsme v tom jeho vozítku, strejda vůbec nevypadal na to, že by hodlal strčit klíček do zapalování, natož pak s námi někam odjet, a ve mně se zvedala vlna mezkovité vzpoury. Pokud jsem snad měla ještě před chvílí matný dojem, že jsem se přece jen nechala unést – to se nám, jedincům s násilně potlačovanými emocemi, občas stává, prostě bouchnou saze a zaděláme si na pořádný průšvih – pak mě tenhle pocit právě teď opustil. A zrovna jo, říkala jsem si trucovitě, a zrovna se do toho budu míchat, však ještě uvidíš! Nejsem přece jen nějaká rozvodová advokátka, mám praxi na kriminálce a umím se o sebe postarat. Nejen o sebe, vzpomněla jsem si na Stana, který se choulil na zadním sedadle a ani nedutal. Vlastně, on toho moc nenadutal, ani když v jeho blízkosti neřval rozlícen ý kapitán kriminální policie.

„Tak se tak nezlobte, pane kapitáne. Je to všechno moje vina,“ promluvil nečekaně robotím hlasem. Podcenila jsem ho, nějaká putička zakřiknutá tedy nebyl. Skočit mému strýčkovi do řeči v tomhle okamžiku, na to bylo třeba dost odvahy; znám ho už léta a většinou s ním vycházím v klidu a pohodě. Ovšem jsou chvilky v životě lidském, kdy je lépe sklopit uši a klidit se mu z cesty, a taková právě nastala. Stan to buď nechápal, nebo spíš nerespektoval.

Strejda sebou trhl, jako by si teprve teď uvědomil přítomnost někoho třetího; asi na něho fakt zapomněl.

„Vy se nezlobte,“ zahučel omluvně. „Nechtěl jsem řvát jako na lesy, ale když ta holka pitomá… Eh co,“ mávl znechuceně rukou, „stejně si udělá, co bude chtít, stejně jako…“

„Jako kdo?“ nedalo mi to, ale stačilo, aby se na mne strýc jen podíval a přešla mě chuť se dál vyptávat. Aspoň že konečně nastartoval a jel.

9.

Vyklopil nás před Vlčkovým hotelem, s nerudným pohledem zavrčel „Sbohem,“ škubl šaltpákou, jen chudina zaskřípěla, a zmizel v obláčku smradu, s protočením kol na místě, což byl zvyk, který normálně pohoršeně odsuzoval.

Ten nám dal, zdál se říkat Stanleyův pohled. Zavěsila jsem se do něho s předstíranou lehkomyslností a vyrazili jsme směrem k otáčecím dveřím.

„To nic, přejde ho to,“ říkala jsem přesvědčeně, i když mi bylo kapku ouvej. Ono se řekne „Najdu, vyšetřím, usvědčím,“ ale pokud mi bude házet klacky pod nohy, pokud se nedostanu k žádné z informací, ke kterým on má přístup zcela běžně… Co vlastně ještě potřebuji vědět? Berkovou otrávili, kyanidem, který vypila v koňaku. S kým se stýkala, jak žila, kdo byli její přátelé nebo známí, na to přece nepotřebuji vodit za ručičku. Rutina, děvče, to přece znáš, povzbudila jsem svého klesajícího ducha, usmála se na Stana a už v daleko lepší náladě jsem dodala: „Bude to dobrý, uvidíte, Stanley.“

Věřil mi, a já sama sobě také. První předpoklad úspěchu je věřit sám sobě, memorovala jsem v duchu frázi z nějaké dávno přečtené a po právu zapomenuté knihy. Vpluli jsme do haly hotelu s tvářemi rozjasněnými a plní naděje.

Ta hala byla nečekaně plná lidí, u Vlčka se totiž nedávno ubytovala skupina osmi sportovně založených hostů. Věkový průměr těch zřejmě neustále dobře naložených lidiček, až to muselo být občas protivné, se pohyboval blízko padesátky, tedy většina jich byla spíše blíž k šedesátce. Ten matematický průměr zachraňovali hlavně jejich dva průvodci, těm bylo okolo třiceti; také v průměru. Pán čtyřicítka, dáma kdo ví jestli přes dvacet. Přivezli s sebou zásobu horolezeckých lan, cepínů, skob a spoustu dalších věcí, spíš už zbytečností. Všechno se to povalovalo na zemi u recepčního pultu, musela jsem přeskákat několik hromádek, abych si vymohla klíče od našich pokojů.

Ti dva výrazně mladší lidé, už zmínění vedoucí celé téhle party, se shovívavě usmívali nadšení, které se jejich žáčků zmocnilo. Výbavu měli jako na zdolání Gerlachova štítu, a zatím je čekal ten nejzákladnější a nejsnazší výcvik na vcelku neškodných skalách pár kilometrů na sever od města. I když, nedá se popřít, že žádná skála není tak neškodná, aby nemohla zabít.

Jeden z instruktorů mi byl známý ještě z doby, kdy jsem pracovala na přestupkovém. Nějak se tehdy dostal do soukolí práva, nějaká nehoda nebo co, no, párkrát jsme se viděli, bylo si s ním o čem povídat. Nic víc, jen kamarádství, důrazně podotýkám k romantickým povahám.

MUDr. Karel Simčík, doktor a dobrodruh; věděla jsem, že praxi už neprovozuje, ale že ho potkám zrovna tady… Vídali jsme se vyloženě náhodně, když měl čas, chuť a náladu, zavolal, a já se s ním buď sešla, nebo také ne. Poslední setkání jsme absolvovali zhruba před dvěma lety, to už jsem měla svou privátní kancelář a on se zrovna chystal na cestu někam do Tibetu nebo kam.

Přitáhl k sobě tu sotva dvacetiletou dívčinu: „Petra, když dovolíš, Johanno; Petro, tohle je Johanna, stará kamarádka, promiň,“ vyprskl nakažlivým smíchem, když viděl, jak jsem se zatvářila. Petra mi vlažně podala ruku, stisk měla pevný, copak o to, ale k srdci jsem jí na první pohled nepřirostla. Podívala se na dva klíče, které jsem svírala v levičce, zatěkala očima ke Stanovi po mém boku a prohnula rty v malinko pohrdavém obloučku; snad to měl být úsměv a měla křivou… No fuj, madam, nechte toho.

„Stenly Snejsl, můj klient,“ pronesla jsem trochu zvučnějším hlasem, než připouští bonton. Stan se potměšile usmál a Petra sebou viditelně trhla.

„Ty ještě pořád válčíš na soukromém poli? Myslel jsem, že už tě to dávno přešlo?“

„Že jsem zkrachovala, chceš říct.“

Ušklíbl se, uličnicky, jak to jen on uměl.

„Tak nezkrachovala?“

Díval se na mne se zájmem, jako na obzvlášť vyvedený preparát, pak sjel pohledem na Stana, cvičeným okem okamžitě postřehl jeho postižení a – veden neomylně odbornickým, v podstatě odlidštěným pudem – zeptal se bez obalu. „Mluvíte česky? Jo? Prima, a kde vám to dělali?“

„V Británii,“ odpověděla jsem za Stana a zamračila se na něho i na tu jeho kalupinku.

„Všechno pryč?“ pokračoval ve výslechu, jako by se nechumelilo, až už jsem toho měla dost.

„Stanley, to je doktor Simčík, můj dávný známý. Není takový zarputilý lidožrout beze stopy vychování, jak vám snad připadá, jen se občas nedokáže kontrolovat. Taková malá profesionální deformace,“ končila jsem jedovatě.

„Nezlobte se, opravdu jsem to nemyslel zle. Johanna má pravdu, my doktoři se občas necháme unést odborným zájmem.“

Tvářil se zkroušeně, ale houby, já věděla své. Znala jsem Karla dost dobře na to, abych věděla, že pro trpící lidstvo je možná lepší, když se své profesi nevěnuje. Pro medicínu jako vědu je to asi ztráta, ale Karel je naneštěstí jeden z těch lékařů, pro které je pacient pouze nutným zlem, ve své podstatě je vlastně jen nositelem zajímavé choroby. Kdyby to šlo a ta nemoc se dala izolovat, kdyby ke své existenci nepotřebovala týrat lidské tělo, byl by Karel ten nespokojenější a nejužitečnější tvor na světě. To, že nestačí jen brilantně stanovit diagnózu a pak určit léčebné postupy, že jedná s většinou vyděšenými lidmi, kteří by šli kraj světa pro vlídné slovo a povzbuzení, ať už jsou to pacienti, nebo jejich blízcí, to Karlovi po celou dobu jeho lékařské praxe nějak unikalo. Ale jinak je to dobrý kamarád, věrný a obětavý; to, co právě teď dělá, dělá dobře a je to pro něho to pravé. Stej
ně si ale musím povzdechnout: škoda ho. Kdyby měl jen trošku víc obyčejného lidského cítění…

Má to na tom světě Pán Bůh divný policajty, říkávala nebožka babička. Nezbývá, než souhlasit s mnohdy nedoceněnou moudrostí předků.

„Tak co tady děláš, honíš vrahy?“ Karlův bohorovný klid nebylo tak lehké narušit, slyšel a vnímal jen to, co chtěl.

„Něco na ten způsob,“ řekla jsem chladně, přece jen ve mně stopa nechuti zůstala a nedokázala jsem s ním tlachat tak volně, jako jindy.

„No, tak to hodně úspěchů,“ měřil si mě posměšně, „a kdybys měla chuť na malý výlet, tak jsi zvána. Tedy, oba jste zváni. Neboj, nebudu vás honit po skalách,“ reagoval na mé podráždění, které jsem už nedokázala skrývat, „jen jsem myslel, že byste se mohli dostat na chvíli z města ven, do přírody. Víš, jak je tady v okolí krásně? Víš, jaké to je, sedět na skále – nebo i pod ní, když se ti nahoru zrovna nechce, právě když zapadá slunce a ta rudá záře mění barvu pískovce? A když se pak měsíc vyhoupne na oblohu, všechno zaleje tou svou bledou září, postříbří vrcholky stromů…“ zasnil se. To byla jeho druhá tvář, kterou na potkání neukazoval, proto jsem ho ještě pořád počítala mezi kamarády a promíjela mu jeho občasnou sebestřednost a téměř bezohlednou vášeň pro vědu a bádání – k čemuž ostatně už neměl tolik příležitostí jako dřív. Znovu říkám, naštěstí. Ve špitál
e, kde předtím pracoval, si ho drželi jen pro jeho nepřehlédnutelnou genialitu a jistou ruku; konflikty s personálem a hlavně s pacienty či jejich příbuznými ale byly na denním pořádku. Sestřičku vedení nemocnice ukřičí, kolegy také, to všechno do určité míry jde, ale když si stěžuje pacient, hodně vysoko postavený pacient, a když se přidají další… No, bylo to na dohodu, čili se ctí, zato ale okamžitě. Šel sice sám, na vlastní žádost, takže žádná potupa, ale také ho nikdo nepřemlouval a když, tak jen vlažně.

„Možná se dáme zlákat, později. Teď mám vážně práci, promiň, ale už musíme…“

„Jo, jasně,“ podával mi ruku, „ale ta nabídka platí, nezapomeň! Stačí říci den předem, nebo třeba ráno, než vyjedeme.“

Potřásla jsem rukou i Petře, byla už trochu míň odtažitá, jako by si uvědomila, že jí z mé strany konkurence nehrozí – a měla pravdu. Karla bych nechtěla, ani kdyby to byl poslední a jediný chlap v celém širém vesmíru, sežrali bychom se jako střevlíci nejpozději do dvou týdnů.

A když jsme u té konzumace, šli jsme se se Stanleym najíst.

10.

Hotelová lampa úspěšně zaháněla vlezlou tmu do koutů, všude svatý klid a pokoj, jenže najednou bylo po tichu; telefon na stole poskakoval v zuřivých vibracích. Hrábla jsem po něm bezmyšlenkovitě levičkou, ani se nepodívala na display, zatímco pravou rukou jsem pokračovala v malování pajduláčků na okraji novin. Vždycky, když si tak přemýšlím a poblíž je kus papíru, kreslím si všelijaké panáčky, a vždycky, když mě při této bohulibé činnosti něco vyruší, reaguji poněkud podrážděně; stejně i tentokrát.

„Slyším,“ houkla jsem ze zvyku do té černé minibrikety.

„Hanny?“

Srdce najednou provedlo bláznivý přemet a začalo mi bušit v cholerickém staccatu až někde v hrdle, ze kterého nevyšel ani hlásek.

„Hanny, jsi tam?“

Jen jeden člověk mě takhle oslovoval, jenže s tím jsem se už nikdy v životě neměla vidět, ani s ním mluvit, rozhodla jsem se tak po měsících trápení a bolesti a také mu to řekla, tak jak to, že… Najednou jsem nemohla ani polknout, ale podařilo se mi odpovědět, sama nevím, jak – a vlastně taky proč.

„Jo, jsem. Co ode mne ještě chceš?“

„Hanny, takhle to přece nejde, tak to mezi námi nemůže skončit. Potřebuji tě vidět, mluvit s tebou, vysvětlit ti…“

„Už jsi mi toho vysvětloval moc, a tolikrát, že už na to prostě nemám. Ani čas, ani náladu a vlastně hlavně nechci, protože já už nemůžu dál. K čemu další lži, nemá to cenu.“

„Hanny, prosím, já tě přece miluju a ty mě taky…“

Znělo to skoro jako zaúpění, bylo to zaúpění, kolikrát už jsem ho v jeho hlase slyšela; vždycky, když praskla další lež, kterými mě hojně zásoboval, aspoň já o tom byla přesvědčena. Tak už dost, stlačila jsem čudlík na ukončení hovoru a pak i ten druhý, zásadní, kterým se vypíná mobil. Těžce nabytý klid posledních dní byl v háji, zase už jsem se cítila jako zvíře v pasti, bezmocné a bezbranné. Byly dvě možnosti, jak se z té pasti dostat; buď přijde ten, kdo jako jediný na celém světě tu past může a chce rozevřít a také to udělá, nebo si prostě, jak to dělávají ta polapená, ubohá a k smrti odsouzená stvoření v divočině, ukousnu tu zajatou část těla a odplížím se do ústraní. Tam se rána zahojí, anebo také ne; v každém případě to bude znamenat definitivní konec něčeho. Zatím jsem hryzala statečně, i když to pekelně bolelo, ale chtěla jsem být zase volná, svobodná. Jen to, že tou lapen
ou částí mého těla bylo srdce, přece jen mírně komplikovalo situaci. V mysli se mi odvíjel příběh jako z nějakého starého japonského hororu. Bytost, jejíž srdce, odvržené a opuštěné, z posledních sil tepe v železných ústech pasti, se bez té pitomé krevní pumpy vleče těžce po zemi, odpočívá pod ochranou keře, rána se pomalu hojí a ona za pár dnů vstává, změněna k nepoznání; monstrum bez srdce a bez citu, nebezpečné svému okolí, ale hlavně sobě. No nazdar.

Vytrhla jsem se z těch depresivních představ, nevím, jak dlouho jsem tak seděla, bez pohnutí, s očima slepýma a nevnímající okolí ani zvuky, a znovu aktivovala telefon; jak jsem čekala, několik pokusů o zavolání, hlasovou schránku jsem zrušila už dávno, ještě možná přijde nějaká zpráva… Musím to vydržet, zaříkávala jsem svou vlastní nemohoucnost; hledala jsem a nacházela poslední zbytky hrdosti a sebeúcty, které jsem mohla ještě vyburcovat, a když se mi zdálo, že to všechno selhává, vylovila jsem z kufříku notebook. Nová pošta naštěstí veškerá žádná, kdepak, na maily nikdy nebyl, to jen zpočátku psal denně, než mě měl jistou. A tak jsem si na podporu svého odhodlání zase do toho nespadnout přečetla znovu, pokolikáté už, svůj poslední dopis, vlastně mail, který jsem poslala tomu zatracenému chlapovi, do kterého jsem se, já bláznivka, zamilovala zcela pitomě, jako nějaké šestnáctileté poupě.

Už nemohu dál, už ani nechci. Prosím, dopřej mi aspoň trochu klidu, abych se s naším rozchodem vyrovnala. Nechtěl jsi mě poslat pryč, i když jsem Tě o to prosila, protože já sama jsem to dosud nedokázala; snad až teď to svedu. Nikdy jsem Tě neměla potkat a proklínám den, kdy se tak stalo. Vztah, který je od počátku založen na lži, nemůže fungovat, i když Ty si zřejmě myslíš opak. Bude to tak lepší, pro všechny, věř mi. Nevolej, nepiš, nehledej mě, a raději zapomeň na to, že jsme se znali, nebo nech zapomenout aspoň mne.

To jsem, prosím, vymyslela vlastní hlavou, možná spíš bolavým srdcem, takže teď už to víte; jo, nalítla jsem, já, chytrá, bystrá a nesporně inteligentní, a k čemu mi ta inteligence a bystrost byla, chytil mě na hezká slovíčka o společné budoucnosti, o dovolené, na kterou si příští rok vyjedeme, o… Proč se v tom babrat. Nakonec jsem se, díky Bohu, zase rozbrečela, docela jako malá holka, to psaníčko zabíralo spolehlivě, vždycky, měla bych je možná definitivně vymazat, ale bylo pro mne poslední záchranou před dalším zhloupnutím, které by mě mohlo potkat; takové memento. A pomohlo, zase, dostavila se kýžená únava i jakás takás úleva, párkrát jsem si zívla a šla se natáhnout na pohodlnou postel. Po dvou hodinách pilného šrotování neúnavných šedých buněk – jak praví klasik – už nezbylo, než si rezignovaně vzít půlku dosud zavrhovaného prášku a pak, konečně, ztratit se ve spánku, ne nepodobném smrti .

11.

Ráno bylo chmurně šedivé, zcela určitě pro mne, i když sluníčko svítilo, seč mu síly stačily. Sešli jsme se se Stanem v jídelně hotelu na hodně časnou snídani; vrhl na mne zkoumavý pohled a hned odvrátil oči, na nic se neptal. Mohla jsem si myslet, že budu vypadat, jako by mě v obličeji popíchaly včely, ranní pohled do zrcadla hovořil jasně a nemilosrdně, takže jsem raději vylovila z kabelky nepostradatelné sluneční brýle a skryla za jejich skly aspoň ty nejhorší stopy včerejšího i dnešního nočního skučení. Jídlo na stole pro mne bylo nepotřebnou rekvizitou, nalila jsem do sebe dostatek černé kávy, zapila ji minerálkou a byla připravená jako skautík… K čemu vlastně?

„Budete chtít zajít k Pavlovi, nebo počkáte, až přijde sám?“

Nerozhodně se koukal okolo sebe, popíjel jakýsi bylinkový čaj nebo co to bylo, já se v čajích nevyznám, nepiju je, a jediný, který občas vezmu na milost, je mátový. Jo, a třezalku, když na mne vtrhne zdravotní bída.

„Záleží na vás, asi bych tam na vašem místě šla,“ tak trochu jsem naléhala, „možná se Pavel bude stydět, mohl by mít pocit, že se vnucuje, přece jen, spadl jste jako z nebe…“

Ne, nechtěla jsem se ho zbavit, jen jsem si říkala, že by si měl odbýt – a hlavně vyjasnit – rodinné závazky a povinnosti, které vzal dobrovolně na svá bedra, a pak bychom mohli společně sestavit něco jako časový plán. A taky by nebylo špatné stavit se za strýčkem, zkusit se ním domluvit; instinkt mi říkal, že by s ním mohla být rozumnější řeč, když u toho nebude nikdo třetí – byť se mu Stanley viditelně líbil.

Pokýval hlavou, těžce povzdechl a pak odpověděl tím svým chrčivým hláskem.

„Máte pravdu, bude lepší, když tam zajdu.“

Kývl na vrchního, ale ten se jen usmál a zavrtěl hlavou; snídaně byla v ceně.

„Tak půjdeme?“ neměla jsem už stání. Potřebovala jsem něco dělat, zabývat se činností, která mě odvede od chmurných myšlenek. No, odvede… to, k čemu jsem se chystala, nebylo zrovna naplněno radostí ze života a optimismem, ale tady šlo o mé soukromé běsy, a těch mě zbaví jen práce.

Vstal, usmál se a pohladil mě po rameně, jako by věděl, ale on přece sakra nemohl nic vědět, s nikým jsem o tom obrovském balvanu, který mě už skoro rok tlačil k zemi, nemluvila. Zatínala jsem zuby a přemáhala se, tak proč mám najednou takovou nepřekonatelnou chuť všechno vyslepičit člověku, kterého znám vlastně jen pár hodin? Neblbni, Hanny, a sakra, nech toho, tohle jméno už nechceš slyšet ani znát, řekla jsem si v duchu, drž pusu a neotravuj druhé, jsou věci, které si musíš vyzobat sama. V duchu těchto úvah jsem se pokusila – snad vcelku úspěšně – o zářivý úsměv, nechala si odsunout židli, ze které jsem vstala, a s pocitem královny, o kterou je pečováno, se vytratila ke schodišti.

12.

Neměla jsem si nic plánovat, nakonec dopadlo všechno jinak. Jednak začalo venku lejt, což docela dobře ladilo s mou lehce otupující sebelítostí, a pak, moudře jsem usoudila ve své hlavince, která pomalu už zase začínala fungovat s obvyklou bystrostí – vždycky tvrdím, že když se člověk nepochválí sám, nikdo to za něj neudělá, a když, tak zdaleka ne tak dobře – že bude lepší, když zajdu k Pavlovi se Stanleym. Ne že bych se jim chtěla míchat do rodinných trampot, sama jsem jich měla dost, ale odněkud musím začít, a kdo jiný by mi mohl dát informace o Iloně a způsobu jejího života, o známých, o těch, se kterými chodila na ty své tahy, než její syn? Jen jsem doufala, že se ten kluk přede mnou neuzavře, vždyť byl tak dychtivý něco udělat pro vypátrání vraha. Stanovi by to také mohlo pomoci, nedělala jsem si iluze o tom, že jeho vstup do rodiny Berkových bude nějak snadný – a s jeho postižením to mé přesvěd
čení vůbec nesouviselo. Pro nikoho nemůže být jednoduché přijmout najednou zničeho nic dosud zcela cizího člověka jen proto, že přijde a prohlásí: „Já jsem váš strýc a budu se o vás starat,“ to pochopí snad každý.

V důsledku těchto úvah jsem čekala na Stana netrpělivě v hotelové hale, pozorovala ruch, v tuto hodinu nijak valný; jen těch pár budoucích pokořitelů místního horstva se pomaloučku scházelo u dveří jídelny. Neměla jsem náladu na setkání s Karlem, teď určitě ne, ale samozřejmě, objevil se na schodech, rozesmátý a v dobré náladě a hned se hrnul ke mně.

„Jedeš s námi? Rozmyslela sis to?“

Dychtivost jeho otázek mě zaskočila; zdvořile, ale důrazně jsem odmítla, to tak, v dešti někam pojedu, a stejně nemám čas.

„Vždyť je to jen přeháňka,“ přesvědčoval mě, „snad si nemyslíš, že bychom vyrazili, kdybych nevěděl, že to za chvíli přejde.“ Zřejmě měl pravdu, deštík ustával a velkým oknem jsem viděla cípy modré oblohy, jak se mraky protrhávaly, jenže jsem paličatá jako mula a pak, fakt jsem měla jiné plány. Zklamání, které se objevilo v snědé mužné tváři, mě nerozumně potěšilo. Přiznávám, že po včerejšku mi dělal dobře jakýkoliv projev náklonnosti, byť pocházel jen od kamaráda. Stanův příchod by byl vysvobozením; kde jen trčí, zatraceně? Pokývla jsem na pozdrav té jejich partě, sledovali mě kradmo ode dveří, mezi nimi mě zaujala jedna skoro bych řekla dáma; štíhlá, s vypracovanou postavou, něco okolo padesáti (plus mínus deset let, ale spíš těch mínus, jenže na ty mé odhady se nedá spoléhat), pěstěná, ale ne přešlechtěná, průzračně jasné oči v opálené tváři, bohatě lemované neposlunými, za normálních okolností určitě kadeřníkem opečovávanými, ale teď sluncem vyšisovanými pramínky vlasů, sahaly jí skoro na ramena a kroutily se svévolně sem a tam. Měla zvláštní půvab opuštěné rusalky, úsměv, kterým odpověděla na můj až nezdvořile upřený pohled, byl trochu trpký, jen tak koutkem úst, ale k ní se hodil.

„Alenka Duvall,“ přitočil se Karel, nic mu neušlo, mizerovi, z toho by byl parťák, blesklo mi hlavou, ale vzápětí jsem tu myšlenku zavrhla; i v téhle práci si člověk musí uchovat aspoň tu minimální potřebnou míru soucitu a pochopení, a ta se od něho čekat nedala.

„Před časem ovdověla, tedy, před časem, je to tak pět šest let, a od té doby jezdí s naší agenturou, utrácí peníze a zabíjí čas i vzpomínky.“

„Jejího muže jsi léčil ty?“ nedalo mi to.

Podivně na mne koukl, kvůli jeho přístupu k pacientům jsme se rozhádali už několikrát, vždycky plamenně obhajoval své stanovisko a nedokázal pochopit, že já, podle něho vcelku racionálně uvažující ženská, neumím ocenit ten zcela profesionální a vědecký přístup.

„Jo,“ přiznal neochotně, „zpočátku, ale nebyla naděje, přišli moc pozdě. Tak šel domů, Alena se o něho starala až do konce, trvalo to dlouho, i díky té její starostlivosti, držel se života jako klíště, to způsobila ta její láskyplná péče, kdyby zůstal u nás, mohlo to být pro ni daleko jednodušší, kratší a méně bolestné.“

Teď už víte, o čem mluvím, v tomhle ho poznáte daleko lépe, než kdybych se snažila něco sáhodlouze vysvětlovat. Pro mne, aspoň podle toho, co řekl, byl ten konec v prostředí, naplněném vzájemnou láskou pro oba daleko přijatelnější, než anonymní umírání někde v nemocnici, bez blízkosti někoho, kdo vás má rád, a koho vy sami milujete. Smutný odchod o samotě, jen za nezúčastněného odborného dohledu velkého šamana MUDr. Karla Šmída. Nebo snad odporného? Nebuď jedovatá, Johanno.

A venku začal další slejvák, Karel mrzutě nakrčil nos i čelo, tohle se mu nehodilo do plánu.

„Vypadá to, že budeme muset počkat,“ řekl kysele a díval se na mne, jako bych za to mohla. No, nemohla, i když jsem mu to tak trochu přála – byl příliš zvyklý na to, že všechno šlo podle něho.

Konečně se objevil Stanley a já mohla Karla opustit. Nevím proč, ale šel mi tentokrát na nervy daleko víc, než kdy jindy, snad proto, že jsme se od obvyklého povídání o jeho zálibách a koníčcích, případně o mé práci, dostali zase k té zatracené medicíně, kterémužto tématu jsme se programově vyhýbali – tam jsme si totiž nemohli rozumět. Nikdy.

Důstojným krokem se odebral za svými ovečkami k snídani; ač vykopnut, přec svěží opouštěl halu a jeho sebevědomí nemohlo narušit snad nic na celém světě.

13.

Se Stanleym jsme jeli ještě nakoupit nějaké věci, dárky. Pro Pavla už sice měl digitální foťák, pro holky hračky, panenky a tak, ale zdálo se mu to málo. Vezli jsme také spoustu ovoce a všelijakého jídla, snad se Pavlík neurazí, staral se Stan. Snad ne, proč by měl, vždyť Stanley to myslí dobře a je to jejich strýc.

Hlavně jsem ocenila, že nekupoval žádné ty módní Barbie sexbomby a další hrůzy z plastu, panenky s velkými hlavičkami a mrňavým tělíčkem, medvídky, kteří vám místo mámy povídají pohádky na dobrou noc, pejsky na baterky, údajně zastupující opravdového psího kamaráda…

Pavel nás čekal i nečekal. Tak trochu zřejmě doufal, že nalezený příbuzný přijde sám, i když to původně zavrhoval; odhadla jsem jeho myšlenkové pochody dobře. Ulevilo se mu, že nemusí k Vlčkovi do hotelu, připadal by si jako chudý příbuzný – tedy, upřímně, ne že by nebyl, ostatně v poměru k tomu, čím disponoval Stanley, jsme na tom byli všichni stejně. Díkybohu to nedával najevo.

Obě děvčátka plaše přivítala pro ně cizokrajnou návštěvu, podala jí tlapky, a pak se hleděla stáhnout do ústraní. Jak začít, sakra, hloubala jsem, zatímco Stan lovil v taškách „drobnosti“, jak on tomu říkal, pro synovce a neteře. První se osmělila a bariéru prolomila malá Jana. Panenka, která vypadala jako opravdové mimino, zaujala její dětskou dušičku. „Smím jí říkat Kristýnka?“ ptala se bezelstně; bezprostřednost, s jakou dávala najevo svou radost, provětrala to trochu tíživé ovzduší, které nad námi všemi viselo. Pavel měl z foťáku radost, bylo to na něm vidět, oči mu svítily, ale buď se ostýchal, nebo trpěl stejnou nemocí jako já; neumím přijímat dárky a, byť bych z nich měla sebevětší potěšení, nevím, jak je dát najevo. Těch prezentů bylo samozřejmě mnohem víc, holčiny se stáhly do rohu místnosti a my se usadili na židle ke stolu.

„Vy se asi budete chtít zeptat na nějaké věci ohledně mámy, že?“ ptal se Pavel, hlas měl stísněný a očima provrtával prkna vydrhnuté podlahy, povzdechl si a konečně se na mne podíval.

„Pomohlo by mi to. Nějak začít musíme.“

Koutkem oka jsem sledovala Stana, tvářil se, že tady vůbec není, sáhl do nepostradatelné kožené aktovky a vylovil skicák, k tomu takovou tu rezavou tyčinku, kterou jsme malovávali ve škole, není to uhel, rudka se jí říká? Snad jo, teď vážně nevím, nerozmazává se tolik, jako kresba uhlem, a maluje hnědě, obrázky vypadají příjemně měkce, tak trochu starodávně, dobře se stínují a lépe drží, aspoň mně to tak vždycky připadalo. Jo, pak se to ještě stříkalo jakýmsi roztokem, který fixoval konečný výsledek našich dětských snažení a pokusů.

Trochu se natočil, aby lépe viděl, podepřel si skicák kolenem a obratnými tahy črtal podobu malé Jany, sklánějící se nad panenkou. Zcela se do té práce pohroužil, nevnímal okolí, aspoň zdánlivě, ale když Hanka zvedla hlavu a pak se opatrně, skoro bázlivě přišourala k němu a zvědavě nakoukla, usmál se a pohladil ji po hlavě. Dětské oči se rozesmály, několika tahy dokončil náčrt kresby, utrhl papír a položil ho na stůl. Podal skicák dívce, sedla si ke stolu, dětská ručka se chopila rudky a zpočátku nejistými tahy pokrývala bílou plochu čarami. Dívala jsem se na Stana, sledoval ji napřed s laskavou shovívavostí, ale pak jeho pohled zpozorněl, naklonil se k výkresu a to mírné pobavení vystřídalo překvapení.

Vzala jsem do ruky podobiznu, ležící na stole, bylo to malé mistrovské dílko, načrtnuté lehkou ruku umělce.

„Kde jste se to naučil?“

Podíval se na dívenky a pak na Pavla. „Ony vědí,“ pohnul chlapec rty, a tak Stan vylovil nepostradatelné mluvítko – to znamenalo delší řeč, jak jsem už pochopila.

„Když jsem byl poslední dva roky v Americe, byl jsem na tom mizerně, hlavně psychicky, a nejen to, strašlivě jsem se bez práce nudil. Jeden můj známý mi dohodil takovou docela zajímavou práci, víte, v Americe se často místo fotek zveřejňují kresby ze soudní síně. Obžalovaného, advokátů, soudce… No a já byl ten, kdo ty kresby vytvářel. Malovat jsem uměl vždycky, i když jsem spíš krajinář, bavilo mě to, a díky tomu nadání jsem byl aspoň nějak užitečný.“

Kovový hlas dozněl, nikdo se nad ním nepozastavoval, nikoho nerušil, holky měly oči jako vejři, ale ani stopu posměchu v nich; kdopak má strejdu, který umí mluvit jako robot?

„Strýčku, a to jsi maloval i vrahy?“

To se ptala Jana a Stan jen přikývl.

„A vraha naší maminky také namaluješ?“ Hanka zvedla hlavu od papíru a tázavě se dívala na Stanleyho náhle pobledlou tvář.

Nám dospělým zatrnulo.

„A ty bys chtěla mít obrázek někoho takového?“ Nesnáším, když někdo na otázku odpovídá otázkou, ale tohle ode mne byla za dané situace spásná reakce.

„Roztrhala bych ho, spálila…“ vybuchla. „Vlastně raději ne, nechci ho, ničemu by to nepomohlo,“ dořekla do zaraženého ticha jako velká a vrátila se ke své kresbě.

Stan si vydechl, přisunul židli blíž k Haničce, ještě chvílí sledoval její práci a pak jemně, nenásilně položil svou ruku na její a vedl ji. Společnými silami dokončili obrázek stromu, s postavičkou malé holčičky, sedící na rozkvetlé louce pod ním.

„Baví tě kreslení?“ ptala jsem se, jako bychom přišly jen kvůli rozvíjení výtvarných dovedností malé Berkové.

Nadšeně přikývla. „Ve škole mám vždycky ze všech výkresů jedničku,“ pochlubila se.

„Má nadání, velké, to já poznám,“ usmíval se Stan nejen očima, „měla by se malování dál věnovat, rozvíjet ho. Je tady nějaká škola, umělecká, nebo jak se tomu teď říká?“

„Jo, je.“

Pavel odpovídal stručně, snad chtěl odvrátit nevyhnutelnou otázku, ale ta stejně přišla.

„A chodí do ní?“

Zavrtěl hlavou; jak by mohla. Peníze vystačily sotva na skromné živobytí, on sám při škole brigádničil, aby aspoň nějak vyšli, rád by pokračoval ve studiu, ale to nepřipadalo v úvahu.

„Nějak to vyřešíme, byla by věčná škoda takový talent zahodit.“ Stan byl příliš chápavý na to, aby řekl „Já to zaplatím,“ dokázal nabídnout pomocnou ruku tak, aby se Pavel necítil trapně.

To bylo všechno moc hezké, ale k pravému, aspoň z mého hlediska pravému účelu návštěvy jsme se ještě nedostali.

„Holky, měly byste si jít hrát k sobě do pokojíku, co říkáte?“ Pavel nějak poznal, co se mi honí hlavou.

Hanička podávala Stanovi jeho skicák, zavrtěl hlavou a ukázal, ať si ho nechá. Přitiskla ten nově nabytý poklad k hrudi, posbíraly s Janou hračky a vytratily se z kuchyně.

„Snad abychom se vrátili k tomu, proč tady jsem,“ začala jsem. „Pavle, já potřebuji vědět všechno, co mi můžeš říci o mamince; s kým se stýkala, kam chodila, jak často, jestli někdo z jejích známých chodil sem k vám, jestli měla nějaké nepřátele, někdo jí vyhrožoval, nebo třeba se s někým pohádala…“.

„Řeknu vám, co vím, moc toho nebude, ale snad vám to aspoň trochu pomůže.“

Z jeho vyprávění se před námi odvíjel nepříliš utěšený obraz života jedné rodiny; takové, jakých jsou mezi námi desítky, stovky. Nevíme o nich, většinou, a nebýt Stana a jedné tragédie, která rozvrátila navyklý chod domácnosti, nevěděla bych ani o téhle.

Ilona Berková se pohybovala ponejvíce v prostředí zdejších bezdomovců, tedy hlavně v době, kdy ji chytila toulavá. Že by se s někým extra přátelila, se říci nedalo, Pavel znal trochu víc jen dva z nich, z poslední doby nějakého Frantu Kučeru, zvaného Ferda. Ten výraz v jeho obličeji, s jakým vyslovil, spíš vyplivl jeho jméno, mě přiměl k otázce.

„Neměl jsi ho rád?“

„Neměl, proč taky. Máma z něho byla úplně mimo, vůbec si neumím vysvětlit, proč zrovna na tomhle chlápkovi tak visela, dokonce mi ho přivedla ukázat před školu a chtěla, abych se s ním seznámil, snad si myslela, že z něho budu kdovíjak na větvi, takový špindíra umaštěný, vypadal jako nabručený uválený medvěd, kolíbal se sem a tam, věčně nalitý, co na něm viděla, snad nám ho chtěla i přivést domů.“

Medvěd… Milostné zvířátko uděláme z vás, napadlo mě nepřípadně. Jo, mám ráda opery, i když zrovna Prodanka není tak úplně podle mého gusta, a dokonce i operety, ty sentimentální příběhy o Rosemary nebo o Králi tuláků, Bratránek z Batávie a Země úsměvů, i opereta zná slzy, Nedbal a Lehár, Friml, a co jako má bejt, hoďte po mně šutrem všichni vy, kteří se rozplýváte nad nekonečnými telenovelami nebo akčními thrillery, jimiž je dnešní trh s takzvanou kulturou přesycen. Vzpamatovala jsem se a stanula zase nohama na zemi.

„Co bys dělal, kdyby ho sem chtěla nastěhovat? Nezdálo se ti, že to má v úmyslu?“

„Nedovolil bych jí to, snad bych ho zabil…“ zarazil se a zajíkl se v půlce věty.

„To nic, já vím, jak jsi to myslel,“ pomáhala jsem mu najít ztracenou rovnováhu.

„Jasně, to se jen tak říká, vylítlo mi to,“ omlouval se, „ale určitě bych tomu zabránil, třeba bych sbalil holky a odstěhoval se, i když, kam vlastně,“ promýšlel ten problém znovu, jako by ho ještě pořád tížil. „Víte, máma si hodně vybírala, tedy, ne že by byla háklivá na to, s kým zrovna to… chodí,“ našel konečně přijatelný výraz, přece to neřekne naplno, „jenže domů si natrvalo nikdy nikoho nepustila, jen tady přespali, když to došlo tak daleko, ale ráno je lifrovala pryč, nechtěla ani, abychom se s nimi setkali, hlavně holky, já je občas vídal, vstávám dost brzo. To víte, měla toho dost s mým tátou, a tak byla opatrná. Ten Ferda, to bylo jako nějaká posedlost nebo co… Nechápu to, nerozuměl jsem tomu. Kdyby si začala s Profesorem, to bych snad ještě vydýchal, ale Ferda?“

„Profesor?“

„To je jen přezdívka, i když se říká, že opravdu má titul, snad prý učil na nějaké škole, prý na vejšce, ale pak mu utekla žena, našel si jinou, mnohem mladší, jenže to byla pěkná hysterka, nedalo se s ní žít, ani od ní odejít, hned skákala z okna a trávila se prášky, a tak začal napřed lítat za ženskýma, a když mu to zatrhla, dal se na chlast. Snad za tím byla ještě nějaká velká láska nebo co, jenže, znáte to, tyhle drby, kdo ví, co je na tom pravdy. Pak prý ho kvůli pití vyhodili z práce, žena ho vyrazila z bytu – byl stejně její a on už neměl prachy ani postavení, tak co s ním, rozvedli se a on skončil tady, na nádraží, mezi ostatními, co nic nemají. I když, s ním je to přece jen trošku jiný, má tady kousek od nás maringotku, říkal mi, že měl ještě nějakou pojistku, o které ta jeho nevěděla, tu zrušil a získal z ní peníze na bydlení, i když jen provizorní, a nakonec žije přece jen o něco líp, než ti druzí. Takže tak úplně bezdomovec není,“ usmál se pokřiveně.

„A ten by ti nevadil?“

„Vadil nevadil, nebránil bych se tomu, on je hodný, i na mámu byl, mockrát jí pomohl. Aspoň ona to říkala. Profesor sám není z těch, kteří se něčím takovým chlubí.“

„A někdo z těch jejích známých, z těch ostatních, kromě Ferdy a Profesora, byl tady někdy? Nikdo z nich se nepokoušel sem vetřít, třeba se tu i zabydlet, aby měl střechu nad hlavou?“

„Jo, ze začátku to párkrát zkoušeli, to víte, máma občas pracovala, já také, takže nějaké peníze jsme přece měli, nežili jsme jen ze sociálky. Jasně, sem tam někdo přišel, půjčit si, nebo posedět a zadarmo se najíst a hlavně napít, i o bydlení párkrát byla řeč, ale máma to netrpěla a já s nimi byl brzy hotový. S takovými jsem se nikdy nebabral, a máma se mnou souhlasila. Ani Ferda tady nebyl, tedy, aspoň pokud já vím.“

Začervenal se, jasně, matku nešpehoval, ale že se tady Ferda určitě objevil jako pro Pavla nezvaná noční návštěva, která zmizí s ranním rozbřeskem, to bylo skoro jisté.

„A Profesor?“

„Ten se tady občas stavil, ten směl, on ano. Nikdy nic nechtěl, s holkama si povídal, pohrál si s nimi, mně pomohl s učením, když jsem třeba něčemu nerozuměl, jak jsem říkal, je hodný. A půjčil mi na počítač, chyběly mi nějaké peníze a on se sám nabídl, že mu zůstaly ještě prachy z té pojistky, mám to rozházet, raději ti půjčím, bude to dobrá investice, říkal. Dluh jsem mu splácel, jak to šlo. Sice je to stroj jen takový nic moc, žádný poslední model, ale také to není zastaralá šunka, a přece jen, je fajn, mít něco takového doma. Ze svého si platím připojení na internet, mám tak spoustu kamarádů na pokec, je to prima, když člověk není sám, nebo aspoň má ten pocit.“

„Pavle, víš o někom, kdo by měl s maminkou nějakou rozepři? Kdo by jí třeba vyhrožoval, s kým by se pohádala, kdo by jí chtěl ublížit? Nedlužila někomu peníze?“

„Určitě ne, nepůjčovala si, dluhy jsme neměli, na to jsem dával pozor, jen ta moje půjčka, ale to bylo něco jiného. A že by se s někým nesnášela, pohádala se… Víte, ona nebyla ten typ, co se hádá, byla spíš tichá, když bylo nejhůř, tak si zalezla někam do kouta a tam si třeba poplakala, abychom nevěděli, jenže já to vždycky poznal, i když se nesvěřovala, ale jinak byla veselá, jen když… No, když měla opravdu hodně upito, tak uměla být protivná, hašteřivá a tvrdohlavá, pokud ovšem nelitovala sama sebe, ale to je v té společnosti docela normální, jsou takoví skoro všichni, jak mají nakoupeno, buď se kamarádí a vymýšlejí ptákoviny, nebo se vztekají a nadávají si, někdy se i poperou, jenže to nikdy netrvá dlouho, znáte to. Všichni, kromě Profesora, ten se vždycky držel na uzdě. Víte, on je sice prý doktor medicíny, ale říká se o něm, že je to takový doktor Uher tady toho spolku.“

„Doktor Uher? Víš, kdo to byl? Ty hodně čteš, viď?“ překvapilo mě to přirovnání.

Nadšeně přikývl.

„Když budete chtít, ukážu vám svou knihovnu, jak se mi podaří ušetřit nějaké peníze, koupím si za ně knížky, většinou v antikvariátech, jednak jsou tam levnější a pak, to, co dnes vychází, to se mi moc nelíbí. Já čtu raději staré knížky, klasiku, beletrii, i dobrou detektivku si přečtu, dobrodružné knížky, třeba od Trosky… Vlastně i k tomu čtení mě přivedl Profesor, říkal, že je to nejlepší únik od reality, když je moc mizerná, že knížka je nejlepší kamarád, nikdy nezklame, to byste se divili, kolik jich má v té své maringotce. Je to prý ještě lepší přítel, než pes, protože ten nás jednou opustí, umře, ale knížka přetrvá věky, když se k ní slušně chováte. Ale psa bych stejně jednou chtěl,“ zasnil se s otevřenýma očima.

„Pavle, ty takzvané kamarády tvé mámy, ty najdu nejspíš na nádraží, že?“

Už nestačil odpovědět, zvenčí se ozvalo zavrčení motoru, prásknutí dveří a vzápětí se splašeně rozdrnčel zvonek. Samozřejmě, strejček, kdo jiný.

Nebudete tomu věřit, ale ani jsme si toho nestihli moc říct, strejda prolítl jako uragán, sbalil mě – Stan zůstal s nově nabytou rodinou, což mu strejda, byť kapitán kriminálky, nemohl ani zakázat, ba dokonce ani zazlívat – a zmizeli jsme ve vichru jeho činorodosti. Sotva jsem se stačila rozloučit a dát Stanleymu klíče od svého auta; nějak jsem tušila, že dnes už je snad ani nebudu potřebovat. A na tu Pavlovu knihovnu jsem se také nestačila podívat.

14.

Skončili jsme v policajtské kanceláři, mračil se jako bouřný mrak, ale protože byl zvědavý, co jsem se dozvěděla, zkrotil své podráždění, beztak z velké části předstírané. Uzemnila jsem ho otázkou, co jako na tom je, že jsem ho předběhla; Pavel byl ke mně určitě otevřenější, než by byl k němu – ne, že by toho zase tak moc řekl či spíš věděl. Jenže můj kapitán nemohl tušit, co vím, a toho jsem hodlala využít k mírně nestoudnému handlu, který v konečném důsledku mohl být prospěšný oběma stranám.

„Tak co víš,“ zavrčel konečně, když jsme na sebe dostatečně dlouhou dobu zírali, odhodláni počkat, až promluví ten druhý.

„A ty?“ opáčila jsem kapku nadrzo.

„Mír?“

„Mír. Spolupráce?“

„V rámci možností. Sakra, Johanno, pochop, že se k tobě nemůžu chovat, jako bys byla policajt, jsi civil, ať se na to díváš z jaké chceš strany. Mám za tebe odpovědnost, kdyby se ti něco stalo…“

„Kdyby se mi něco stalo, tak si za to můžu sama, přece si nemyslíš, že bych něco práskla?“

To se mě fakt dotklo, umím se o sebe postarat, nejsem žádný nováček – a žalobníček také ne. Riziko na sebe beru dobrovolně, a nikoho do svých případných průšvihů nebudu míchat, a také jsem mu to od plic řekla.

„Já přece vím, co v tobě je, ale jde o to, že já prostě nechci, aby se ti něco stalo, a také že tě nemohu dost dobře chránit, když se připleteš do cesty někomu od nás, víš?“

„Hele, strejdo, ty přece většinou pracuješ sólo, když nepočítám nutné zlo v podobě techniků a doktora, tak komu bych asi tak mohla zkřížit cestu?“

Tohle mi vyvrátit nemohl, a tak jen něco neurčitého zavrčel, zaklonil se v křesle a znechuceně si odfoukl.

„Tak povídej,“ vyzval mě hlasem i gestem, „jo, dáš si kafe?“

Dala jsem si; u Pavla jsem na nějaké občerstvení ani nepomyslela, bylo už skoro po poledni a dostavovaly se abstinenční příznaky. Kafe já můžu skoro pořád, a kdybych se nehlídala, pila bych ho místo vody.

„Ty vlastně nemáš ráda turka, co? Snad tady někde budu mít ten tvůj prášek, co vypadá a chutná jako umělá hmota. Jak to, prosím tě, můžeš vůbec pít? Vždyť to nemá ani lógr, jakási obarvená horká voda.“

Měla jsem mu vysvětlovat, že při mé spotřebě jsem se dostala do stavu téměř permanentních žaludečních křečí a doktoři mi vyhrožovali brzkou přítomností vředů a dalších radovánek? Bylo jednodušší usmát se a připustit, že i v tomhle, jako ve spoustě jiných věcí, jsem prostě trochu ulítlá.

„Tak do toho, princezno,“ pobídl mě nad kouřícími hrnky a já mu vypověděla všechno, co jsem věděla. Žádná sláva, říkal jeho pohled, tohle všechno, nebo skoro všechno, už vím.

„Nic moc,“ nedalo mu to, aby si neomočil, „ale o tom Ferdovi, to jsem fakt nevěděl. Profesor, no, sám jsem ho párkrát viděl bavit se s Ilonou nebo s Pavlem…“, nedopověděl, zdálo se, že se zahloubal.

„A co dostanu na revanš?“ vyzvídala jsem, to jeho mlčení se mi hromsky nelíbilo.

„Vezmu tě s sebou.“

„Kam?“ ptala jsem se se vzpomínkou na nebožtíka Fausta; tak nějak mu oznámil pekelník, že nastupují společnou cestu. Kristepane, já jsem fakt trochu praštěná, tyhle asociace, a každou chvíli, a někdy úplně scestné… Ještě že se ovládnu a neplácnu to nahlas.

„Budeme si hrát na Fausta?“ vyletělo ze mne a málem jsem se plácla přes ústa, už je to tady, už to v sobě neudržím, sakrapráce, přece ještě nemám tolik roků, abych se nedokázala kontrolovat, budu vypadat jako úplný cvok!

„Hm.“

To byl jediný ohlas na mou repliku, a já za jeho stručnost byla upřímně vděčná.

„Půjdeme se mrknout na nádraží, podívat se na pár těch, se kterými se Berková potloukala po městě, když to na ni přišlo. Ty bys tam stejně vyrazila sama, a já bych to nerad viděl, kdo ví, co by se mohlo stát, a – na rozdíl od Pavla, který ti možná opravdu řekl víc, než by byl ochoten povědět mně – tady je to obráceně. S tebou by se moc nebavili a když, tak jen proto, abys jim koupila něco k pití; za pár čtvrtek by tě balamutili a odvyprávěli cokoliv, o čem by si mysleli, že to chceš slyšet – a že jim to zajistí další přísun.“

Tak v tomhle měl svatou pravdu a já mu byla vděčná za nabídnutou šanci.

„Kdo ví, možná, když uvidí pohlednou ženskou, budou přístupnější?“ pokukoval po mně ze strany, když jsme vcházeli do nádražního vestibulu. Pousmála jsem se nad tou lichotkou, ani tak to nebude žádná sláva, mluvit se jim viditelně nechtělo, seděli na lavičkách a otupělými zraky pozorovali ty dva cizí lidi, snažící se přiblížit jejich stylu a chápání života. Za každou tou dvojicí očí se skrýval příběh, mnohdy i dojemný, a také občas zlý. Strejda o spoustě z nich věděl víc, než sami tušili, některé osudy těch zanedbaných, většinou špinavých, páchnoucích a věčně trochu přiopilých povalečů, jak je nelaskavě označila naše vyspělá společnost, byly až dramatické, a hlavně, hodně smutné.

„Třeba ten vysoký, tmavovlasý chlap tam v rohu,“ ukazoval mi nenápadně na zarostlého muže, choulil se zimomřivě ve stínu, „ne že by se styděl, to už dávno ne, snad jen zpočátku, teď už by se styděli spíš jeho bývalí známí, kdyby ho potkali – a poznali, to je ten tvůj Profesor, opravdu bývalý vysokoškolský pedagog, kapacita, i když by to do něho dnes nikdo neřekl. Utekla mu žena, měla dost jeho věčné nepřítomnosti, studenti a fakulta jsou pro tebe víc, než já, vyčítala mu, a tak jednoho dne sbalila děti a zmizela za jiným, který sice neměl tolik peněz, ba ani vysoké postavení, dokonce neměl vůbec žádné významné společenské styky, jenže si pro ni a pro rodinu vždycky našel čas, měl ji rád a dokázal to dát najevo.

Chvíli se ještě držel, po pár přechodných známostech si ale našel stálici, ne zrovna krásnou, ale aspoň mladou, oženil se a začal žít. V těch svých známostech už zakrátko pokračoval, jeho žena byla všechno, jen ne to, co hledal; žádná milující manželka, ale hysterická, nenávistná osoba, které šlo o peníze, společenskou prestiž, o to, aby měla dokonalý servis chlapa, kterého dokázala ukřičet, který udělal všechno, co ona nebo její matka chtěly, jen aby se zbavil toho ječivého hlasu, výčitek, vyhrožování sebevraždou…

Pak ho nečekaně zaskočila známost s někým, koho měl opravdu rád, s kým by chtěl spojit svůj život, ale proti těm dvěma neměl šanci. Byl slaboch, nedokázal se bránit jejich nočním výstupům, nakonec odkýval všechno, co chtěly, slíbil, že s ní skončí – a nejen to, také jí pod bedlivým dohledem ženy zavolal, aby jí oznámil, že se s ní rozchází, že ji už nikdy neuvidí, že mu na ní vlastně nezáleželo, nikdy, byla to přece jen neškodná hra, jako už tolikrát.“

Zajímavé, jak mezi lidem kolují informace, které můj strýc pokládal téměř za své vlastnictví, tohle všechno – nebo skoro všechno – mi přece vyprávěl už Pavel, ale jinak. Zatrnulo mi, ta historka mi byla sakra povědomá i z jiného důvodu a to, že se podobné excesy stávají i jiným, nejen mně. Byla to slabá útěcha; chudák strýc, aniž by to tušil, obracel ten pomyslný nůž ve znovu otevřené ráně dál a dál.

„Ta zkušenost ho zlomila, stejně, jako jeho tajnou lásku, už nikdy ji neviděl, jen tušil, co se s ní stalo, a to tušení ho později zavedlo až na zdejší nádraží. Začal pít, flákat se, byl nespolehlivý, zanedlouho bylo po penězích, a také po lásce, jak jinak, zbyly už jen hádky, výčitky a alkohol, ke kterému se utíkal jako ke své poslední záchraně, otupující a milosrdné. Z práce ho vyhodili; jednoho dne se vrátil domů a byl bez bytu. Ten, ve kterém žil se svou první ženou, velkoryse nechal jí a jejich společným dětem, odešel jen s kufrem osobních věcí do bytu své nové ženy – jenže ten patřil jí, i když ho vlastně koupil on. Teď se v něm s jeho už bývalou partnerkou zabydlel někdo úplně jiný, ani nevěděl, kdo to vlastně je. Vyhodili ho na ulici, zase jen ten kufr, smáli se jeho údivu a ten výsměch ještě chvíli bodal a pálil, jen chvíli, no co, pokrčil nakonec lhostejně rameny, koupil si láhev na cestu
, nasedl do prvního vlaku, který objevil na nástupišti, a dojel jím až na konečnou. Byla to opravdu konečná, pro vlak i pro něho. Nějakou dobu s ním byly problémy, pak se ale svým způsobem usadil a teď už je z něj klidný, samorostlý filozof, kterého nic na světě nevyvede z míry, nerozlučně spjatý s prostředím, které dříve ani nevnímal.“

Tohle všechno jsem už zčásti znala, díky Pavlovi, ale proč bych to říkala; strejda měl pro tyhle lidi daleko víc pochopení, než by se od policajta dalo čekat, a přede mnou se za tu lítost nemusel stydět, naopak, já ji s ním sdílela. A vlastně se mi ani nechtělo mluvit, měla jsem sevřené hrdlo a bolest v srdci; nedávná minulost se mi zase připomněla, tentokrát prostřednictvím cizího příběhu, copak tomu nebude nikdy konec?

„A tamhle, ta ušmudlaná babka,“ ukazoval, „podívej, tamhleta, s tím šátkem okolo ramen, to bývala kdysi krásná holka, kolik bys myslela, že jí může být, no schválně: padesát?, možná víc? Kýváš hlavou, jo, já vím, ty tvoje odhady nestojí za moc, jenže tady to nějakých plus mínus deset let nespraví, ještě jí není třicet. Tanečnice, a dobrá, vystupovala ve všelijakých těch kabaretech a šantánech, ale striptérka to nebyla, ani holka u tyče, dokonce v televizi se párkrát mihla, snad prý ještě dříve tančila i v nějakém hudebním divadle, vdala se a vypadalo to všechno krásně, až příliš krásně. Jenže její muž začal žárlit, strašně, i když předem věděl, že ona chce ve své práci pokračovat, asi si myslel, že ji nějak přemluví, zlomí. A tak to zkoušel, napřed po dobrém, aspoň jak tvrdil on, pak i po zlém, začal ji zavírat, mlátit, a ona nakonec utekla, děti neměli, všechno mu nechala a schoval
a se před ním tady, mezi spodinou, která ji přijala mezi sebe. Ten její prodal to, co mu zůstalo, a zmizel, Bůh ví kam. Nikdo ho nehledal, snad jen pár věřitelů a díky nim i my. Jo, milá zlatá, je jich tady hodně takových, kteří by mohli vyprávět příběhy, že by nad nimi srdce usedalo. A také takových, kteří si vymyslí cokoli, aby dostali pár drobných na kořalku,“ dodal poctivě.

„Promluvíme si napřed s Profesorem, málokdo už ví, jaké je jeho skutečné jméno, z těch tady asi nikdo. Znám je, samozřejmě, ale on je neslyší rád, a ani se mu nedivím. S jeho pomocí bychom se mohli něco dozvědět, třeba bude aspoň trochu spolupracovat, vždyť Berková mu byla asi blíž, než jsem tušil, třeba bude chtít pomoci.“

Profesor se pomalu zvedal ze svého koutku, poznal strejdu a věděl, že rozhovoru neunikne. Dívala jsem se na něho a záviděla mu klid, který nebyl předstíraný; po měsících, kdy hrál směšnou, potupnou roli klamaného blázna, který se nechal připravit o všechno, i o čest, se mu tady, v tomto prostředí městské spodiny vrátila jistá důstojnost, pošramocená sice, ale přece jen důstojnost, nad svými souputníky vysoce vynikal nejen inteligencí, ale i chováním.

Gestem, které mi připomnělo Stana, nám nabídl místo na lavičce, přijal nabídnutou cigaretu a vyčkávavě se na nás zahleděl.

„Jdete kvůli Berkové? Takže vy už víte…“ nejistě se podíval a schoval se za dým z cigarety.

„Co máme vědět? Že jste se znali víc, než tady ti okolo tuší?“

„Aha,“ zarazil se, „já spíš myslel to, že chodila s Frantou. Kučera se vychloubal, že se k Iloně nastěhuje a budou spolu žít, prý si najde práci, přestanou pít, oba, báchorky, nic jiného,“ mávl Profesor rukou a trpce se usmál.

„Nepřál byste jim to?“

„Přál, pane kapitáne, Bůh ví, že přál, strašně, ale kolik takových plánů už jsem vyslechl, možná i sám měl, a řekněte, co z nich zbylo? Ferda si ji nezasloužil, stáhl by Ilonu ještě víc dolů, až na úplné dno, a co pak, měla děti, umíte si představit, že by jim přivedla takového tátu? Napřed jí nebyl nikdo dost dobrý, bála se o Pavla, pak i o ty dvě žáby, a teď… Franta,“ Profesor se díval někam dál, přes jejich hlavy, možná viděl své vlastní děti, se kterými už se nikdy nesejde, a je to snad tak i dobře; žádné dítě by nemělo vidět svého otce nebo matku v takovémhle stavu. Na druhou stranu, nebylo by to vlastně takové memento…? Možná podobné varování před pomíjivostí věcí není vždy k zahození.

„Víte toho o ní dost, to bych nečekal,“ díval se na něho zamyšleně strejda Velíšek, „to vám sama řekla? Znali jste se tak dobře, aby se vám svěřovala? Nebo Ferda? Ten se rád pochlubil, pokud vím, aspoň tímhle určitě!“

„Ale ne, od Berkové jsem se toho moc nedozvěděl, nebyla tak sdílná, tedy většinou,“ dodal po krátké odmlce, „jenže, to víte, tady se člověk nakonec doslechne o všem, co se kde šustne, a něco vím od Pavla, ten z toho byl nešťastný, vypadalo to zle,“ neurčitě se usmál, zatěkal očima po prostorné hale a odklepával do dlaně popel z cigarety.

„Viděl jste někoho z nich ten večer, co se jí to stalo? Třeba i někdo z ostatních, já vím, ona k nim tak docela nepatřila, ale i tak, snad by se mohli trochu snažit?“ úmyslně nepoužíval spojení k vám tak docela nepatřila a Profesor tu ohleduplnost s potěšením, kterému se zřejmě v duchu sám ironicky usmíval, vnímal.

„Zkusím se poptat, ale to víte… Venco!“ křikl na vazouna v kostkované košili a odrbaných džínách, „pojď sem na chvíli!“

Přiklátil se s rukama v kapsách, ochotou zrovna nepřekypoval, ale přece jen se posadil vedle Profesora, ne moc blízko, pro jistotu si ještě trochu odsedí, jako bych mu četla myšlenky, co se bude paktovat s policajtama, i když jsou doprovázeni ženskou, a vůbec, co tady má bába co dělat, třeba je, chraň Bůh, ze sociálky nebo z pracáku?

„Vzpomínáš si, jak ten večer, co se to stalo Iloně, jsme ji viděli s někým mluvit?“

„Jó, tak trochu, ale nějak moc si na to nepamatuju,“ zahuhlal hranáč a rozhlížel se zachmuřeně po okolí.

„Pánové, nedali byste si něco k pití?“ vzpomněla jsem si na strejdovo poučení, a i když jsem hodlala udělat pravý opak toho, co radil, zdálo se mi, že to bude ku prospěchu další debaty. Zvedla jsem se z lavičky, mrkla na něho a povzbudivě, doufám, že povzbudivě, se usmála na naše dva nevzhledné společníky.

„Nó,“ roztával viditelně Venca, „to je nápad, neškodilo by něco malýho, jen tak na zahřátí, co? Když už slečinka nabízí…“

Profesor jen pokrčil rameny, ale i na něm bylo vidět uspokojení, opravdu se už dávno přestal stydět, prostě jen dokázal nabízenou – a vítanou – příležitost k napití přijmout s větší noblesou.

„Tak co to bude?“

„Rum,“ vyhrkl Venca.

„Mohl bych, prosím, dostat koňak?“ Profesor se mi díval přímo do očí, neloudil, jen se ptal.

Kývla jsem a obrátila se na strejdu, „Minerálku, jsem ve službě,“ zavrčel kapitán.

Seděli a vyčkávali, viděla jsem jejich odraz ve skle výkladů, rozhlíželi se po nádraží, dokud jsem se nevrátila se třemi skleničkami, rum pro Václava v obyčejné odlivce, ale koňak jsem si nechala naservírovat přece jen do lepšího skla, výčepní v místní restauraci mi je vydolovala z utajených zásob, minerálka pro kapitána byla sice jen v otevřené láhvi, ale aspoň s brčkem, vzal tu cukrátkově růžovou nádheru s ohebným kloubem štítivě do prstů a stíhal mě vražedným pohledem; nenápadně slámku zlomil a strčil do kapsy.

„Tak na zdraví,“ pozvedla jsem sklenku, „a na ty, kteří tu už s námi nejsou,“ přidal Profesor, zakroužil zlatavou tekutinou a blaženě přivoněl, uznale se usmál a pomalu, decentně upíjel. Ne tak Venca, dvojitý rum v něm zmizel jako ve studni, zamlaskal, olízl se, a byl připraven k hovoru.

„Tak s kým to tehdy mluvila?“ strýček byl neúprosný, teď už to z chlapa dostane, musí dostat.

„S takovým jedním chlápkem, asi to byl chlápek, jak to vlastně bylo, počkejte. Seděli jsme na Avionu, bylo nás víc, Ilona dorazila s Ferdou někdy okolo jedenácté, chystalo se k bouřce, pamatuješ, vlastně, ty jsi s náma nebyl, nebo byl?“ obrátil se na Profesora, ten se jen usmál a pokrčil rameny, „to ale byla čina, ještě že nás vrchní nevyhodil, nechal nás sedět ve formance, no, však tam taky nikdo jiný nebyl, a tržba je tržba, peníze nesmrdí,“ ušklíbl se a předvedl nepěknou ukázku zažloutlého chrupu typu sem tam zub.

„Trčeli jsme tam skoro do jedné, jenže pak už nebylo za co, tak nás hezky fofrem vyprovodil, ale venku naštěstí bylo po bouřce, jen se trochu ochladilo, ne moc, nějakou tu chvilku jsme se ještě zdrželi před hospodou…“

„Nějakou chvilku, říkáte? Jak si tak vzpomínám, byla to pěkná chvilka; kouleli jste popelnice, přenášeli stojany na kola a vyřvávali neslušné odrhovačky,“ zamračil se policajt ve strejdovi.

„Tak to prr, pane kapitán, odrhovačky snad, ale neslušný?“ bránil se Venca.

„To je teď už jedno, tak jak to bylo dál?“

„Dál, dál,“ bručel Venca, „jak jsme se tam tak loučili, Ferda že jako půjde s Ilonou k ní domů, a najednou se podívala přes ulici a začala ho tahat, prej podívej, kdo to tam je, pojď, přece jen je tady, já to věděla, že to tak dopadne, no a šli. Ještě chvíli jsme tam čumákovali, mysleli jsme, kdyby se jako chtěli vrátit nebo co, ale pořád se vykecávali, Ilona se pak začala snad zlobit, aspoň to tak vypadalo, taky trochu křičela, ale rozumět jí nebylo, to víte, že jsme se snažili poslouchat, byla to sranda, tedy, legrace,“ stylizoval se do role slušňáka, která mu neseděla, „jenže z toho nic nevím, a blíž jsme jít nechtěli, nakonec jsme se všichni sbalili a vypadli směrem k náměstí, ti tři se hádali ještě cestou, pak ten neznámý odešel a Berková se s Ferdou hádala dál, Ilona vedla hlavní slovo, jasně, ženská, a zvlášť ona, když měla pod čepicí, tak holt na nic nehleděla a mlela furt tu svou. Franta je
n bublal, ale on toho nikdy moc nenamluvil, ani o těch svých vejletech většinou nechtěl nic říct, prostě morous,“ pochlubil se Venca slovem, v jeho vrstvě neobvyklým, Bůh ví, kde ho pochytil.

„A poznali byste toho člověka, co se s ním sešli? Aspoň výšku, věk, co měl na sobě…“

„Ani náhodou, pane kapitáne, já ho sice také viděl, letmo, nějak mě to ani nezajímalo, ale byl jsem tam, jakpak ne, jenže byla tma, všichni jsme měli něco upito, a mimo to, on se k nám nepřiblížil, jen tam tak stál a čekal, ani vám nepovím, jestli to byl chlap, nebo ženská, prostě jen postava ve tmě, že ho Ilona poznala, to byl skoro zázrak, pokud na někoho ovšem nečekala, ale to už se asi nikdy nedozvíme, teď, když je v pánu.“ Profesor lítostivě dopíjel poslední doušek koňaku, nabídla jsem mu svoji netknutou skleničku, usmál se a vděčně ji přijal, zahříval zlatavý mok v dlaních a tvářil se přemítavě.

„Tak aspoň něco, když už skoro nic,“ bručel strejda a zvedal se k odchodu, „ty časy sedí?“

„Seděj, pane kapitáne, zeptejte se vrchního na Avionu, bude si na nás pamatovat, vylít ven a hrozně nám nadával, že řveme jako paviáni, když jsme byli uvnitř, tak mu to nevadilo, ale před hospodou chce mít klid, říkal, prý aby si občané nestěžovali,“ pitvořil se Venca a vrtěl se na místě. „Zatracený hospodský“, zlobil se, „někdo si asi fakt stěžoval? Že by ta bába, co nám hrozila pěstí z okna v patře nad hospodou a vykřikovala něco o chuligánech a policii? Té by to tak bylo podobné, semetrice jedné,“ vztekal se.

„Tak snad abychom si našli Kučeru, ne?“

„Jo, tak to bude horší, jel do Pardubic, ani nevím, jestli ví, co se stalo. Znáte ho, najednou se sbalí a zmizí, a pak je zase tady…“ Profesor vypadal, jako by ho upřímně mrzelo, že nemůže pomoci.

„No, my si ho najdeme, Ferda je známá postavička po celém kraji, stačí se poptat.“

„Tak hodně štěstí, pane kapitáne, a vám díky, slečno.“

Tedy, teď opravdu sama nevím; vypadám tak mladě, nebo už jako stará panna…? Ono tam bylo kapku šero, tak snad je to ten první případ, přesvědčila jsem sama sebe k nezdolnému optimismu a nechala se odvézt k Vlčkovi.

„Posedíme?“ ptal se strejda, moje žluté autíčko na parkovišti zatím nestálo, měla jsem chuť trochu si to rozebrat, a bez Stana to bude jednodušší; nedá se pořád hlídat, abyste se nedotkli něčích citů. Už zase drobně krápalo, dnešní počasí nestálo za moc, i když příliš pozornosti jsem jeho skoro podzimním rozmarům ani nestačila věnovat.

„Jo, mám hlad,“ souhlasila jsem a strýc se zasmál.

„Vyděračko. Budiž, zvu tě.“

15.

Zase jedno probuzení, tentokrát jsem nemohla usnout díky divokým kombinacím, které se mi rojily v hlavě. Zvečera mi Stanley donesl s omluvným úsměvem klíče od auta, jíst nechtěl a jen nesměle podotkl, že by ještě přece jen druhý den ráno…

Vrátila jsem mu je, k čemu by mi bylo auto v tom mrňavém prostoru, všude se dalo dojít pěšky, a novopečený strýček ho jistě mohl využít lépe než já.

Zmizel z hotelu dřív, než jsem se vyštrachala k snídani, a tak mi nezbylo, než vzít zavděk společností Karla a Petry; přidali se ke mně s nenucenou bezstarostností a já byla za jejich povídání docela vděčná. Obstarávali veškerou konverzaci, zcela bez mého přispění, když nepočítám občasné „Hm,“…, „Opravdu,“…, „Týýý jo.“ Zkušenost mi říkala, že je to úplně dostačující – a bylo.

„Nechceš jet s námi?“ lákal mě znovu Karel. Souhlasila jsem v náhlém pomatení smyslů, ale jejich líčení krás okolní přírody bylo do té míry sugestivní – a stejně tak jejich sliby, že mě nebudou ničím otravovat, nemusím nikam, kam sama nebudu chtít, nechají mě v klidu jen se procházet po skalách nebo po okolí, inhalovat čerstvý voňavý vzduch do svých velkoměstem zničených plic, případně se uchýlit někam do stínu či na sluníčko, dle libosti, nikdo si mě nebude všímat, jen mě pak naloží a zavezou zpět, až jsem prostě podlehla. Přemýšlet se dá všude, a venku, pod majestátem hor – byť pro mne spíš kopců – a ve slunečním svitu možná lépe, než zavřená mezi čtyřmi stěnami hotelového pokoje. Dobře vím, jaké myšlenky a nápady by mi po včerejšku zase lezly do hlavy, brr.

Jako jedna velká šťastná rodina jsme se naskládali do mikrobusu a vyrazili kýženým směrem, s jediným cílem (jejich cílem) zdolat a pokořit ještě dnes aspoň jednu skálu. Dobrou náladu a odhodlání by jim mohl závidět mnohý znuděný mládenec či dívka, tolik v nich bylo vitality a radosti ze života.

Mezi devátou a desátou jsme byli na místě, ti lidé středního věku (jak dlouho bude trvat, než se mezi ně zařadím, pokud tam už nejsem?) byli dychtiví jako děti, vybalovali potřebné věci a pomůcky, svlékali si nebo zase oblékali větrovky, podle toho, jak se kdo z nich cítil.

Alena, ta, které jsem si všimla už ve vestibulu hotelu, se ke mně přidala, jen jsme se vyštrachali z dopravního prostředku. Zasedly jsme nejlepší místa na dvou blízko sebe ležících balvanech, zdálo se mi, že ani ona příliš nedychtí po tom, aby byla zašněrována do všelijakých smyček a kliček, bez čehož, jak jsem pochopila, byl výcvik nemožný.

Jakoby ve snaze uniknout proceduře poutání a vázání se rozhodla, že si ještě musí odskočit, ani nepředstírala, že se jde kochat krásami přírody, stejně by nikoho neoklamala. Znali se.

Úsměvem mě, kdo ví proč, zvedla ze šutru a já ji následovala jako ovce, našly jsme si hezké místečko, skryté před zrakem všech, kdož by se případně mohli poblíž vyskytovat. Já jí dělala něco jako zeď, právě jsem se k ní otáčela zády, když se Alena naposledy spokojeně rozhlédla, udělala ještě jeden dva kroky do ústraní, pro jistotu, ale najednou špatně šlápla, ujela jí noha, práskla sebou na břicho a vezla se pozpátku, nohama napřed, zcela nezadržitelně do nějaké rokle nebo sluje nebo co to bylo. Začala křičet, pochopitelně, musela si připadat jako brouk, padající do jamky mravkolva. Marně se snažila zachytit, písek a drobný štěrk se jí pod rukama sypal a uhýbal, až najednou její nedobrovolná cesta skončila. Převrátila se na záda a opatrně se zkusila posadit; i z té vzdálenosti jsem viděla, že nemá nic porouchaného, snad jen trochu odřené opálené a pevné břicho, jak se jí během skluzu uvolnilo tr ičko z kalhot.

„Sakra práce,“ ulevila si s pohledem a tím svým podivným trochu trpkým úsměvem směrem ke mně nahoru, utírala si papírovým kapesníčkem pár krůpějí krve na dlaních, otočila hlavu a přes rameno se zvědavě rozhlížela po jeskyňce, v jejímž ústí se tak nečekaně ocitla, ale bylo tam šero, skoro nic nemohla vidět očima, oslněnýma předchozím slunečním jasem.

Pomalu se orientovala, zvedla tvář, šikmo nad sebou uviděla mozaiku známých tváří, které se ke mně připojily. Bodejť, řvala jako na lesy, seběhli se v hrůze, že se stalo něco děsného, ale strach se měnil v úžas a pak ve smích. Pomalu jsem sjížděla po zadku za ní dolů, aniž bych si uvědomila, že nahoru nás teď budou muset tahat dvě. Seděly jsme vedle sebe jako holky na pískovišti, vyskočila jsem – v rámci možností, Alena se ještě trochu vrávoravě postavila, ono se řekne, fyzička, ale roky jsou přece jen tady, a ten úlek…

„Alena,“ natáhla ke mně ruku, opětovala jsem pevný stisk ruky i přímý pohled do očí.

„Johanna,“ nedalo mi to, abych se neusmála.

„Johanka? To je hezké jméno,“ odpověděla bezelstně.

„Johanka ne, prosím, cokoliv, třeba Josefe, ale Johanka ne,“ zakvičela jsem s přehnaným patosem, rozesmály jsme se obě.

„Tak dobře, Johanku nebrat, když ti to dělá tak zle.“

Otočily jsme se ke vchodu do malé sluje, oči si pomalu přivykaly šeru, moje nová známá sáhla k pasu a vytáhla pro ni zřejmě nepostradatelnou baterku. Nerozbila se, naštěstí, jen jí na těle vyrobila hezký základ pro budoucí modřinu. Rozsvítila a pátravým zrakem sledovala světelný kužel, zvědavě pokročila dovnitř, dál do nově odkrytého prostoru, držela jsem se těsně za ní a šly jsme hloub a hloub. Rozhlížely jsme se po temné prostoře, ještě jeden krok, Alena o něco zakopla a jak padala, chytila jsem ji za paži a ten její pád zastavila, přimhouřenýma očima jsem se snažila vypátrat, jakou že překážku máme před sebou. Alena na tu hromádku posvítila… Začala křičet ještě hůř, než před tím, couvala a tlačila mě tak ke vchodu, ječela zcela bez zábran a bez sebe hrůzou, až přehlušila i ten bzukot hejna much, který jsme dosud nějak nevnímaly, a nepřestala, dokud ji Karel, který sjel rychle a obratně po zadk
u tak jako já před chvílí, nezklidnil políčkem, který rozhodně nebyl jen symbolický. Zavřela ústa, polkla a napřaženou, chvějící se volnou rukou ukazovala směrem k rohu. Vytrhl jí svítilnu z ruky, skoro hrubě, udělal ty potřebné tři čtyři kroky, sklonil se nad hromádkou a – znatelně pobledlý – vzal Alenu v podpaždí a vyvedl ji ke vchodu.

„Vytáhněte nás už přece, kruci, na co čekáte,“ zakřičel a pak, s pomocí lana a ochotných rukou tam nahoře, se vysoukala napřed Alena, po ní já a nakonec Karel, všichni tři nemluvní a oni dva ještě nazelenalí. Já snad ne, a pokud jo, tak jsem měla jen světlounký odstín. Profesionál, no. Sakra.

„Zavolejte někdo policajty,“ řekl Karel ostře a díval se přitom významně na mne.

Šla jsem trochu stranou telefonovat, ani jsem moc nevysvětlovala, co se stalo, stačilo strejdovi říct: „Našli jsme někoho tady ve skalách, a živej už není, jak jsem se tak dívala,“ a byl na koni.

„Co děláš, sakra, kdesi ve skalách? A koho jste našli?“

„Co já vím, kdo to je? Nepředstavovali jsme se, nebyl čas, ani příležitost. Nechtěla jsem se ti plést do vyšetřování, tak jsem si se známými vyjela na výlet,“ odpovídala jsem sice kapku mdle, ale přesto jedovatě; copak já mohu za to, že v té jeskyni někdo leží? Prosila jsem se o to, abych našla další mrtvolu? Nestačí mi snad ta jedna? Zatraceně, a ještě aby na mne povykoval vlastní příbuzný? Nevděk světem vládne… Vlastně, proč by mi měl být vděčný za to, že mu přidělávám práci, to jsem musela sebekriticky uznat.

Ostatní se shromáždili okolo hromádky svých věcí, schlíplí a zamlklí, Karel na všechny otázky odpovídal co nejstručněji; pokud to šlo, tak jednoslabičně, a Alena a já jsme nemluvily vůbec. Petra se přitiskla k tomu svému, podíval se na ni a pokřiveně se usmál. „To nám to začíná, co?“

Pak už jsme jen čekali na příjezd mordparty, netrvalo to nijak dlouho, ale těm vyděšeným lidičkám ta doba musela připadat jako věčnost. Dřepěla jsem na tom svém balvanu, trochu stranou od ostatních, připadala jsem si málem jako vyvrhel, až si Alena přišla sednout ke mně, natáhla ruku a stiskla mi pravičku ve své malé, teplé dlani. To přátelské gesto mi skoro vehnalo slzy do očí. „Počkej, až přijede strejda, to bude teprve kravál,“ potěšila jsem ji, ostatní na nás zírali s hrůzou i přirozenou lidskou zvědavostí, jak už to tak bývá.

Policajti vtrhli do krásného tichého kouta jako banda loupežníků, hned jich bylo plno, i když pracovali tiše, nešťastní horolezci nasedali zpět do mikrobusu. Co už se dalo s tímhle krásným koutem světa dělat jiného, než ho – za policejní asistence – rychle opustit.

A tak jsme se vraceli ještě před obědem, byli bez nálady, tiší, většinou odmítli jídlo a zmizeli ve svých pokojích. Za chvíli připlulo bílé auto s typickým majáčkem a z jeho útrob se vynořil strejda kapitán, zamračený a rovněž trochu nezdravě zbarvený. Bodejť, to, co budoucí horolezkyně objevila ve skalách, by vzalo náladu i někomu daleko otrlejšímu, než byl on, o skupině nadšených sportovců ani nemluvě.

Alena se mnou vytrvala, ona jediná měla tu pochybnou výsadu, že ji vezlo – stejně, jako mne – policejní auto se strejdou za volantem. Nahnal nás obě dozadu, neláteřil, ale ani nemluvil, což jsem pokládala za mimořádně špatné znamení. Když zaparkoval u hotelu a vylezl ven, seděly jsme jako myšky a čekaly, co bude. Vsoukal se zpátky, ale pořád mlčel, dozadu se ani nepodíval.

„Zrovna k nám?“ promluvil přes rameno po hodné chvíli.

„Raději zrovna k vám, jestli to tady Aleně nevadí.“

Ve zpětném zrcátku jsem viděla, jak zvedl obočí, tss tss, to jsou nějaké důvěrnosti, říkal jeho výraz, ale komentáře se zdržel.

„Dobře,“ podotkl jen suše, „když se na to cítíte… Obě?“

„Obě, pane kapitáne,“ promluvila na něho Alena tím svým měkkým, melodickým hlasem, který by uklidnil rozzuřeného býka, natožpak mého měkkosrdcatého strejdu.

„Tak jo, ať to máte za sebou, když už vás ta naše bláznivá holka do něčeho takového zatáhla.“

No uznejte sami, je nějaká spravedlnost na světě?

16.

A už jsem tam seděla zase. Židle nebyla o nic víc pohodlná, než při poslední návštěvě, strejda pokud možno ještě zachmuřenější, jen mou společnicí tentokrát byla krásná ženská; čím více jsem se na ni dívala, tím více se mi líbila. Ani ten neoblomný kapitán nebyl zcela odolný, bylo to na něm vidět.

„Paní Aleno,“ díval se docela soucitně „nebojte se, nebudeme vás dlouho trápit, máte toho dost, viďte,“ díval se na tichou ženu po mém boku. Její snědá pleť kontrastovala s jasnýma, modrozelenýma očima, melírované vlasy se neposlušně kroutily okolo oválného obličeje, sakramentsky hezká ženská, i když je vyplašená a ve stresu, vyslal ke mně strejda očima signál a přátelsky, povzbudivě se na ni usmál.

„Nebyla jste tam sama, takže na co nebudete mít sílu, dopoví nám tady Johanna.“ Proč, k čertu, zase já, copak se mnou to neotřáslo? Že já se vždycky musím vytahovat, jaká jsem profesionálka, všechno zvládnu, od nikoho nic nechci, a pak se divím, že se nikdo nesnaží mě ochraňovat.

„Znáte se?“ hodila po mně očkem.

„Neteř,“ řekl bez nadšení. No, vždyť je dobře, strejdo, všeho do času.

Povzdechla si, skoro jakoby zklamaně, a pak jasným, zvučným hlasem, bez jediného zachvění, vylíčila všechno; jak se spolu se známými přihlásila k horolezeckému výcviku, přijeli v pondělí a teprve dnes měli, díky včerejšímu mizernému počasí, první lekci, hovořila bez zaškobrtnutí dál a dál. Teprve když se dostala ke svému nečekanému pádu do roklinky, zvolnila a znejistěla, hlas měla najednou sevřený a zrakem uhýbala do strany. Pohled na ruku, vyčnívající z hromádky šatstva, se jí promítal za potemnělýma očima, a to nemluvím o tom dalším, skončila skoro v slzách, ale ustála to a domluvila se vztyčenou hlavou, i když s rukama rozklepanýma – tiskla je pevně k sobě, kroutila kapesníček mezi pěstěnými prsty, ale jejich třas nedokázala přece jen zastavit.

„Výborně,“ pochválil ji strejda Velíšek a odnesl si její výpověď.

„Budete pokračovat?“ nedalo mu to, aby se jí nezeptal, psychicky zcela určitě nejhůře postižené z celé skupiny.

„Záleží na ostatních,“ řekla už zase klidně, věcně. „Pokud se oni rozhodnou, že zůstaneme, tak ano. Konečně, další takové překvapení už nás, doufejme, nečeká, a určitě se nebudeme vracet na stejné místo. Doufám.“

Velíšek poděkoval, ta starší paní v sousední kanceláři byla snad méně pohledná, než její mladičká předchůdkyně, kterou jsem si matně pamatovala, ale odváděla stejně dobrou práci. Půvabná paní Alena podepsala protokol, nepřijala nabídku náhle galantního kapitána na odvoz a rozloučila se s námi. Mně se vyváznout nepodařilo, jen jsem v náznaku zvedla pozadí ze židle, a hned jsem to vzdala. „Ty zůstaň sedět, ještě jsme neskončili,“ houkl strejda ode dveří, kam mou společnici vyprovázel.

Chvíli přecházel po místnosti a vdechoval slabou vůni voňavky, která se vznášela nad jeho psacím stolem, nevyznal se v tom a kdybych mu řekla, že je to Escada, k ničemu by mu tahle informace nebyla, ale vonělo nám to oběma příjemně.

„Tak jak ses do toho zase přimíchala, ale pravdu.“

„Na mou duši, jsem v tom nevinně, prostě jsem jen potkala Karla v hale…“

„Ježíšku, jakýho Karla zase, to je kdo?“ chytal se za hlavu. Ach jo, vždyť vlastně o té horolezecké partě nic nevěděl. Skoro nic.

„MUDr. Karel Šmíd, starý známý, instruktor a vedoucí skupiny,“ informovala jsem ho předpisově.

„MUDr.? A proč dělá tohle? To nemají doktoři dost jiné práce? Nebo to má jako melouch?“

„Nemá. Mají. Je to dobrodruh,“ odpovídala jsem od konce, ale strejda si to přebral.

„A proč jsi s nimi jela?“

„Stanley se šel začleňovat do rodiny, a já, prostě jsem neměla co dělat, chtělo se mi vypadnout někam ven a v klidu přemýšlet, a když mi to nabídli…“

„A to nemůžeš přemýšlet v hotelovém pokoji, nebo někde v parku? Vlastně, radši v tom pokoji, kdo ví, co bys v parku našla.“

Zase ten můj tik, tedy pokrčení ramen. Co mu budu vyprávět, jak mi je, jak těžko se mi dýchá mezi čtyřmi stěnami, když jsem sama a vzpomínky začnou dorážet jako hejno podrážděných sršňů. Ne, i kdybych se mu s tím svým soužením svěřila, strejda by mi nikdy neřekl „Dobře ti tak, věděla jsi, do čeho lezeš.“ I když, já to zpočátku vlastně ani nevěděla, opravdu, a když jsem pak najednou, ze dne na den, z hodiny na hodinu pochopila – zatracená logika a má sloní paměť na každé vyřčené slovo, stejná, jakou má on, beztak je to dědičný – bylo pozdě vycouvat, už jsem se v tom placatila jako moucha v polívce. Já vím, že on by mne neodsoudil, ale trápil by se nade mnou, snažil by se pomáhat, a všechno by to bylo ještě horší. Jen žádný soucit, lítost, ani skrytá, to bych se uřvala k smrti.

Z rozpaků mě vysvobodilo kručení telefonu, strejda, zase tak skoupý na slovo, poslouchal, kýval hlavou, nevesele poděkoval a praštil sluchátkem.

„Víš, koho jste vlastně našly?“

„Kučeru?“ zapálilo mi to.

„Jo, Kučeru. Sakrapráce, a pak že je v Pardubicích.“

„No.“

„Už nám toho moc nepoví, co?“

„Jak umřel?“

Blbá otázka, Johanno, pokárala jsem se v duchu.

„Ptám se blbě, vždyť jsem ho viděla, že?“ Co zase žvaním, a to není poprvé, uvědomila jsem si zděšeně, odkdy jsem tak upřímná, že co na srdci, to na jazyku?

„Měl roztřískanou hlavu, jak sis určitě všimla, ale nemusela to být příčina smrti. Počkáme na pitvu, ta nám řekne víc.“

Otřásla jsem se při vzpomínce na obličej, obsypaný mouchami, byla jsem sice profík a tohle nebyla první mrtvola, kterou jsem viděla, ale stejně; jsou věci, na které si člověk nezvykne nikdy, ani po letech praxe, jak ostatně dokazovala i tehdejší nezdravá barva ve tváři mého příbuzného.

„Víš co, Johanko?“ Škubla jsem sebou a strejda se omluvně usmál, „tak už utíkej. Stavím se za tebou večer, třeba už budu něco vědět. Popovídáme si, ať máš klidné spaní,“ pohladil mě po hlavě a mně se už zase chtělo brečet, laskavost, soucit, jen to ne!

„Jo, byla tam ta flaška, ze které zřejmě pila Ilona svůj poslední, ehm, drink, abych šel s dobou,“ zastavil mě skoro u dveří nečekanou informací.

„Otisky?“

„Ani náhodou.“

„Žádné?“

„Nee. Žádné.“

Chvíli jsem si to překusovala, podobná ženě pověstného Lota.

„Tak ahoj,“ řekla jsem zdrhle a pokračovala v započaté cestě.

„Chceš odvézt?“ ptal se vlídně; ne, nechtěla jsem. Vyšla jsem, spíš tryskem vyrazila z jeho kanceláře, seběhla těch pár schodů z budovy kriminálky na chodník a rozhlédla se okolo sebe. Jasně, Alena seděla na lavičce, obličej obrácený k obloze, v nechtěném a nevědomém napodobení pozice Ilony Berkové v její poslední hodince. Vstala a připojila se ke mně. „Bylo to hodně zlé?“ zeptala se. „Ne, strejček je hodnej, jen ho vždycky rozhodí, když se potká s násilím, divné, při jeho povolání, že?“ Přitakala, společně jsme se prošly náměstím až k hotelu, propracovaly se nevšímavě okolo bandy čumilů a beze slova, jen úsměvem se rozloučily před jejím pokojem; já bydlela o patro výš. Tahle dáma, to byla moje krevní skupina, škoda, že jsme se nepoznaly dřív.

Padla jsem na postel jako zabitá a neprobudilo mě ani Stanleyho jemné bubnování na dveře; teprve rázné zabušení pěstí se mnou hnulo. To už nebyl Stan, samozřejmě, ale strejda. Snad měl strach, že se mi něco stalo, nebo byl jen tak netrpělivý, jenže já jsem zapomněla jako na smrt, že jsme se domluvili na večer. Vpadl do pokoje, zabral jediné křesílko u stolku, založil si ruce na místě, kde pánové v jeho věku obvykle mívají bříško, ne ten obrácený lavór, jakým se vyznačoval on. Chvilku mě, sedící na posteli, sledoval, zřejmě v obavě, zda jsem dostatečně při smyslech, pak s jistými pochybnostmi vyhodnotil můj stav jako uspokojivý a dal se do řeči.

„Tak to bychom měli,“ řekl.

„Co bychom měli?“ bobtnala jsem zvědavostí.

„Někdo ho praštil po hlavě a pak ještě přiškrtil,“ lezlo to z něho jako z chlupaté deky, viditelně jen proto, aby mě pozlobil – nebo probudil.

„Takže příčina smrti…?“ probírala jsem se pomalu k vědomí.

„Tedy, ono to vypadá tak, že ten, kdo ho klepl, ho uhodil málo, jen tak, aby ho omráčil, a pak ho chtěl zlikvidovat, třeba ho chtěl shodit někde ze skály, aby to vypadalo na nešťastnou náhodu. Uložil si ho prozatímně v jeskyni, jenže,“ strejda se mračil a tahal se za dolní ret, jako by se mu nechtělo do dalšího vysvětlování, „on se asi probral, a tak ho ten dotyčný – nebo dotyčná, i když to asi těžko, pokud nebyli dva – napřed kapku přiškrtil, možná se trochu prali, a pak ho praštil pořádně, zepředu, jak ležel na zemi. Útočník stál nad ním, to se dá poznat podle úhlu dopadu a tak, znáš doktory, na všechno přijdou. Dostal ránu přímo do čela, a ne jednu; klackem, který jsme našli v rohu jeskyně. Proto tolik krve, do jeskyně ho přitáhli, asi omráčeného, stopy po vlečení tomu vcelku nasvědčují, a ta první rána, ta skoro nekrvácela.“

„Stopy?“

„Jasně, stopy, čemu se divíš, všechny jste je nestačily zničit tím svým vpádem a šmejděním.“

„Nějak ho tam musel dovézt, na zádech ho asi nepřinesl, musel mít auto,“ rozjížděl se mi mozek už na plné obrátky.

„Pavel má auto, starou škodovku, tuším stodvacítku,“ řekl mírně strejček, „zůstalo mu po mámě, neprodala ho, snad to pro ni bylo jakési pouto s normálním životem, s lepšími časy, nějaká ta naděje do budoucna…“

„Strejdo?“ překypovala jsem rozhořčením, ale neúprosně logické podvědomí mi automaticky pracovalo, jako vždycky, tlačilo mě dál a dál, a zatím co jsem se snažila vysvětlit tomu policajtovi, že je to pyramidální blbost, kolotoč myšlenek se roztáčel bez mé vůle i přičinění; co když Ferdu opravdu zabil Pavel? On ho přece mohl odvézt autem, mohla to být vražda v afektu, to setkání u hospody, ten, koho Ilona tak bouřlivě vítala, to mohl být klidně její potomek, a pak, když zjistila, co se stalo, třeba mu i sama pomohla s odklizením mrtvoly. Byl to přece její syn, toho by neudala, a nakonec si sama vzala život, nemohla unést pomyšlení, že Pavel je vrah? Vlastně ne, to je snůška pitomostí, Ferdu přece viděli živého ještě v neděli, odjížděl do Pardubic, takhle se to stát nemohlo.

A co když Ferda zabil Ilonu, odnesl láhev a Pavel na to nějak přišel, nebo ho jen podezíral? Mohl se mu pomstít za smrt mámy, proč ne?

No jo, jenže Pavel se o smrti matky dozvěděl až od nás… Opravdu až od nás? Strejda ani nemukal, díval se na mne, sledoval každé hnutí mé tváře, až mu to nedalo.

„Dochází ti, že to mohl být i Pavel, že? Auto má, silný kluk to taky je, Ferdu nenáviděl, a pokud budeme předpokládat, že Ilonu zabil Kučera – nebo že si to Pavel aspoň myslel – tak to všechno sedí. Že o smrti mámy neví, mohl předstírat, ale třeba o ní fakt nevěděl, třeba jsme opravdu byli první, kdo mu o ní řekl, a byla v tom jen ta nenávist a strach; Ferda do těch Pardubic měl odjíždět v neděli, nebo v pondělí, to mohl stihnout…“

„To ne, jenom to ne,“ vydralo se mi z hloubi srdce a strejček se smutně pousmál.

„Dějí se horší věci, a tahle by byla… Dalo by se to pochopit. Ne omluvit, ale pochopit ano.“

Jo, pochopit. Jestli na téhle dedukci něco je, tak kluk bude mít zkažený život nadosmrti, protože soud mu to spočítá. Je plnoletý a soud neomlouvá; někdy se nesnaží ani o to pochopení.

Něčí ruka jemně zaťukala na dveře. „Johanno?“ ozvalo se za nimi. Stanley.

17.

Dívali jsme se na toho drobného chlapíka jako na zjevení; oba jsme se tak trochu styděli za úvahy, kterými jsme se posledních dvacet minut zabývali a o nichž se jako o možném řešení nedalo pochybovat. V to, že nejsou pravdivé, jsme jen tiše doufali.

Stan naštěstí neměl moc pochopení pro naše ztuhlé obličeje. Byl plný dojmů a novinek, bylo to vidět z toho, jak překotně lovil z kapsy své mluvítko.

„Bude vám hodně vadit, když se přestěhuji k Pavlovi do jeho domku?“

„Nebude, určitě ne, proč by mělo? Je to vaše rodina a je prima, že si s nimi rozumíte.“

„Nejen to, ale kdo ví, co by úřady napadlo, kdyby tam ty děti zůstaly samy. Já jim přece jen zajistím nejen dohled jako jejich přímý příbuzný, ale mám i prostředky na to, abych se o ně dokázal postarat po materiální stránce – což by se Pavlovi podařilo jen stěží. Víte, on má strašný strach, aby mu ty holky nevzali a nestrčili je někam do ústavu, prý by se to mohlo stát?“ díval se tázavě a strejda přikývl.

„Mohlo. Pokud by Pavel nebyl schopen se o ně postarat – a prokázat to před příslušnými místy, tak je to dokonce pravděpodobné.“

„Tím se to vyřeší, snad bez potíží. Poradíte mi, za kým jít a co všechno musím udělat, aby mi ty dvě malé svěřili do péče? Pavel už je plnoletý, tam problém nebude.“

Jo, Pavel je už plnoletý, zatraceně.

Dostal adresy příslušných úřadů a institucí, na které se má obrátit, pečlivě lísteček složil a uložil do kapsičky.

„Ty dvě žabky jsou skvělé, a Hanička, jak ta umí kreslit, má obrovský talent, pod dobrým vedením z ní něco bude.“

Byl tak zaujatý, že v první chvíli ani nevnímal tísnivou atmosféru v pokoji, ale pak přece jen postřehl náš nedostatek nadšení, podíval se na mne svýma modrýma očima a zeptal se přímo.

„Stalo se něco, co bych měl vědět? Něco v souvislosti s mou sestrou? Nebo s tím jejím… druhem? Chce snad dělat nějaké potíže? Na děti nárok nemá, ani spolu nežili, nebydleli.“

„Ferda je po smrti,“ vyhrkla jsem dřív, než se strejda stačil třeba jen nadechnout. „Našly jsme ho dnes s Alenou ve skalách, v jedné malé jeskyňce. Někdo ho…“

„Zabil, Johanno?“

„Zabil. Nikdo zatím nezná motiv, ale byla to nade vší pochybnost vražda, surová a zřejmě i plánovaná, žádné zabití v afektu.“

„Ale to nebyla ani vražda Ilony; k tomu, abyste někomu podali jed, ještě k tomu tak těžko dostupný, potřebujete přípravy, a ty jsou podmíněny úmyslem. Nikdo nikoho nenakrmí kyanidem jen proto, že ho má při ruce, nebo že mu ho náhodou prodali v lékárně místo aspirinu.“ Myslelo mu to logicky.

„Ne, to určitě ne. Obě ty vraždy byly zřejmě naplánované, a obě spolu asi souvisí, jinak by to byla moc velká náhoda.“

„Ale jaký mohl mít kdo motiv?“ vmísil se strejda, už byl hodně dlouho zticha.

„Myslíte si, že s tím mohl mít něco společného Pavel?“

Ta přímá otázka nás dostala, co se na to dalo říci?

„Stane, jak jste na to přišel?“ už zase odpovídám protiotázkou, uvědomila jsem si podrážděně.

„Víte, ta nenávist Pavla ke Kučerovi je obrovská, on se tak strašně bál, aby jim ho máma opravdu nepřivedla domů, že mi to prostě muselo přijít na mysl. Já vím, je to hrozné, podezírat vlastního synovce, vlastně ještě kluka, ale vás to přece také napadlo, nebo se mýlím?“

„Napadlo,“ zahuhlal strejda.

„Byli byste věru špatní detektivové, kdyby tomu tak nebylo. Já bych chtěl, abyste tu vraždu objasnili, ať už to bylo, jak chtělo,“ obracel se ke mně. „Nejen že jsem vás najal, třebaže na něco jiného, ale vy sama jste se mi nabídla, a tak vás prosím, dodržte svůj slib. Chci a musím znát pravdu, ať je skutečnost sebehorší. Já budu při Pavlovi stát, i kdyby v tom byl nějak zapletený, to mi věřte, ale vyšetřování bránit nebudu.“

Ta dlouhá řeč ho vyčerpala, na čele se mu perlily krůpěje potu, setřel je sněhobílým kapesníkem a strnule se usmál; tentokrát jen ústy, oči o tom mimickém stahu svalů vůbec nevěděly.

„Pane Snášele, ono to nebude tak zlé, zatím jsou to všechno jen hypotézy, ničím nepodložené, všechno se ještě může vysvětlit, já osobně věřím tomu, že s tím Pavel nemá nic společného, vždyť ho znám taková léta.“

Zírala jsem jako u vytržení; tohle byl opravdu můj strýček kriminalista? A najednou jsem cítila, jak strašně ho mám ráda, toho na první pohled okoralého chlápka, nabručeného a občas jedovatého, sršícího sarkasmem, který zůstal, vzdor své neradostné práci, člověkem plným soucitu a pochopení. Snad měl pravdu a všechno se vysvětlí, vždyť Stan si konečně už také zaslouží kousek štěstí, o těch třech dětech ani nemluvě, zaklínala jsem v duchu osud a snažila se nevnímat ledový drápek, který mi přejížděl po zádech, vzhůru podél páteře až ke krku, kde sevřel hrdlo v záchvatu smrtelného, chladného strachu. Zdálo se, že nás všechny čeká neveselá noc.

18.

Dala jsem své autíčko k dispozici Stanleymu, mně celkem k ničemu nebylo, stejně jsem se chtěla přestěhovat ke strejdovi, k jeho značné radosti. Teď, když můj klient zaparkoval v domku svých příbuzných, nebyl nejmenší důvod utrácet jeho peníze za zbytečný hotelový luxus. Sbalila jsem hned po ránu svých pár švestek do příručního zavazadla, nechala se odvézt do Velíškovic vilky a zabydlela se v hostinském pokoji. Něco se mi nezdálo, Andulka, moje teta, byla už od soboty, kdy jsme se poprvé po delší době setkaly, podivně zamlklá. Se strejdou mluvila jen tak na půl úst, ale se mnou komunikovala normálně, tak jsem si toho raději moc nevšímala. Všude je něco, říkala jsem si.

Strejda vyrazil do práce, ale uvítat mě přece jen stačil, obě jeho ratolesti projevily jako správní puberťáci střídmé potěšení nad mou přítomností a vyrazily do školy. Věděla jsem, že dnes se má k výslechu a sepsání protokolu dostavit Karel se svou partnerkou, ale nějak mě to nedrásalo; nemusím být u všeho. Povalovala jsem se na zahradě a užívala si těch posledních zbytků skoro letního sluníčka, kterými nás příroda obdarovala. Pomohla jsem Andulce s přípravou oběda, nedala si to vaření vymluvit, a tak jsme něco společně ukuchtily, umyly nádobí…

„Nestalo se ti něco?“ zeptala se nečekaně, s pohledem upřeným na mé ruce. Jasně, ráno mě probudil mobil, tentokrát jsem se na číslo podívala a hovor nepřijala, ale stejně. Kapku se mi ty packy klepaly, to je fakt, ale že jí to neuniklo, i když jsem si dopřála půlku Diazepamu, na to musela mít skoro rentgenové oči. Diazepam, sakra, to je ono, proto občas tak nekontrolovaně žvaním, vždycky na mne tak působil, člověk, aspoň já, se uvolní a řeč plyne… No nazdar. Buď ho zcela vysadím a pak to se mou třeba sekne, nebo holt řeč poplyne i tehdy, kdy bych měla držet zobák. Jsou to radosti.

„Ne, nic. A tobě?“ vracela jsem otázku; ani s ní nebylo všechno v pořádku, to nebyla ta veselá baculatá ženská, jakou jsem si pamatovala z dřívějška. Občas se zapomněla a koukala do prázdna, pak si povzdechla, brada se jí zaklepala… Ať mi nikdo neříká, že se tady nic neděje.

Měla stejně málo chuti ke svěřování jako já, tak jsme toho obě nechaly a dohodly se jen pohledem, úsměvem a beze slov na pravidlech hry; ona se nebude ptát mne, a já jí. A kdyby náhodou jedna z nás potřebovala vrbu, tak jí ta druhá, jako obvykle, poslouží. Jo, měla jsem Andu moc ráda a rozuměly jsme si. Zvláštní, tetě jsem říkala křestním jménem, ale její muž a bratr mé mámy pro mne byl vždycky strejda. Možná proto, že se jmenoval Severin; jak bych ho asi tak měla oslovovat. Severin Velíšek, ty jo. Ostatně, maminka se jmenovala Judita, tou zálibou v nezvyklých jménech u nás byla potrefená asi celá rodina z máminy strany.

Odpoledne mi to stejně nedalo a vyrazila jsem do města. Proč říkám do města, když jsem na starém rozvrzaném bicyklu svého drahého strýce zamířila přímo k jeho úřadovně, to fakt nevím. Seděl ve své kanceláři, hrabal se v nějakých papírech a zdálo se, jako by byl dokonce rád, že mě vidí.

„Ten tvůj Karel nám toho moc neřekl. Jediná zásadní informace byla ta, že dal paní Aleně facku, protože začala být hysterická, což on, jako doktor, samozřejmě pozná. Zato Petra se hezky rozpovídala. Ne že by něco věděla, ale udělala mi tady náborovou přednášku do těch jejich kurzů; z fleku bych se mohl jít učit potápět, jezdit na koni, na raftu, plazit se po skalách, jen kdyby se mi chtělo. A kdybych na to měl, samozřejmě. Poslyš, to není levná záležitost, ty služby, které poskytuje jejich agentura, jak jsem ji tak poslouchal. Ani se nedivím, že se na to Šmíd dal. Vidí kus světa a ještě mu za to platí.“

„Ono to ale není jen o tom, vidět kus světa, taky za ty lidi odpovídá, za to, že se jim nic nestane, že se naučí to, co mají, a že je přiveze v pořádku zpátky. Na druhou stranu je fakt, že jemu takový způsob života vyhovuje; zodpovědnosti se nikdy nevyhýbal, před ničím neutíkal.“

Pokýval hlavou a otevřel okno; najednou jsme ucítili zvláštní vůni, tak přece voní čerstvě posečená zelená tráva, uvědomila jsem si překvapeně, vstala jsem a došla za ním k oknu. Zhluboka, s rozkoší jsem se nadechla a vyklonila ven, ale jo, ta tráva tam samozřejmě byla, dokonce opravdu posečená, ale začínalo pršet, jen takový jemný, zahradnický. Usmáli jsme se na sebe, tak proto tedy… Zajímavé, jak se deštěm, spíš vlastně před deštěm, zvýrazní všechny vůně, ovšem i pachy. Ale co, aspoň že ten deštík smyje prach z ulic, hned budou vypadat čistěji. „A snad abychom šli,“ podotkl strejda, „co tady.“

„Pojedeš se mnou?“ ptal se před barákem, lehká sprška už přešla a obloha se začínala modrat.

„Přijela jsem po vlastní ose,“ odvětila jsem důstojně. Podíval se na ten příšerný krám, připoutaný ke stojanu, a hlasitě se rozřehtal.

„Proč sis nepůjčila lepší kolo? Na tomhle, kdyby tě potkali kolegové, bys nesměla pokračovat v jízdě snad ani u baráku na zahradě.“

„No a co, tak bych jim řekla, že je tvoje, a ona by je ta přísnost přešla.“

„Ježíšmarjá,“ řekl jen, „tak prosím tě, jeď někudy zadem, psími uličkami, ať tě nikdo nevidí. A zítra, pokud budeš mít touhu, vezmi si kolo od Káti, ať neděláš ostudu.“

„Rozkaz, můj kapitáne,“ nasedala jsem na ten příšerný vehikl, na kterém se snad ani nedalo jet rovně, tak se mu chvěla řidítka, přední kolo se vyznačovalo krásnou osmou a mírně křivé sedátko tlačilo jako čert. Vem to voda, ten kousek to vydržím, a zítra už si vyberu něco lepšího, tedy, pokud budu zase lenošit a nevyrazím spolu se strejdou hned brzy zrána. Stejně, měla bych se jít podívat za Stanem, nejen kvůli Pavlovi, ale tak všeobecně; jak se má, co dělá… Ještě se uvidí, uzavřela jsem bludný kruh myšlenek a šlápla pořádně do protestujících pedálů. Hlavně abych na tom kostitřasu dojela celá. Zdařilo se, strýček na mne čekal před domem, ani z auta nevystoupil. Musel čekat dost dlouho, protože jsem se v záchvatu jakéhosi sebetrýznění ještě „projela“ po okolí. Ovšem bylo mi jasné, že se mu dovnitř ani nechce. Mezi ním a tetou to zavánělo malérem, na to mám nos.

Zaparkovali jsme, každý svůj dopravní prostředek. „Čekal jsem, až přijedeš, abys mohla dát kolo do garáže,“ vymlouval se kdo ví proč, mně přece nemusel vysvětlovat, proč trčel před barákem skoro půl hodiny, a lhát mi už vůbec nemusel. Zavřel vrata trošku důraznějším bouchnutím, než bylo třeba, a vyrazili jsme k domku.

19.

Vůně něčeho zapečeného se linula chodbou, strejda radostně a trochu překvapeně natáhl slibné vůně a otevřel dveře do kuchyně. Jeho paní a moje teta se výjimečně nemračila, točila se okolo sporáku, obrátila zarůžovělý obličej ke dveřím. „To je dost, že jdete,“ lamentovala, ale neznělo to zle. Z trouby vytahovala obrovský kastrol a opatrně ho nesla na stůl, okolo kterého už seděli nedočkaví hladovci, Velíškovi mladší generace. Postavila ten kotel dobroty na podložku a nám se naskytl svůdný pohled, zapečené flíčky, domácí, jak jsem neklamně odhadla, se červenaly uzeným masem, okurky, nakrájené na malých talířcích, všechno tak, jak to má být. Dychtivě jsme natahovali ruce s talíři, na ten strejdův Andulka přesunula více než štědrou porci oblíbeného pokrmu – ne, že by na nás ostatních šetřila.

Strejda se tvářil provinile, věděla jsem, nad čím přemýšlí, znala jsem jeho práci a nasazení, s jakým ji vykonával. Jak dlouho to vlastně je, co se naposledy sešli takhle u prostřeného stolu, celá rodina? Kdyby nebylo mé přítomnosti, asi by se jim to nepodařilo ani dnes, raději nepřemýšlet, a byla to jeho vina, určitě to cítil dobře, jen zřejmě netušil, stejně jako já, co jiného vlastně provedl. Jedli jsme, a i když bez řečí, bylo to jiné mlčení, než to dřívější; přátelské, bez nevraživosti a skrývané zloby.

Káťa bez říkání pomohla sklidit nádobí, ona i Ondra cítili tu změnu a nechtěli ji ničím pokazit. Anda přece vstala od stolu, ale jen proto, aby z lednice vytáhla orosenou láhev piva a se sklenicí ji postavila před manžela.

Seděla a vyčkávavě na něho pohlížela, hledal u mne pomoc očima, věděl, že by měl něco říci, jen ho nenapadalo co, aby něco nezbořil, a já zase měla neodbytný pocit, že bych se měla zvednout a zmizet. Vysvobodili mě mladí Velíšci, Káťa údajně potřebovala poradit něco do školy, a tak jsem se se ctí vypoklonkovala.

„Andulko, něco se s námi dělo v poslední době, viď, že to tak bylo?“ slyšela jsem ještě začátek hovoru. Sestřenka (opravdu sestřenka, moje máma je o hodně starší, než strejda, a tak jsou jeho děti věkem blíž k mým případným neteřím a synovcům, ale u nás se to tak nebere, prostě jsem pro ně Johanna) nechala bezostyšně pootevřené dveře a já ji na to neupozornila; pokud se dělo něco neblahého, měli právo to vědět.

„Dělo,“ slyšely jsme; Káťa proto, že se zdržovala těsně u dveří, a já díky svému abnormálně dobrému sluchu.

„Povíš mi, co se vlastně stalo?“

„Lídin manžel, našli mu nádor, na ledvině…“

Lída byla Andulčina sestra, na které lpěla; o hodně mladší, než Anna. Po smrti matky ji vlastně Anna vychovávala, zastávala v osiřelé rodině funkci starší rozumné dcery, ale také matky, vychovatelky, kuchařky, uklízečky, organizátorky, přitom ještě studovala, bylo toho na ni hodně, ale zvládla všechno, a když se pak seznámila se strýčkem, vzal její rodinu, tehdy už vlastně jen sestru, jako svou vlastní. Tahle zpráva ho musela hodně nepříjemně zaskočit. Lída se provdala do Prahy, už se tak často nevídali, ale že ani tohle mu žena neřekla…

„Proč o tom nic nevím?“ ptal se zaraženě, chápala jsem, stejně jako on, jak to pro ni muselo být strašné, nést tohle břemeno sama, beze slova stesku.

„Nikdy jsi neměl čas, už ani na to večerní popovídání, jako dřív, a měl jsi toho tolik, nechtěla jsem ti ještě přidělávat starosti, ale aspoň zeptat jsi se mohl, přece jsi musel vidět, že něco…“ rozplakala se, tichým pláčem, přesto plným úlevy a já, být na strejdově místě, bych si z fleku nafackovala.

„A jak je na tom teď?“

„Zdá se, že dobře, prý to snad nebylo zhoubné, tak třeba… Lída dnes volala, bude sice muset na operaci, ale rakovina to zřejmě není, už je veselejší, to víš, bála se. Ani dětem jsem radši nic neřekla, proč je trápit něčím, v čem nemohou nic dělat, mají dost starostí se školou, na tyhle věci mají ještě času dost.“

Anda vždycky chránila svá koťata před starostmi s poukazem na to, že na všechno zlé a nepříjemné mají ještě času dost. Strejda s tím nesouhlasil, koneckonců, já také ne; jednou přijde rána a když budou žít jako v bavlnce, chráněni ze všech stran, zlomí je. Teď ale nemělo cenu se přít.

„Andulko, nezlob se, my chlapi jsme fakt děsní, jsme prostě sobci, zažereme se do práce a pak to tak dopadá, ale přece víš, že ty a děti máte přednost, přede vším, vždycky můžeš přijít, všechno mi říct, odedávna to tak bylo, copak si nevzpomínáš? Přece se nemůžeš takhle trápit, sama…“

„Vzpomínám,“ popotahovala mnohoznačně nosem, „jenže to už je tak dávno.“

„Andulko, ty jsi přece moje všechno, družka a kamarádka z dob, které nebyly zrovna lehké, chudino, takové trápení, o kterém jsi mi z ohledů na tu mou zatracenou práci nechtěla říci – a tak strašně jsi stála o to, abych si sám všiml, abych se zeptal, a já, trubec jeden vrtohlavý, nic nepostřehl a když, ještě jsem se cítil ukřivděný, odstrčený. Andulko, promiň mi to, vždyť vidíš, stačilo si promluvit, a je jasno. Už se netrápíš, že ne?“

Měla jsem pocit, že je opravdu nejvyšší čas ty dveře zavřít, ale v kuchyni se rozhostilo ticho, Káťa opustila stanoviště těsně u pootevřených dveří, kde se dosud zdržovala, a na němý pohled vyčouhlého bráchy, povalujícího se u televize jen ukázala ruku se zvednutým palcem: dobrý.

Ulehčeně si oddechl a zesílil zvuk. A vedle, v kuchyni, soudě podle zvuků, manželé Velíškovi svorně umývali a utírali nádobí. Aspoň něco dopadlo dobře, vydechla jsem si a vrátila se k nim, pomohla jsem s úklidem a pak jsme si uvařili kafe, seděli dlouho do noci a tlachali, jako by na prosektuře ani neležela dvě neživá těla. Tu noc jsem usínala, poprvé po dlouhé době, vcelku v pohodě, a hlavně bez prášku. Doufala jsem, že ten spánek bude aspoň trochu klidný, přinejmenším bez obvyklých děsivých, případně, což by bylo ještě daleko horší, sentimentálních snů, které mě strašily jako nejhorší noční můry.

20.

Spala jsem snad necelou hodinu, když mě probudily kradmé kroky na chodbě. Jak jsem se tak batolila z postele, slyšela jsem strejdův tlumený hlas.

„Co se děje, to se nemůžu taky někdy vyspat?“

„Spím, nespím, je hluboká noc a já nevím, proč bych se měl kdesi courat,“ odpovídal tomu na druhé straně, už jsem měla pootevřené dveře a viděla, že volnou rukou sbírá svršky. „A sakra, proč jste to neřekl zrovna? Za dvacet minut jsem u vás. Kde vlastně vězíte?“ ptal se podezíravě a rozepínal si knoflíčky na pyžamu, to by člověk nevěřil, jak to jde jednou rukou a k tomu ještě levou blbě, ušklebovala jsem se při pohledu na jeho pohyby hadího muže, kterými se snažil vyvléknout z kabátku.

Nebylo slušné sledovat pána domu v okamžiku, kdy se zbavuje nočního úboru, tak jsem zajela tichounce zpět do svého pokojíku a rychle na sebe naházela něco šatstva.

„Tak za dvacet minut,“ opakoval ještě a praštil telefonem na stůl, jako by za všechno mohl právě ten ubohý přístroj.

„Stalo se něco?“ otevřela jsem dveře právě v okamžiku, kdy se ospalá Andulka zjevila se stejnou otázkou v obýváku; opírala se o rám dveří a mohutně zívala.

„Nic, nic, jen si klidně lehni, musím na chvíli ven, něco se stalo, nový vývoj v případu, ale vrátím se co nejdřív,“ drmolil, chvatně se dooblékl a pohladil ženu po tváři. „Jen jdi spát,“ přemlouval ji a házel do kapes poslední nezbytnosti.

„Jdu s tebou,“ potvrdila jsem svou přítomnost, otočil se jako na obrtlíku a změřil si mne od hlavy až k patě.

„Když o to tak stojíš.“

Andulka jen pokrčila rameny, tohle už za ta léta důvěrně znala a nedala se vyvést z míry. Za chvíli už bude spokojeně chrupat ve vyhřáté posteli; však on se zase vrátí…

„Co se vlastně stalo?“ ptala jsem se už v autě, noc nebyla nijak teplá a já se zimomřivě choulila do tenké bundy.

„No jo, ženská,“ řekl kriticky a pustil topení. Zbytečně, samozřejmě, než se motor zahřeje, bude to chvíli trvat. „Ty to nevíš? Myslel jsem, že před tebou nic neutajím,“ snášela jsem jeho sarkasmus bez protestu; bylo jasné, že se stalo něco zlého.

„Nevím,“ pokorný tón mi neseděl, ale fakt byla hrozná zima a i když nehrozilo, že mě vysadí z auta a pošle pěšky domů, přece jen jsem ho nechtěla zbytečně dráždit. Také v tuhle hodinu…

„Našli Profesora.“

„Cože?“ skoro jsem vyvřískla, „další, už třetí?“

„Je živej, tak neječ.“

„A co…“

„Rána do hlavy, zezadu. Leží ve špitále a zatím k němu nikdo nesmí, ale snad prý to nebude tak zlé. V ohrožení života, jak tak pěkně říkají felčaři, určitě není.“

„A kam tedy jedeme?“

„Na místo činu, slečno detektivko.“

Aha. Ještě jsem se docela neprohrála, jinak bych se tak pitomě neptala.

„Kdo ho našel?“

„Nějaká parta asi desíti lidí; v tom amfiteátru tady kousek od města byla zas hudební produkce, koncert jakýchsi trampských kapel nebo co, vraceli se pěšky a cestou se rozběhli do pole… To je strašné, kolik průserů se provalí jen díky tomu, že se někdo potřebuje vyčurat!“

„Buď rád, Bůh ví, jak dlouho by tam jinak ležel, a třeba by se stalo kdovíco. Přinejmenším by prochladl, když už nic horšího. Nebo by se ten vrahoun vrátil a dorazil ho, jejda, víš, co všechno by se mohlo přihodit, kdyby se nepotřebovali to…?“

„Máš pravdu.“

Už jsme toho moc nenamluvili, zdaleka byla vidět ostrá bílá světla, kterými si technici nasvítili místo nálezu, možná i činu, to zatím nikdo nevěděl. Vzdor pozdní noční hodině se okolo hemžilo pár zvědavců, zřejmě dalších návštěvníků trampského setkání. Viděla jsem ve městě nějaké plakáty, matně jsem se na to upamatovala, ale že to bylo zrovna dnes, tedy vlastně už včera, to mi v hlavě neuvízlo.

„Doktor už tady není?“ sháněl se strejda.

Ani nevzhlédli od práce, jen ten nejbližší zavrtěl hlavou. „Co by tady ještě dělal, nic neví a nevěští,“ zabručel si jakoby sám pro sebe, což strejda moudře přeslechl. Podlezli jsme pruhovanou pásku, která chránila prostor tak deset krát deset metrů, možná víc, možná míň, světlo a stíny všechno zkreslovaly.

„Tady ležel,“ ukazoval mládenec s výrazným předkusem, díky kterému vypadal, jako by se pořád trochu usmíval, „za chvíli přijede Standa se psem, tak se uvidí. Ti trampíci to tady pěkně pošlapali, ale snad…“

Snad nic, bylo to podupané a nebylo se čeho chytit. Statná fenka německého ovčáka chvíli bezradně pobíhala v kruhu, vyrazila jedním směrem, pak druhým. „Stopa, Asto, stopa,“ poplácával ji psovod po plecích, ale bylo to k ničemu, všechny ji vedly k silnici, a i když kterákoliv z těch šlápot mohla patřit pachateli, se stejnou pravděpodobností také těm trampům, nebo náhodnému chodci, někomu, kdo šel jen okolo a člověka ležícího v trávě si vůbec nevšiml. Vždyť i ten postarší bledý chlap, oblečený podle svých vlastních představ o tom, jak má správný tramp vypadat, s nezbytným kloboukem na hlavě, o Profesora zakopl vlastně náhodou. „Ještě že jsem ho…“ nedořekl, ale bylo jasné, co měl na mysli.

„Našli jste něco?“

„Snad jen tenhle šutr, tím to mohl dostat, jsou na něm fleky, bude to krev, pošleme ho do laborky,“ ukazoval ten zubatý policajt sáček s nepravidelným kamenem, ostré hrany na jedné straně byly temné, v pronikavém světle to bylo jasně vidět.

„Hm,“ přispěl strejda ke konverzaci.

„Jeďte domů, pane kapitáne,“ radil dobrácky obtloustlý policajt, kterému strejda říkal Jeřábku, „tady stejně nic neobjevíme, co se dalo, jsme zajistili, ještě sem mrkneme za dne, necháme tady někoho hlídat, aby nějaký zvědavec nešel sbírat suvenýry, ráno se uvidí,“ zíval a na poslední chvíli si zakryl ústa.

„Jedeme,“ zavelel strejda, „to ti stálo za to, takový vejlet, mohlas klidně spát.“

Co mu budu povídat o svém spánku; když už jsem se jednou probudila, byla bych čiperná až do rána, znám se.

Seděli jsme ještě chvíli v kuchyni. „Mohla by ses ráno stavit k Berkovým, jen tak, jak se mají,“ navrhoval. Ježíšku, jak já ho znala a jak byl pro mne čitelný, i když se tvářil zcela neutrálně!

„A hlavně jestli byl Pavel doma, že?“

„No, právě,“ šlehl po mně očima.

„Tak jo, já tam skočím,“ předstírala jsem únavu, abych se nemusela dál bavit na téma, které mi bylo proti srsti, nechtělo se mi nic rozebírat, nad ničím uvažovat, nic rozpitvávat. To jsem si našla živnost, jen co je pravda, skuhrala jsem si sama pro sebe, i když tak silně citově angažovaná jsem byla poprvé, to je pravda, a nic příjemného to nebylo.

Bylo okolo čtvrté, to už snad do rána nějak doklepu. Kdoví proč jsem si rozmarně pohvizdovala, namazala si dva pořádné krajíce chleba máslem, ozdobila je plátky tvrdého sýra, po zralé úvaze přidala pár plátků rajského jablíčka, něco soli (na ta rajská), snítku zelené petržele a, sledována udivenýma očima mírně šokovaného strejdy, zmizela i s tou horou jídla ve své noře.

21.

Vyrazila jsem brzy ráno, ale strýček už byl dávno v prachu. Kolo jsem nechala doma, jakýkoliv bicykl by mi dnes nebyl vhod. Sedací část mě po včerejším krkolomném výkonu ještě bolela a konečně, procházka mi neuškodí. Vždycky jsem se do stavu bdělého dostávala s obtížemi, natožpak když jsem od těch čtyř ráno opravdu už nespala. Chvíli jsem si četla, chvíli koukala do zdi, chvíli přemýšlela – to raději co nejméně, chvíli se snažila vydedukovat, co se vlastně mohlo stát, ale to bylo zbytečné a zavádějící, sama jsem si přece zakázala se v tom šťourat. Nedostatek faktů a svévolný výklad by mě mohly přivést na špatnou cestu, a jak si člověk vezme něco do hlavy, nebo si nedej Bože utvoří nějakou teorii, pokud možno geniální, zatraceně špatně se mu potom ta lákavá představa opouští.

Pršelo. Slabý výraz; v okamžiku, kdy jsem se potkala se strejdou na náměstí před kašnou, jakousi Mekkou všech poutníků a místem častých shledání, právě lilo jako z konve. Ukryt pod obrovským deštníkem, v tmavém pršiplášti, podobal se značně přerostlému, zato však čipernému hřibu. S úžasem na mne zíral – procházela jsem se volně, jen v kožené bundě a džínách, s prapodivnou hučkou na hlavě. Nabídku látkové střechy nad hlavou jsem odbyla mávnutím ruky; nikdy se před deštěm neschovávám a na les barevných deštníků se dívám s despektem a nadhledem.

„To se nám to rozpršelo,“ podotkl inteligentně, vzhlédla jsem k zamračené obloze.

„Ono se to protrhá, neboj se, a nebude to dlouho trvat.“

„Odkdy si přivyděláváš jako rosnička?“ smál se mi, „ty se snad vyznáš v těch izobarech a frontách a okluzích a čert ví v čem ještě, prosím tě, kde bys k tomu přišla, když jsi ta dedektývka…“ použil slovo, o kterém věděl, že mě pozlobí.

Jakoby v odvetu na jeho posměváčkovské popichování se najednou nahoře, vysoko v mracích, otevřelo okénko; azurová modř ostře kontrastovala s okolní temnou šedí, otvor s prosvětlenými okraji se zvětšoval a pak, jako zázrakem, vyrazily k zemi ostré šípy slunečních paprsků.

„Hele, bude duha,“ radoval se najednou v kapitánovi malý kluk a otáčel se jako korouhvička okolo vlastní osy.

„Tamhle,“ vzala jsem ho za loket a lehounce nasměrovala tak, aby mu nic z barevného divadla neuniklo.

„Ahoj Johanno,“ vyrušil nás známý hlas, „a co vy, pane kapitáne, dobrý den! Zatoužil jste snad po hrnci zlata? Ale to byste musel až na konec duhy, a na ten správný, vždyť víte! A jak to, že oba nepátráte a nehoníte vrahy?“

Lehce posměšný, přesto kamarádský hlas nás vyrušil z pozorování. Půvabná dáma opálené tváře, deštníku rovněž prosta, v kloboučku, který svým podivným tvarem úspěšně konkuroval tomu mému, vlasy pečlivě zastrkané pod nestandardní pokrývkou hlavy, z jejíhož stínu vykukovala starostlivě stažená tvářička, v předstíraném pohoršení se marně bránící úsměvu, dlouhý kabát se jí leskl pod kapkami deště, ale zdálo se, že to ženě nevadí.

„Ale je to krása, co?“ dodala s pohledem upřeným na pestrobarevný oblouk.

„Paní Alenko, a kde se tady berete vy? V dešti se po skalách moc lozit nedá, co?“ dobíral si ji přátelsky strejda a skládal nesčetné vrásky do přívětivého úsměvu.

„Bodejť,“ smála se Alena, poprvé jsem ji viděla tak uvolněnou, bílé zuby jí svítily a obloha se ještě více rozjasňovala, jako by na počest toho téměř reklamního úsměvu. Teď už bylo slunečními paprsky prozářené celé náměstí, šedivé mraky se rozevíraly více a více, zafoukal svěží větřík a liják se měnil v slabé mrholení; za chvíli po něm nebude ani stopy.

„Kam se chystáte?“

Strejda rozpačitě zastepoval a rozvážně skládal paraple.

„Do nemocnice,“ řekl jakoby nerad.

„Ah, nemocnice nemám ráda,“ přelétl půvabnou tváří mráček. „Kdybyste šli jen tak na procházku, na mou duši, vnutila bych se vám, ale takhle…“

„Příště, paní Alenko. Až bude příležitost, určitě vás vezmeme s sebou,“ sliboval, ale bylo na něm vidět, že i když se mu Alena líbí, nejraději by jí už viděl paty.

„Tak se mějte,“ loučila se už zase s úsměvem, „já se vrátím do hotelu, třeba z toho našeho slavného výcviku dnes ještě něco bude. Řeknu vám, zní to možná bezcitně, ale takovou smůlu jsme ještě neměli. Mizerné počasí a ještě k tomu… Tak abych šla, máte naspěch, nechci zdržovat. A hodně úspěchů, jestli se to detektivům může přát. Není na to také nějaká pověra, jako třeba u herců a tak, že ne?“

„Není, Alenko, takže díky. Už fakt musíme.“

Odcházela tím svým pružným, kočičím krokem, ani se neotočila. Proč taky, vlastně.

„Do nemocnice?“ Sotva zmizela z doslechu, vybafla jsem na strejdu.

„Probral se a dá se s ním mluvit, není to prý opravdu tak zlé, jak to vypadalo; skočím za ním, třeba bude mít co říct.“

„Jdu s tebou, Berkovi neutečou,“ rozhodla jsem se impulsivně.

„To jsem si mohl myslet, tak ale pospěš, pospěš, je nejvyšší čas, znáš to, nemocné navštěvovati…“

V jednolůžkovém pokoji ležel bledý sice, zafačovaný, ale přece jen živý Profesor.

„Tak,“ vydechl si s úlevou strejda, když se mu podařilo vystrnadit a trochu důraznějším přiklepnutím dveří oddělit doktora a sestru od místnosti s nemocným. Přenesl si židli k posteli, pohodlně se uvelebil a začal hovor, zatímco já, s rukama založenýma na prsou, jsem snaživě zdobila okno.

„Tak co nám k tomu povíte?“

Profesor povzdechl a v rámci svých omezených možností zakroutil hlavou, vzápětí bolestivě sešklebil obličej a sykl.

„Opatrně, člověče,“ děsil se kapitán, „ať mi tady neomdlíte, já s vámi potřebuji mluvit, abychom toho gaunera, který vás takhle zřídil, co nejdřív chytli, tak se mi moc nevrťte!“

„Pivo by nebylo, pane kapitáne?“

„Nebylo,“ usekl strejda nekompromisně. „Tady si aspoň trochu odvyknete, také je to k něčemu dobré,“ pochvaloval si.

„Tak se ptejte,“ rezignovaně řekl Profesor a upřel pozorné oči na jeho obličej.

„Víte, kdo vás praštil? Někdo tam s vámi byl?“

„Pane kapitáne, nebyl, a dostal jsem to zezadu, nečekaně, ani jsem neslyšel někoho přijít, dělal jsem sám slušný randál, copak si myslíte, že kdyby mě někdo napadl tváří v tvář, že by to dopadlo takhle? Prostě jsem najednou padal a bylo to, už jsem nevěděl o světě.“

„A co jste vůbec dělal v bramborovém poli, večer?“

„Vracel jsem se z výletu,“ zabručel Profesor, jako by se styděl. „Byl jsem se podívat na ten koncert, ze zvědavosti, to víte, co má pořád člověk dělat. A cestou jsem si potřeboval odskočit, když už to musíte vědět.“

Vidíš to? zdál se říkat strejdův pohled, zas jeden, co musel.

„Tak za kulturou… Byl tam někdo známý?“

„Pane kapitáne, jako byste nevěděl, jak to tady chodí; mně znají všichni, já skoro nikoho. O lidi se až na výjimky nezajímám, do ničeho se nepletu, a pokud máte na mysli někoho tam od nás, tak z těch tam nebyl nikdo, aspoň jsem si nevšiml. Co by tam také dělali, ne? Čím jsem to vlastně dostal?“

„Šutrem, milý pane, našli jsme ho kousek opodál, od krve, ale otisky prstů na něm nenajdeme, to se vsadím. Kdybyste ho viděl, zázrak, že jste dopadl tak dobře! Tak s kým jste se to procházel?“

„Vždyť vám říkám, že s nikým, s kým bych se coural, z těch, kteří tam byli, by se mnou nikdo nešel, a já fakt nemám tušení, kdo mě může tak nenávidět, aby se mě pokusil zabít.“

„Poslyš, když tady Profesor nikoho neslyšel, nemohl ten, jak ty říkáš, šutr, někdo hodit? Od lesa je to jen kousek, mezi stromy se mohl docela dobře ukrýt a svítil měsíc, vidět bylo dost dobře…“

Profesor se zájmem sledoval moje vývody.

„Jo, to by bylo docela dobře možné, a snad právě díky tomu jsem ještě tady, ten kámen mohl ztratit razanci a…“

„Jo, nějakej chuligán si jen tak háže kamínky a náhodou trefí chlapa, co se jde vyčurat cestou z pokojného výletu. Jděte mi k šípku, oba,“ zlobil se už skoro doopravdy strejda a chytal se v předstíraném zoufalství za hlavu, „to je přece nesmysl, naprostý nesmysl!“

„Proč by to byl nesmysl,“ urputně jsem trvala na svém, „nikdo přece netvrdí, že to byla náhoda! Někdo si tam mohl na Profesora počkat, nebo ho sledovat a ten kámen po něm hodit naprosto cíleně, nemyslíš?“

„David a Goliáš,“ bručel podrážděně, ale už ne vztekle. „A jak by si tam na něho mohl počkat, co? Říkal jste někomu, kam jdete? Kdy se budete vracet? Že si odskočíte do pole? To jste přece nevěděl ani vy sám, ne?“

„To neříkal, ale tam bylo lidí…“

„A nikoho z nich neznáte, že jo.“

„Nevím, pane kapitáne, vážně nevím, na mou duši, nic a nikdo mě nenapadá, a nezlobte se, jsem utahaný a není mi dobře. Možná později mě něco osvítí, ale teď už bych byl radši sám.“

Co se na to dalo říct…

Odcházeli jsme spořádaně, díky jemnému, ale zřetelnému pobídnutí zraněného muže nás ani personál nemusel posílat pryč s oním známým „pacient potřebuje klid“. Z Profesora se v daném okamžiku nic víc dostat nedalo, začínaly se mu zavírat oči a vůbec bylo vidět, že je opravdu unavený, nechtěli jsme mu ublížit ještě víc.

„To jsi myslela vážně, že ten šutr někdo hodil?“ dotazoval se Velíšek podmračeně nad hrnkem kávy ve své úřadovně.

„Trochu jo a trochu ne. Podívej, jestli Profesor toho útočníka zná, tak je to o něčem jiným. Dokonce s tebou souhlasím, že je to pravděpodobnější, než nějaký vrhač kamenů na kraji lesa. Ona by to fakt musela být dost velká klika, trefit se takhle přesně, nehledě k tomu, že by mu ten kámen asi zase tak moc neublížil. Jenže pokud ho zná, tak se s ním setkal určitě ne docela náhodou, a pokud s ním byl Profesor domluvený, těžko nám to řekne – kdyby to chtěl udělat, udělá to hned, a nebude se tvářit, že trpí amnézií. Podle mne to bude někdo z té jeho party, i když na druhou stranu, neumím si představit, že by k někomu z nich přilnul tak, aby ho chránil, když se ho pokusil zabít. Nebo si to chce vyřídit sám, takhle to v některých společenstvích chodí. Ale i ten vrhač kamenů je možnou alternativou, to zase musíš uznat. Občas se prostě náhodou něco podaří, co by se normálně zdálo neproveditelné, a třeba
to ani nemusel být úmysl, ale jen čin, provedený v afektu.“ Mluvila jsem jako kniha, jen co je pravda.

„Ty se v tom nějak vyznáš,“ špičkoval strejda, a automaticky drapl krabičku cigaret, povalující se na rohu jeho psacího stolu. Jo, zapomněla jsem to rozhlásit, už zase procházel svým nekuřáckým obdobím, tedy byl ve stavu, kdy se pokoušel svého zlozvyku zbavit. Nebýt mého náhlého a potměšilého úsměvu, který jsem si měla ve vlastním zájmu odpustit (já se s ním totiž vsadila, že to nevydrží déle, než týden), skutek by byl dokonán. Takhle se ale vzpamatoval a s omluvným úsměvem ji položil zpět,

„Jen jsem se díval, jestli není otevřená,“ zabručel se sklopenýma očima. Strejda totiž, kdykoliv se snažil přestat s tím svým věčným ničením plic, musel mít u sebe neustále krabičku cigaret a sirky nebo zapalovač; to aby věděl, že si může kdykoliv zapálit, že ho k nekouření nenutí nedostatek materiálu, ale že prostě jen nechce. Možná se to někomu zdá neuvěřitelné, ale já takhle skoncovala s kouřením před pěti lety – a že jsem hulila jako ucpaná kachlová kamna!

„Dobře, tak se na to podíváme; koho by asi tak mohl Profesor chránit? Mimochodem, už víš, jak se jmenuje, že? Všiml jsem si, že sis to přečetla.“

„Přečetla,“ potvrdila jsem bez rozpaků, „ale to nic neznamená. Chce zůstat v anonymitě a já jsem ten poslední, kdo by měl právo mu v tom bránit. Koho by mohl chránit; buď někoho, koho má rád – a o nikom, spíš skoro o nikom tady nevíme, nebo někoho, kdo by pro něho mohl být v budoucnu zdrojem nějakých výhod.“

„Myslíš takové malé vydírání?“ strejda vypadal pochybovačně, skoro uraženě.

„Kdo ví, co se v něm děje? Ne že by se mi to líbilo, mně se to k němu také nehodí, ale možnost to je, to musíš uznat, a zanedbat ji by byl hřích. Takhle totiž do sebe všechno zapadá, domluvené setkání, dva lidé, kteří se znají, jdou si třeba právě z toho koncertu, nebo jen tak, na brambory, případně jak sám říkal, odskočili si spolu, co my víme, a pak… útok. Nečekaný, zezadu, než se postižený stačí vzpamatovat. Řekla bych, že je to jediná teorie, která právě teď vyhovuje všem faktům tak, jak je známe, co myslíš? Jen mi vrtá hlavou, co ten člověk může na Profesora vědět, nebo jaký on sám k němu má vztah, že ho nechce prozradit? A také, má to nějakou souvislost s Berkovou a Kučerou? Stejná společenská vrstva…“

Strejda neradostně pokyvoval hlavou; měla jsem pravdu, a ani jednomu z nás se ta pravda nezamlouvala, natož abychom z ní měli nějaké potěšení. Ono totiž těch, na kterých Profesorovi mohlo záležet, v tomhle městě zas tolik nebylo; aspoň my jsme věděli teď už jen o jednom, který připadal v úvahu. A tak jsme k Berkovým nakonec vyrazili oba dva.

22.

V domě vládla pohoda, Hanka seděla u stolu a kreslila, Stanley v kostkované vestě četl noviny, Jana něco škrábala do sešitu. Na dálku se mi zdálo, jako by se učila psát, jasně, ta školácká d, d, d, se kterými právě teď zápasila, jsem viděla docela zřetelně.

Pavel postával u sporáku a vařil, v kuchyni se vznášela vůně česneku, bylo to lákavé a náhlé sevření žaludku mi připomnělo, že jsem od těch čtyř hodin, kdy jsem se naládovala chlebem se sýrem, neměla nic v ústech.

„Jdete na oběd?“ ptal se, „klidně vás pozvu, máme dost, ale ještě chvíli to bude trvat.“

„Nebudeme vás přece vyjídat,“ nakukoval mu strejda bez rozpaků pod ruce. Pavel míchal ve velké míse těstoviny se špenátem a opraženou uzeninou, přidal nějaké koření, vysypal směs na vysoký pečící plech a strčil ho do vyhřáté trouby.

„Nemusíte se ostýchat, opravdu máme dost,“ lákal nás usměvavě; přiznávám bez mučení, že mé chuťové pohárky byly vydrážděny na nejvyšší míru. Já bych mohla česnek snad i ve vanilkových rohlíčkách, a tohle vypadalo fakt dobře.

„Jen to zaleju mlíkem s vajíčky a za patnáct dvacet minut můžeme jíst,“ pokoušel nás ještě.

„Pokud se tak dlouho zdržíme,“ ustupoval strejda; mám-li já slabost pro česnek, tak on zase pro těstoviny v jakékoliv úpravě.

„Přišli jste jen tak na kus řeči? Asi těžko,“ řekl robot. Holky ani nevzhlédly, to jen já rychleji zamrkala; už jsem si zase odvykla.

„Na kus řeči možná, ale spíš úřední, je mi líto.“

„Co se stalo? Víte něco nového? Našli jste toho…“ Hanka se dychtivě vmísila do hovoru, přestala kreslit a visela očima na strýcových rtech.

„Nenašli jsme nikoho, ale… Někdo napadl Profesora, pokusil se ho zabít, nebo mu přinejmenším hodně ublížit.“

„Kde a kdy se to stalo?“ To byl Stanley.

„Je v pořádku? Žije?“ zajímalo Pavla.

Hanka zapomněla zavřít ústa, byla bledá jako stěna; Profesora znala a měla ho ráda.

„Žije, i když je to skoro zázrak.“

„A jak dlouho bude v nemocnici? Kdy se to stalo?“

„Jak dlouho tam bude, ví Bůh. A kdy se to stalo… Někdy v noci, šel domů po skončení koncertu, to mohlo být tak okolo jedné, takže tak nějak.“

„Je to strašné, že v době, kdy někteří lidé sedí spokojeně doma, kousek od nich skoro umře člověk,“ řekl Stan. „My tady v klidu spíme, a ten chudák zatím…“

Dobře jsme věděli, proč to říká, a věděl to i Stanley; stejně, jako nám mu bylo jasné, že tohle není zrovna alibi. Jen nám naznačil, že podle jeho nejlepšího vědomí a svědomí byli dnes v noci všichni řádně ve svých postelích. Včetně Pavla.

Na ten oběd jsme, k mé velké lítosti, nakonec nezůstali. Strejda měl zničehonic naspěch, neměl stání, i když mě pak kupodivu, zřejmě jako na odškodnění pozval na oběd k Vlčkovi. Inu, měl pravdu, i mně by se příčilo dát se živit klukem, kterého jsme podezírali, museli podezírat. Bylo by to, jak to říci vznešeně, už to mám, neetické.

23.

Zářivý sluneční kotouč zlatil krajinu, jako by se snažil dohnat letošní nevalné léto a odškodnit nás za dopolední přeháňku; paprsky se jemným pohlazením dotýkaly korun jako barvičkami vymalovaných stromů, hravě přebíhaly po náměstí, šimraly líně se povalující psy na čumácích, sem tam nakoukly do výkladních skříní, a vůbec, pilně a snaživě přenášely na hejno spokojených lidiček dobrou náladu a úsměv.

Vylovila jsem tenký svetřík a oblékla si ho místo kožené bundy; snad už pršet nebude, sbalila si něco malého k zakousnutí, jen tak, do kapsy, čokoládovou tyčinku a nějaký oplatek, zatracená reklama, člověk občas podlehne, ani neví, jak. Měla jsem chuť se jen tak projít, urovnat si myšlenky.

Moje cesta vedla k řece, protékala okrajem města a na jejích březích se celý rok bělaly sedmikrásky, líný proud zdůrazňoval nezměnitelný běh času. Měla jsem tam už z dřívějška své místo, kousek za hranicí městečka, v zátočině, skryté před zvědavými zraky kolemjdoucích – i když tohle nebylo zrovna městské korzo. Sedávala jsem přímo nad nevysokým splavem, vlastně spíš splávkem, přes který stříbřitě zurčela voda v drobounkých kaskádách a přemýšlela a hloubala a stýskala si, plánovala… Jak už to tak holky dělávají.

V předklonu jsem rukou odhrnula větve keře, který chráníval mé soukromí; silueta, choulící se mezi trsy zatím ještě zelené trávy, mě nepříjemně zaskočila. Rozladěná jsem vkročila do dosud jen svého království. Poraženecky svěšená ramena se chvěla, teď, vyrušena šustěním listí, se otočila a lesklýma očima s opuchlými víčky se mi dívala přímo do obličeje; Alena.

Co se mohlo stát téhle na první pohled vyrovnané ženě, když už pominu ten trpký úsměv, který přece jen něco napovídal? Vypadala, že má síly na rozdávání, vždycky klidná, až chladná, taková byla tvář, kterou ukazovala světu. Maně mi v mysli vytanula slova písničky, jak to bylo?

Všem lidem rozdala svou lásku a sílu,

že sama dál nemohla už žít…

Náhrobní kámen, jejda, a Petr Novák, vzpomněla jsem si s trochou nostalgie, kde jsou ty časy… Neptala jsem se a tvářila se, že nevidím, neslyším; hlučně smrkala do kapesníku a s hlubokými výdechy se snažila tvářit, že to nic.

„Divíš se?“ vzdala to nakonec a zeptala se ochraptělým, tlumeným hlasem.

„Ani ne, každý máme občas slabou chvilku a já sama si rány také léčím nejraději o samotě.“

„Jak jsi mě našla?“

„Nehledala jsem tě, tohle tady je vlastně moje místo, spíš útočiště, jen jsem si sem zašla chvilku přemýšlet,“ upřeně jsem zírala na pomalu plynoucí řeku; přece na ni nebudu zvědavě civět a čekat, až se mi svěří. Když bude chtít, udělá to sama…

„Máme podobné zvyky, zdá se,“ usmála se křečovitě.

„Co se ti stalo, jestli o tom tedy chceš mluvit,“ zeptala jsem se nakonec, skoro proti své vůli. „Kdybych mohla pomoci…?“

„Nemohla, Johanno, jsi hodná, ale nikdo by nemohl. Nalítla jsem, to se mi stalo. Jo, jen si to představ, já, která se až nezřízeně chlubím svou inteligencí, svými zásadami, sebeovládáním, jsem docela obyčejně nalítla.“

„Jak, nalítla…“

„Chlap,“ řekla stručně a znovu použila kapesník.

„Pustil tě k vodě?“

„Hůř, děvče, mnohem hůř. Umíš si představit, jaké to je, když si s někým plánuješ všechno možné, výlety, dovolené, dokonce tak trochu i budoucnost, posloucháš hezká slova a pak najednou se ti začne zdát, že všechno není tak, jak má být, že někde něco skřípe? Čistě náhodou narazíš na něco, co by nemělo být, na první lež, pak na další, už zdaleka ne tak nevinnou, a začne ti to vrtat hlavou, trošku se stydíš, samozřejmě, ale stejně občas prověřuješ, kontroluješ, vážíš na lékárnických váhách každé jeho slovo, každé gesto, skoro slídíš a stydíš se stále víc, už přestáváš věřit, úplně, trápíš se jako zvíře a nakonec, když už máš jistotu, se zeptáš přímo a doufáš, že ti to ten druhý všechno vyvrátí, že vysvětlení bude banálně jednoduché? No, a ono je, ale jinak, než by sis přála.“

Sakra, už zase. Zase podobný příběh, zase stejná bolest, už bych si mohla pomalu založit klub podváděných praštěných pitomečků, kteří si myslí, že se jim to nemůže stát, že oni jsou příliš inteligentní a silní, aby takhle naivně… Zatraceně.

„Ženatý? Sliboval, že se rozvede? Věřila jsi mu?“

Sypala jsem bez milosti sůl do svých i do jejích ran, trápila jsem nás obě, ale jí to, možná, mohlo pomoci, přinejmenším k tomu, aby to ze sebe vysypala. Mně ne, aspoň zatím.

„Věřila…“ Zadrhla se v něčem, co měl být smích a co bylo spíš zakrákáním, „chtěla jsem, strašně chtěla, to víš, že jsem se snažila z toho dostat, jenže to bylo jako s tím chudákem starým Sisyfem; čím více jsem se snažila, tím více jsem do toho zabředávala, jako do nějakého lepkavého bahna. Víš, co je v takových situacích nejhorší? Naděje, Johanno, naděje, to je ta nejhorší, nejproradnější a nejprodejnější děvka, která ti v bezesných nocích, když už nemáš žádné slzy a jsi skoro mrtvá únavou a bolestí najednou řekne: ale vždyť on tě má rád, všechno bude zase dobrý, všechno se to vyřeší, a ty uvěříš, protože chceš uvěřit, protože se ti najednou tak ulevilo, a táhneš tu káru dál, pro těch pár prchavých chvil štěstí, vykoupených pozdějším zoufalstvím… Mně už se ani nechtělo žít, docela vážně, nevěděla jsem najednou proč, k čemu, kvůli komu.“

„Rozešli jste se?“

Přikývla a zhluboka si vzdychla.

„Bylo to strašné, neumíš si ani představit, jak (a tohle řekla, prosím, zrovna mně, jenže vždyť ona nemohla tušit, že moc dobře vím, o čem mluví), ale bylo to i konečně něco definitivního, už jsem si nemohla říkat, že se něco stane, zázrak, že si jeho žena najde jiného a odejde od něho, nebo on od ní, že mě má rád, že mi třeba nelhal, že není takový slaboch, byla jsem ochotná žít s ním, i kdybychom byli bez peněz, kdyby byl bez domova, všechno jí nechal, pořád ta blbá naděje! Takhle jsem se musela konečně smířit s tím, že už nikdy… Sakra,“ dodala procítěně a rázně si rukou otřela oči, opuchlé a zarudlé.

„Víš, když můj muž, kterého jsem měla strašně ráda, umíral na rakovinu, a já mu píchala injekce proti bolesti, myslela jsem si, že mě už nic horšího nemůže potkat. A vidíš, vždycky může být hůř, na to jsem zapomněla. Také proto jsem vlastně…“ odmlčela se a polkla, nakonec neřekla to, co měla na jazyku, proč by, ani nemusela, já přece věděla, co chtěla říci, aspoň jsem si to myslela, usmála se zase jen tak, koutkem úst a pokračovala, „proto jsem se dala na ty bláznivé sporty, abych byla mezi lidmi, napřed koně, pak raft a teď tohle, pomáhá to, ale občas přece jen přijde chvilka, kdy prostě musím ven, pryč ode všeho a ode všech, vybrečet to ze sebe, na místo, kde mě nikdo neslyší, vykřičet to zoufalství, proč zrovna já, čím jsem se tak strašně provinila? Ty jsi mě zrovna v tomhle okamžiku nachytala. Je mi to líto.“

„To přejde, Alenko, neboj se, přece víš, že to přejde. Vždycky může být hůř, já vím, ale také líp, věř tomu. To jsi ho měla tak ráda?“

„Nikdy jsem nikoho tak nemilovala. Dokonce ani svého muže, ani žádného z těch, které jsem potkala pak,“ říkala to pomalu, s rozvahou, jako by se loučila se štěstím, které bylo ještě nedávno na dosah ruky. Nedávno…

„Jak je to dlouho?“

„Hodně, raději to nepočítám…“

No potěš mě Pán Bůh, to je perspektiva, pomyslela jsem si zděšeně, a já si myslela, doufala, že za pár týdnů, v nejhorším případě měsíců, z toho všeho budu venku. Jen ještě přežít letošní Vánoce, které jsme měli trávit spolu, zaklínala jsem osud i sama sebe, a pak už to bude jen lepší a lepší.

Po krátké odmlce pokračovala.

„Já vím, jsou horší věci na světě, řekneš si, že tady brečím jako stará hysterka kvůli jedné zklamané lásce, že lidé mají daleko větší trápení a bolesti, a určitě je to pravda.“ Odmítavě jsem zvedla ruku, ale ona mluvila bez přerušení dál a už se slabým náznakem toho svého hořkého úsměvu se dívala na plynoucí vodu.

„Ty určitě neznáš mou teorii zlámané nohy?“

Zavrtěla jsem hlavou a podala jí svůj čistý kapesník.

„Tak dávej pozor, co říkám, a pamatuj si ji, může se ti hodit. Když budu mít zlomenou nohu, nebude ta bolest o nic menší jen proto, že můj nedobrovolný soused ve špitále má tu zlomeninu tříštivou, víš? Kdo z nás má vlastně právo poměřovat sílu bolesti, když každý cítíme jen tu svou?“

Na to nebylo co říci, ta definice neměla chybu, a protože já jsem neměla chuť přiznat, že znám tu pavučinu zoufalství, o které mluvila, seděly jsme mlčky ve společné skrýši. Alena se opírala o kmen zakrslé břízky, pozdní sluníčko kreslilo na našich postavách hezounké obrázky ze stínů drobných lístků a větviček, ještě chvíli se snažilo rozveselit nás dva zasmušilce a pak, jako by uznalo marnost svého počínání, rezignovaně se začalo sklánět k západu v nádheře všech odstínů rudé. Stmívalo se, rychle, jak už to tak v těch skoro podzimních dnech bývá, a šero bylo docela husté, s počínající září zatím ještě nesměle blikajících hvězd, když jsem, po boku pláčem už zklidněné, unavené Aleny, s podivným zmatkem v hlavě i srdci zvolna vyrazila na cestu k vzdálenému městečku, z dálky přívětivě kynoucímu nažloutlou září pouličních luceren a rozžínajících se oken. Zase jednou byl konečně večer…

24.

Tohle nedělní ráno už zase nestálo za nic; krásná noc plná hvězd se k ránu změnila v něco šedého, lepkavého a deprimujícího. Chuchvalce mlhy se dusivě převalovaly v ulicích a zatím nejevily chuti pohnout se kterýmkoliv směrem, ke všemu začaly vzduchem poletovat drobné kapičky vody, kmitající všemi směry, takže jakákoliv obrana proti nim byla nemožná, snad jen zůstat v posteli a počkat, co se z toho nadělení vyvrbí. Tak jsem se původně rozhodla i já; měla jsem za sebou těžkou a nepříjemnou noc, a tak, jen co jsem vyhlédla z okna, bohatýrsky jsem si zívla a spěšně odklusala zpátky do postele.

Jenže, znáte to moje spaní. Alenina historka mi strašila v hlavě, plácala jsem sebou v posteli jako mokré tele (říkávala babička), až mě kradmé štrachání v kuchyni definitivně vytáhlo ven.

Strejda by, na rozdíl ode mne, spal, až by plakal, jenže ten zase to štěstí neměl, do práce musel, nebo si to aspoň myslel, ale klel zcela upřímně, ve stoje dopíjel šálek čerstvě zalité kávy, až měl pocit, že mu shoří útroby, Andulka se na něho dívala soucitně a po dlouhé době se zase jednou usmála, spokojená, že ona dnes nemusí nikam, sama nastavila tvář k polibku na rozloučenou. Připojila jsem se ke strejdovi, ani neměl sílu protestovat, a spolu jsme spěchali nevlídným, vpravdě podzimním nečasem k vozu. Kam? Do nemocnice, za naším pacientem, samozřejmě.

Jenže člověk míní… Znáte to. Profesorův stav se údajně zlepšil natolik, že byl propuštěn do domácího ošetření.

„Domácího?“ čertil se strejda bezmocně, „jakého domácího, copak ten chlap má nějaký domov? To se bude po otřesu mozku povalovat v té své maringotce? Nebo na nádraží? A co když se mu něco stane, copak se o něho ti jeho spolunocležníci dokáží postarat?“

„Vzal si ho k sobě jeden náš sanitář, takový mladý kluk, civilkář, bydlí tady poblíž, sám, a nějak si padli do noty,“ vysvětloval trochu nejistě doktor; upřímně řečeno, byl rád, že to dopadlo aspoň tak, držet pacienta násilím nemohli, byl ochotný podepsat i revers, a takhle to bylo nejlepší, pro pověst špitálu, i pro rekonvalescenta.

„No dobře,“ smiřoval se strejda jen nerad se situací, „tak mi dejte aspoň adresu toho vašeho dobráka samaritána, já si je už nějak najdu.“

Dostal lístek, na který sestra načmárala nedbalým rukopisem jméno a ulici. Tedy, jak ti lidi dnes píší, to je k neuvěření, mrzoutil, zapomínaje přitom na vlastní, téměř nečitelný škrabopis, ale zastrčil kousek tvrdého papíru do kapsy a šli jsme se porozhlédnout.

Při naší smůle samozřejmě na udané adrese doma nikdo, ani Profesor, ani jeho nový bytný, jen ticho bylo odpovědí na zvuk zvonku. Štěstí na nás zanevřelo, aspoň pro tuto chvíli. Strejda rezignovaně zasedl za volant auta a jeli jsme zvolna do kanceláře; co už také jiného se dalo dělat. Aspoň si projde papíry, remcal, beztak je už dlouho trestuhodně zanedbával, že je neděle, co na tom záleží. Nezaškodí si to všechno srovnat, v klidu, bez věčného vyrušování, díval se podezíravě na mne, ale kdepak, já přece ani nešpitnu. Já, a vyrušovat?

Otevřel okénko a zkoumavě se nadechl, snažili jsme se bláhově zachytit prchavou vůni podzimu, tak jako zcela nedávno, ale do nosu nás udeřil jen štiplavý zápach dvoutaktu, držící se nad silnicí jako smrdutý chvost bájného tvora zvaného Trabant, který předjížděl před chvílí strejdu v jeho neuspěchané, klidné jízdě. Usmál se a okénko zase zavřel, přišlápl razantněji plyn, nechtěl závodit, ale kdo to má čichat, obloukem jsme minuli bakelitového krále silnic a zanechali ho jeho osudu v oblacích zvířeného prachu a chuchvalců mlhy.

Ten mizerný den pokračoval, jako by na zkažení nálady nestačilo počasí; sotva si strejda „prošel papíry“ (stačilo mu na to deset minut), shodli jsme se na tom, že by nebylo od věci stavit se k Berkovům. A situace se téměř opakovala. Ne že by nebyl nikdo doma, jen Pavel chyběl. Nevěděl o něm Stan, ani holky, prý prostě zabručel, že si potřebuje něco vyřídit, sbalil auto a odjel. Nevěděli o něm ani v místním zahradnictví, kde občas vypomáhal, ani na nádraží, kam jsme se zašli podívat a kde kromě několika více méně soucitných dotazů na Profesorovo zdraví nám neřekli nic nového, snad jen tolik, že se mladý Berka nedávno nepěkně porafal, jak si najednou vzpomněl Venca, s dnes už mrtvým Ferdou Kučerou. O co ale šlo, to nevěděl, Kučera nebyl sdílný chlapík, aspoň pokud se jednalo o jeho soukromí, a na přímý dotaz tehdy jen zavrčel něco o bláznivém klukovi, který si vyskakuje, ale on mu ještě ukáže. Že b
y mu ukázal teď, to je nesmysl, rozvažoval strejda nahlas, a Pavlova nepřítomnost mu dělala stále větší starosti. Veškeré stopy končily ve slepé uličce, a tak nezbývalo, než počkat, až se Pavel sám vrátí.

Strejda zapadl zpět do kanclu, mně se ale nechtělo sedět ani u Berků, ani s ním v jeho kutlochu; dívat se, jak přesouvá papíry sem a tam, mračí se a špulí rty, občas si krajně nemelodicky pohvizduje a viditelně se vzteká, případně skládá z papíru parníky a lodičky a pak tu pracně vyrobenou flotilu jediným podrážděným gestem zmuchlá a hází do přeplněného koše… Půjdu se projít, rozhodla jsem, bez ohledu na počasí.

Mlha se konečně rozhodla, co udělá; zůstane v ulicích města, kde se jí viditelně zalíbilo. Roztahovala se, nenasytně požírala každou stopu barvy, každý záblesk světla, všem vadila, jen já ji docela vítala. Mohla jsem se procházet bez nebezpečí, že na mne někdo bude civět, skoro nikdo nešmejdil po vylidněných ulicích, bylo vidět sotva na pár kroků, a to ještě nezřetelně, v takovém počasí jsem se docela ztrácela a případný chodec si mne snad nebude všímat. Narazila jsem si na hlavu oblíbený klobouček, vyhrnula vysoký límec roláku, jak nejvíc to šlo, a v nepromokavém plášti, kdepak, ještě k té bídě chytit chřipku, to by mi tak stálo za to, jsem vyklouzla z budovy kriminálky jako nenápadný stín.

Všechny venkovní zvuky byly tlumené vlhkou šedivou peřinou, auta jezdila krokem a chodci se na ulicích skoro nevyskytovali. Připadala jsem si jako v nějaké pohádce, nebo spíš ve staré anglické detektivce, která se bez pořádné londýnské mlhy neobejde. Jak je to dávno, co jsme čítávali ve škole pod lavicí s dychtivostí mládí tyhle stařičké krváky? Liverpoolský kohout, toho napsal nějaký Hugh Fleming, stejně jako spoustu dalších, detektivních i dobrodružných příběhů. Až mnohem později jsem se dozvěděla, že to byl vlastně Čech, který se jmenoval Šubert a psal i pod svým vlastním jménem, stejně tak Collins, ten si říkal Edgar, aby to bylo ještě více zavádějící, a jmenoval se ve skutečnosti Peukert, pokud si dobře vzpomínám – a já mám vskutku obludnou paměť, znovu jsem si to s bodnutím lítosti uvědomila, eh, vem ji čert – a byl to také Čech. Inu, tehdy mělo, a možná ještě pořád má, anglické jmén
o autora jiný zvuk a bylo, stejně jako tajemná atmosféra mlhavého Londýna či rozlehlých vřesovišť, zárukou lepší prodejnosti. Ostatně, ani sir Conan Doyle se bez téhle mlžné rekvizity neobešel…

Jak jsem si tak vzpomněla na bystrého Holmese a jeho dobrodružství na panství zámku Baskervill, vynořil se z mlhy, přímo proti mně, obrovský pes. Na okamžik jsem se zarazila, ale nesvětélkoval a vůbec nevypadal na to, že by měl špatné úmysly, ostatně psů jsem se nikdy v životě nebála. Sklonila jsem se a natáhla k němu ruku, dlaní nahoru, tak, jak jsem měla ve zvyku a jak mě zkušenost naučila. Ladně přiklusal, očichal mě a tázavě zvedl hlavu, otočil ji (kdyby to byl člověk, řekla bych, že se podíval přes rameno, může se pes dívat přes rameno?) a zavrtěl ohonem. Jemu v patách se zjevil vysoký mládenec, podle vzhledu sotva střední škole odrostlý, dlouhé blond vlasy svázané do culíku, teplou bundu rozepjatou a na rtech úsměv.

„Nebojte se, nic vám neudělá,“ volal hlasem, tlumeným vlhkou vatou a mně nezbylo, než se na oplátku usmát také.

„Nebojím se, psi mě mají rádi, nikdy mi žádný neublížil.“

„Oni poznají, kdo je má rád, kdo se jich bojí, a kdo nestojí za fajfku tabáku,“ odpovídal a se zájmem si mě prohlížel. „Vidíte, a to se říká ‚počasí, že by člověk psa nevyhnal‘,“ smál se dobromyslně, „a co myslíte, kdo koho vyštval na procházku? Já to tedy rozhodně nebyl,“ tahal vlčáka za hřívu a poplácával ho po plecích.

Dřepla jsem si k psovi a poškrábala ho mezi ušima, „to je váš?“

„Můj, Kazan se jmenuje.“

„Nevadí, když půjdu kousek s vámi?“

„Nevadí, proč by, a Kazan bude také rád, zdá se, že jste se mu zalíbila.“

Kráčeli jsme bok po boku, s vlčákem hned vpředu, hned vzadu, to jak hledal a nacházel nové, zajímavé pachy, ale pořád se vracel, kupodivu, ke mně. Čas letěl, ani jsme si to neuvědomovali, a najednou jsme stáli přede dveřmi domu, kde chlapec se psem zřejmě bydlel. Sakra, to je přece ten barák, kde jsme před krátkým časem marně zvonili a do něhož se přece odstěhoval Profesor se svým ochráncem. Tak nevím, mám se zrovna zeptat a vnutit se na návštěvu, nebo napřed zajít za strejdou… Zajdu za ním, budu hodná neteř.

„Děkuji vám,“ řekla jsem tomu mladíčkovi, Daniel se tuším jmenoval, „ani nevíte, jak mi ta procházka udělala dobře.“

„Snad se ještě někde potkáme,“ odpovídal vlídně a v jeho hlase byla naléhavá výzva, které jsem nemohla uposlechnout. Ono tohle přítmí dělá divý, kdyby mě viděl za denního světla, bylo by mu jasné, že zvát mě na rande je blbost.

„Kdo ví, možná se opravdu ještě sejdeme, viď, psisko,“ naposledy jsem zatřásla hřívou na Kazanově krku a připadala si tak nějak jidášsky.

„Nashledanou, a ještě jednou děkuji,“ loučila jsem se a otáčela se k odchodu.

„Nashledanou,“ hlesl, ale domů ještě nešel, zřejmě procházku trochu zkrátili, a tak teď vyrazili na další, pro Kazana nezbytný okruh, otočila jsem se a viděla, jak se mírným klusem, se psem v patách, rozběhl mlhavou ulicí.

Já zrovna neklusala, ale přece jen jsem šla docela rychle, abych se stihla domluvit se strejdou dřív, než se Dan vrátí z procházky. Ne že bychom na něho chtěli číhat hned u dveří, to by mi připadalo jako pustá zrada, ale na druhou stranu mluvit jsme potřebovali ani ne tak s ním, nýbrž hlavně s Profesorem, pročež nezbývalo, než na něho počkat. Což jsme také, v zaparkovaném autě, kousek od Danova bytu, jako správní detektivové udělali.

Naše námaha přišla, abych to řekla slušně, vniveč. Psa i jeho pána jsme se dočkali, ale i když nás, nepříliš ochotně a s vyčítavým pohledem, upřeným na mne, provedl celým bytem, po Profesorovi nebylo ani vidu, ani slechu. Sám pan domácí tím byl nemile překvapen, nepředpokládal, že by se pacient mohl vydat sám někam na toulky, podle jeho mínění na tom nebyl zdaleka tak dobře, aby si takový výlet mohl dovolit, ale k posteli ho přivázat nemohl.

Poděkovali jsme a šli, jen jsme poprosili, aby se nám Profesor ozval, až se vrátí, případně aby to za něho udělal Dan. Trochu změkl, když mu strejda vysvětlil, že jde o Profesorovo bezpečí; koneckonců, jeden útok přežil jako zázrakem bez větší úhony, podruhé už by takové štěstí mít nemusel.

„Jdeš k Berkovům?“

Strejda byl téměř neomylný, „ještě si něco zařídím a stavím se pro tebe,“ dodal, čímž mě nepřímo vyštípal z auta. K Berkovým to nebylo zase tak daleko, a jak známo, vzdálenost je pojem relativní. Já jsem měla o čem přemýšlet, tak jsem si řekla, že o nic nejde a ten kousek dojdu.

Ušla jsem pár desítek metrů, když se z mlhy, která pojednou začínala řídnout, vynořila spěchající postava, s rukama vraženýma hluboko do kapes, s hlavou krytou čepicí a ještě zachumlanou do vyhrnutého límce kabátu. Moc bych si toho člověka nevšimla, ale jeho ranec na zádech mě trochu zarazil, co v tom asi tahá? Jenže se mi nějak nechtělo přemýšlet nad zvyky lidí, které neznám; mimoto jsem měla svých starostí až nad hlavu.

Neotočila jsem se, ani když jeho rychlé kroky utichly; byla to jen chvilka, a znovu se dal do pohybu, spěšně, jako by chtěl dohnat nějaké zpoždění.

Ještě jsem vnímala klapnutí dveří, spíš pěkně hlasité třísknutí to bylo, když prorazilo i vše tlumící bariéru mlhy. Trhlo to se mnou, ten zvuk byl nepříjemně hlasitý, a podvědomě jsem přidala na rychlosti. Bylo mi už docela chladno, blížilo se poledne, a přesto teplota klesala téměř závratnou rychlostí, tohle počasí bylo spíš listopadové.

Strejdův telefon mě zastihl na půli cesty, Profesor se vrátil. Nebyl to nakonec on, koho jsem potkala na své bludné pouti? Trošku mi to vrtalo hlavou, ale ne, i když jsem mu do obličeje neviděla, určitě ne. Postavou ani chůzí neodpovídal tomu, jak jsem si ho pamatovala. Už trochu otráveně jsem se otočila a vyrazila zpět, připadala jsem si jako otrávená myš, pořád jsem běhala sem a tam… Ale co, mohla jsem být ráda, že mě můj drahý příbuzný přizval k tomu navýsost zajímavému rozhovoru – přinejmenším jsem doufala, že bude zajímavý.

Profesor vypadal unaveně, ale jinak docela spokojeně; byl se projít, jen tak, aby se nadýchal čerstvého vzduchu – to zrovna, v té mlze, netajila jsem své pochyby.

„Já jsem zvyklý být skoro pořád venku, takhle zavřený v pokoji, mezi čtyřmi zdmi, to na mě není, nevydržím to. Musel jsem ven, jinak bych se snad udusil, a už je mi docela dobře.“

„Proč jste tak rychle utekl z nemocnice?“ netajil svou zvědavost strejda.

„Vy přece víte… V tom prostředí jsem se necítil dobře, příliš mnoho vzpomínek, chápete?“

„A proč jste zakotvil právě tady; vy Dana znáte, nebo on vás?“

„Ne, jeho osobně jsem neznal, ale Danielův bratr u mne kdysi studoval, trochu jsem mu tehdy pomohl, pamatoval si na mne, a když ten chlapec zjistil, o koho jde… To víte, ve špitále se nic neutají, sám se mi nabídl, a mně to přišlo vhod. Přece jen, vrátit se do té maringotky, kdyby to se mnou seklo, byl bych sám, bez pomoci, a tady mám aspoň jakýs takýs dozor.“

„Před kterým ale utíkáte, ani jste mu neřekl, kam jdete,“ vyčítal mu strejda.

„Nebyl doma,“ odpověděl Profesor krátce.

„Jak to tehdy vlastně bylo s tou hádkou u Avionu? A jak to vůbec bylo mezi Ferdou a Ilonou, opravdu si ho chtěla nastěhovat domů? A proč se pohádal Pavel s Kučerou, o tom jste nám neřekl, věděl jste o tom?“

„Nevěřím tomu, že by ho doopravdy vzala k sobě, podle mne by se včas vzpamatovala. Vždyť se každou chvíli poštěkali, nejčastěji kvůli Pavlovi. Víte, Ferda pořád chtěl, aby ukázala dětem pevnou ruku, hlavně tomu spratkovi, jak mu říkal, protože jeho odpor jasně cítil a věděl, že ho ohrožuje, tak hloupý zase nebyl. A Ilona tohle určitě neměla v úmyslu, na děti nedala dopustit a kdyby trval na svém, rozhodně by ho nechala být. A i kdyby se dokázal přetvařovat a ona si ho do toho baráku nasadila, v okamžiku, kdy by došlo k prvnímu konfliktu mezi dětmi a Kučerou, Ferda by letěl. Ovšem to by pro ni bylo trochu… Je vždycky jednodušší veš do kožichu vůbec nevpustit, než se jí pak zbavovat.“

Tomu jsem se musela zasmát; bylo to pravdivé až běda.

„A ta hádka mezi Pavlem a Ferdou?“

„O té nevím. Kdo vám to řekl?“

„Venca. Pavel se někam vytratil, hledali jsme ho, a tak jsme zašli i na nádraží – jestli náhodou nepátrá sám, na vlastní pěst.“

„Venca… Kdo ví, co kde slyšel, já o ničem nevím.“

„Tvrdí, že to sám slyšel, prý šlo právě o tu pevnou ruku, ale neslyšel všechno; ti dva si všimli, že poslouchá, tak šli o kus dál. Ale Ferda se snad i nějak rozpřahoval, ne, že by Pavla uhodil, zřejmě jen vyhrožoval. Pavel pak mávl rukou, otočil se na podpatku a šel.“

„Tak proto Pavla hledáte?“

„Proto.“

„Snad si nemyslíte, že se smrtí Kučery může mít něco společného? Vždyť je to ještě kluk.“

Koukli jsme se strejdou na sebe; kluk…

„Já vím, pitomý argument,“ uznával Profesor, „ale zemřela přece také Berková, Pavlova máma. To už ale opravdu nemůžete pokládat za možné, že by v tom Pavel měl prsty. Nebo si myslíte, že ty dvě vraždy spolu nesouvisí?“

„Těžko soudit, podle nás spíš ano. Jen zatím nevíme, jak.“

„Myslíte, že na to přijdete?“ byl zvědavý Profesor.

„Jo,“ řekla jsem s rozhodností, která i mne překvapila.

A pak už jsme šli. K Berkovům, kam jinam.

25.

Pavel už byl doma. Ne, s nikým nemluvil, za nikým nebyl, nic nezařizoval, jen se potřeboval trochu provětrat. Všichni se najednou potřebovali provětrat, ale těžko mu něco vyvracet. Mračil se na všechny a na všechno, vypadal unaveně, pod očima těžké kruhy, z pláče, nebo z nevyspání, těžko říci, možná z obojího. S Ferdou se nikdy nehádal, kdo ví, co si ten tulák vymyslel, reagoval podrážděně na strejdovu otázku.

„Ozvala se sociálka, ti jsou rychlí, co? Myslíte, že by mohli… Že by mohli sebrat holky a někam je strčit, když nemáme mámu?“

„Nebude to tak horké, neboj se. Pan Snášel je příbuzný, bratr vaší matky, neměl by být problém se svěřením do jeho péče. Proč by je cpali do ústavu, když je tady přímý příbuzný?“

„Ale do doby, než se to vyřeší…“

Tohle z nás nevěděl nikdo, nezbývalo, než počkat, s čím úřad přijde. Docela jsem Pavlovu starost chápala a snad už i trochu tu potřebu „provětrat se“.

„A nevadí, že strýček je sám?“

„Ale já nejsem sám,“ oponoval Stan, „ve městě mám byt a v něm i přítelkyni, žijeme spolu už dlouho, takže, kdybyste chtěli, můžete se přestěhovat, záleží na vás. Mně je sice jedno, kde budu bydlet, ale přece jen… Možná by to bylo lepší.“

„A co s naším domem?“ Hance se viditelně líbila představa, že vypadne z maloměstského hnízda.

„Může se prodat, pronajmout, nebo si ho necháte a budete sem jezdit na dovolenou, takový letní byt, záleží jen na vás. Ten dům je váš a nikdo vám ho nevezme.“

„A jak velký máš byt?“ starala se Jana.

„Neboj se, pro nás pro všechny by stačil, a kdyby ne, najdeme si větší, nebo si rovnou postavíme nebo koupíme dům.“

„A teta by nás chtěla?“ Jana byla přímočará, jak už tak děti bývají.

„Určitě ano, sama vlastní děti nemá, i když je vždycky hrozně chtěla, bude vás mít ráda, neboj se.“

„A proč nemá děti?“

„Někdy se to stává,“ brzdil Pavel vyptávání nejmladší Berkové, snad se mu zdálo už trochu neomalené.

„Jo, já vím.“

„Holky, půjdeme se podívat ven, co říkáte?“ Stan se snažil dát nám trochu prostoru, a protože bláznivé počasí zase předvedlo další ze svých kousků a mlha zmizela jako mávnutím kouzelného proutku, sluníčko opravdu přímo vyzývalo k procházce.

„Zase potřebujete o něčem mluvit?“ odhadovala situaci Hanka, mimochodem, zcela bezchybně. Strejda – strejda kapitán, abyste se trochu orientovali – se jen usmál a přikývl.

„Tak jo, my půjdeme, pojď, ukážeme ti, kam tady chodíme do školy, chceš? A vedle je taková malá cukrárna…“ vlekly dívenky Stana ke dveřím.

Ticho, které se rozhostilo po jejich odchodu, bylo tísnivě. Pavel se už zase mračil, strýček, který tušil, že mu kluk neříká pravdu, byl mrzutý, a já se dívala z jednoho na druhého a přemýšlela, z které strany do toho kyselého jablka kousnout.

„Pavle, jak to doopravdy bylo s tím Ferdou? Přece nám nebudeš lhát, vždyť chceme jen najít toho, kdo ublížil tvé mámě. Zabil ji, už jsi zapomněl?“

To byl drsný začátek, ale fungovalo to.

„Tak dobře, pohádal jsem se s ním. On pořád hučel do mámy, aby s námi něco udělala, aby nás zkrotila, přece ti nebudou poroučet parchanti, kam bychom přišli, kdyby si taková děcka na nás vyskakovala, hádali se s mámou kdysi tady před barákem, slyšel jsem je a máma byla… Ona měla pořád strach, že jí ten Ferda uteče, plakala, rozplakal ji, ten mizera, kdo ví, jestli ji i nebil, tak jsem si za ním zašel. Nebylo s ním řeči, cítil se na koni, už se viděl, jak se roztahuje tady u nás doma a my mu všichni posluhujeme…“

Pavel se dusil rozhořčením, bodejť, já viděla Kučeru jen v jeho posmrtné podobě, ale odhlédnu-li od toho, jak byl zřízený, nic moc sympatického na něm asi nikdy nebylo. V tom jsem se vzácně shodovala nejen s Pavlem, ale i s Profesorem a zřejmě i představitelem místní kriminálky.

„Profesor se s ním taky chytl, když už chcete něco vědět. Oni ho všichni normálně dost poslouchají, ale Ferda si vždycky myslel, že kápo v té jejich partě by měl být on, a taky asi byl, než přišel Profesor. Pak to nemohl rozchodit, dřív se za ním táhli, vyprávěl jim o těch svých výletech, ale co přišel o vůdcovství, tak prý už byl skoupý na slovo, jen by se hádal a rval, říkala máma. Věděla to o něm, a přesto s ním byla, proč?“

Těžká otázka, a ještě těžší odpověď. Z toho, co jsem o Berkové věděla, jsem nedokázala vydedukovat, proč se chytila zrovna Ferdy, proč nespadl do skupiny těch, se kterými se nějakou dobu stýkala a pak je, při svém pravidelném návratu k relativně normálnímu životu opustila a už se k nim nikdy nevracela. Nebyla a nechovala se jako děvka, to určitě ne, ale pár takových zástojů měla, jenže nikdy neměly dlouhého trvání. U všech ostatních šlo jen o překonání pocitu samoty, snad i o potřebu lásky a jakés takés něhy, ale nic z toho nemohla přece najít u Kučery. Byl snad tak dominantní, že si ji dokázal připoutat k sobě? Nemýlil se Profesor ve svém odhadu, jak by to dopadlo, kdyby měla volit mezi dětmi a Ferdou? Co ji poutalo k tomu vandrákovi? Zamilovala se? Láska je opravdu slepá, nikdo to neví lépe, než já, a jak jsem kdysi četla v nějaké knize, ženy podivně lnou k noži, který je probodává. Kde to jen… Ale ano, už vím, je to podivné, ale ten citát je z humoristické knihy.

„Půjdeme,“ pobídl mě strejda. „Pavle, drž se, rozmyslete si, jak a kde budete chtít žít, pan Snášel je hodný a řekl bych, že je to docela slušná šance, tak ji nezahoďte. Mohl bys pokračovat na nějaké škole, váš strýc něco podobného naznačil, ale ať už se rozhodneš, jak chceš, za mnou můžeš vždycky přijít, to přece víš. A s tou sociálkou, s tou to dopadne dobře, neboj se, nejste sami.“

Chlapec se malounko usmíval, ulevilo se mu, a až venku jsme si uvědomili, že o tom jeho záhadném provětrání se nepadlo už ani slovo. No, třeba si fakt jen chtěl utřídit myšlenky; bylo toho na něj v poslední době moc.

26.

„Tak co na to říkáš,“ strejda se na mne pátravě díval, „nic moc, řekl bych.“

Natáhla jsem uvážlivě ruku, přemístila figurku střelce na šachovnici a teprve pak odpověděla.

„Myslíš, že ho najdeme?“

Strejda rozvážně pohnul věží. „Garde,“ oznámil, byl ještě ze staré školy a šachy se učil hrát v době, kdy patřilo k dobrému mravu ohlásit nejen ohrožení krále, ale i dámy. „Najdeme, doufám, tohle bych nerad nechal jako pomníček, to bychom měli pěknou ostudu,“

„Myslíš, že to udělal někdo z těch… bezdomovců?“ hledala jsem chvíli nějaký lepší výraz, ale nic jiného mě stejně nenapadlo.

„Zapomněla jsi už, jak se Kučera vlastně dostal do té jeskyně?“

„Jo, já vím, někdo ho tam musel dovézt, pokud se to všechno neodehrálo zrovna tam, což je blbost a vlastně i tak, sám a pěšky by tam přece nedošel… Jo jo. Nejspíš auto. Takže tak.“

„Ono to sice zcela nevylučuje možnost, že to byl někdo z nich a někdo jiný ho pak našel a odvezl, nějaký důvod mohl mít, nebo prostě nějaký kamarád, který má auto, jenže to je všechno strašně překombinované, kamarád, chm…“ Chvíli nad touhle možností přemýšlel, než odmítavě zavrtěl hlavou.

„Tahle záležitost bude jednoduchá, dej na má slova. Jak to chytneme za správný konec, půjde to už samo. Jen holt ten správný konec najít.“

„Mat, pane kapitáne,“ poskočila jsem svým koněm a s potěšením sledovala jeho bezbřehý úžas; bylo to tak skoro vždycky. Kdykoliv jsme se dostali k partii šachu, strejdovi se honily hlavou desítky různých myšlenek, na hru se soustředil jen nárazově, s vypětím všech sil, a zpravidla v okamžiku, kdy už začínal tiše doufat ve vítěznou partii, přišla studená sprcha ve formě toho neúprosného slova, které, jak se mu oprávněně zdálo, jsem vyslovovala s neskrývaným potěšením, ovšem nikoliv proto, abych ho rozčilila, jak si myslel. Prostě jsem hráčka a jako taková ráda vyhrávám, no.

„Zase se ti to podařilo, ale počkej, jednou ti to stejně vykreslím,“ vyhrožoval dobrácky a zvedal se z křesílka.

„Tak abychom šli, máme toho dnes na přemýšlení až až.“

Měl pravdu, jako skoro vždy.

27.

„Ještě jsi tady? Myslela jsem, že výcvik už skončil?“ usmála jsem se na Alenu, která právě vyběhla ze dveří Vlčkova hotelu a vypadala odpočatě, spokojeně.

„Skončil, ale vidíš, zůstala jsem,“ pokrčila rameny. „Líbí se mi tady, a je jedno, kde odpočívám, tak proč ne zrovna v malém městě. Je to změna, vítaná, a vůbec, co tě překvapuje, přece bych neodjela, aniž bych se s tebou rozloučila, nemyslíš?“

„Doufám.“

„Jdeš na oběd?“

„Do bistra, na nudle. Chceš se připojit?“

„Ráda,“ srovnala se mnou krok, „tyhle asijské restaurace nejsou k zahození.“

„Něco nového?“ zeptala se, když jsme se usadily.

„Ani ne. Je to celé nějaké…“

„Hm,“ řekla plnými ústy a věnovaly jsme se už jen svým talířům.

„Hele, co o tom vlastně víš?“ utírala jsem si ústa ubrouskem a vyčkávavě sledovala svou společnici.

„Jen to, co se povídá po městě; napřed prý nějaká Berková, pak její druh, bezdomovec Ferda, na kterého měla smůlu. Jak to všechno spolu souvisí, víte už něco?“

„Ta Berková s Ferdou opravdu chodila, její syn Pavel, ten byl tvrdě proti tomu, samozřejmě, kdo by se mu divil.“

„Hlas lidu, najmě však personálu Vlčkova hotelu říká, že Berková byla otrávená a Kučera přiškrcený a pak ho dorazili nějakým klackem. A nějakého profesora zase přepadli někde v poli a málem ho zabili.“

„Hlas lidu se nemýlí,“ ušklíbla jsem se, „Berková otrávená kyanidem, Ferda omráčený, pak skoro uškrcený a ještě navrch praštěný něčím, nejspíš klackem, do hlavy, zřejmě v okamžiku, kdy se začal probírat. Profesor dostal šutrem zezadu, pokud je to stejný pachatel, nedrží se jednoho způsobu.“

„Asi by mu u Ferdy nějaká otrava neprošla, co když ten chlap něco věděl o tom, jak umřela ta Berková, Ilona se jmenovala? A někoho by podezíral – od takového člověka by přece nic k pití nebo jídlu nepřijal, nemyslíš? A pokud jde o ten klacek, třeba byl silnější, než pachatel, tak si mu dotyčný netroufl jít po krku, jestli se začal probírat; výsledek by byl možná nejistý? Ten kluk, Pavel, jak je na tom fyzicky?“

„Neblázni, je mu osmnáct, takový střízlíček je to, nestačil by ani na Ferdu, a vlastní mámě by neublížil, měl ji rád!“

„A ten Ferda, jak ho přiškrtili? Rukama, nebo nějakým lankem, punčochou, drátem, co já vím, co se všechno ještě používá, znám to naštěstí jen z detektivek.“

„A víš, že vlastně sama nevím? Sakra, na to jsem se nezeptala. Když si vzpomenu na tu roztřískanou hlavu… Vždyť víš, sama jsi ho viděla.“

„Vím,“ zahučela a rychle tu vzpomínku spláchla douškem minerálky, „tohle mi připomínat nemusíš.“

Chvilku váhala, než pokračovala.

„A pokud jde o Pavla a jeho mámu, co ty víš, co se mu dělo v hlavě, jestli opravdu chtěla přivést Ferdu domů? Na těch holkách mu záleželo určitě ještě víc, než na mámě, tu měl rád, jistě, ale hlavně ji toleroval, věděl, že se už nedá nic změnit, možná pro ně by… Nebo to nechtěl způsobit jí, ale třeba právě Ferdovi? Co když to bylo nedopatření?“

„Ty máš kapku zločinecký mozek, nezdá se ti,“ podívala jsem se na ni s bezděčným údivem. „To je samozřejmě také možnost, na druhou stranu, proč by třísknul Profesora? Toho má rád, pomáhal jim a Pavel mu věřil.“

„Možná něco věděl, nebo jen tušil? Profesor čeho vlastně? Jak ten by se k tomu dostal?“

„Přezdívka jednoho zdejšího bezdomovce, takže snadno, je to jeho parta, jeho společenská vrstva, i když on je skutečná osobnost, vysokoškolsky vzdělaný člověk, který se jen dostal do průšvihu, a už se z něho nevyhrabal,“ vysvětlila jsem v rámci možností krátce a Alena zamrkala.

„To setkání, tehdy před hospodou tu noc, co zemřela Ilona, to by mohl být Pavel, kdo se tam zjevil,“ navázala jsem na vlastní myšlenky; nějak jsem pozapomněla, že mám posluchačku.

„Jaké setkání?“

A tak jsem jí to všechno pověděla. Seděly jsme nad sklenkami s vodou jako dva spiklenci, vymýšlely teorie a pak se, obtíženy genialitou, začerstva vydaly za strejdou.

28.

Upřímně řečeno, ne že by můj drahý příbuzný kvílel nadšením, když jsme se mu jako velká voda vhrnuly do kanceláře. Kdyby to nesráželo mé sebevědomí, beztak už dost pošramocené, řekla bych, že pravý opak byl pravda. Ale protože jsem s sebou měla Alenu, a strýček pro ni měl viditelnou slabost, zaťal zuby a vyloudil něco jako úsměv.

Vyslechl nás trpělivě. „Nedopatření, vražda z omylu,“ zabručel, ale zaujalo ho to. „Kde by Pavel sehnal cyankáli? Kde by vůbec někdo mohl sehnat kyanid?“

„Pane kapitáne, přes internet se dnes dá sehnat úplně všechno, a z celého světa, nejen tady od nás, a Pavel přece přípojku na internet má…“

„Vážně si myslíte, že by byl něčeho takového schopen?“

„Napadá vás někdo jiný?“

„Co třeba Profesor? Mohlo mu na Iloně záležet tolik, že se pokusil zabít Kučeru, a když mu to nevyšlo, zvolil jiný způsob. Kučera ho neměl v lásce, hlupák nebyl, a jestli mu došlo, že Ilona neměla být terčem, že umřela místo něho, to by byl důvod pro vydírání jako hrom, měl třeba zálusk na jeho maringotku, když už mu to s teplým hnízdem u Berkových nevyšlo?“

„Bezdomovec, a kyanid? Ten by ho spíš majzl někde za rohem kladivem, nemyslíte?“

„Bezdomovec, ale doktor, paní Alenko, lékař, vědecký pracovník, mohl mít něco z dřívějška. Jak říkal Snášel, kamarád Smrt, třeba si něco podobného opatřil jako poslední pojistku, kdo ví?“

„A co když ji přece jen zabil ten její… druh?“ namítala Alena.

„Ferdu jako pachatele vraždy Ilony Berkové můžeme téměř vyloučit, jako skoro jediného, její smrtí by nic nezískal a tohle bylo promyšlené, předem připravené. Jo, kdyby to byla vražda v afektu, dalo by se předpokládat, že to mohl udělat právě Kučera v jedné z jejich nesčetných hádek, ale takhle…“

„A proč ho vlastně vezli kamsi ke všem čertům? A Pavel přece má auto, ne?“

„Paní Aleno, vám ten Pavel nedá spát, skoro to vypadá, jako byste si na něho zasedla. Ferdu vezli ke všem čertům zřejmě proto, že někdo chtěl – nebo chtěli, kdo ví, inscenovat nešťastnou náhodu. Ta první rána zezadu by se lehce svedla na pohmoždění při pádu, a na škrcení by se možná ani nepřišlo. No a bezdomovce těžko vyhodit z pátého patra domu, nehledě k tomu, že v přírodním terénu je větší šance na mnohačetná poranění, která výborně zakryjí stopy zločinu. Téměř dokonalá vražda, dalo by se říci, kdyby to vyšlo, a kdyby to dotáhl do konce. Zřejmě přece jen, při vší chladnokrevnosti, ztratil nervy a nechal ho v jeskyni. Nebo se možná chtěl vrátit… Ovšem takhle by uvažoval spíš dospělý chlap, a třeba i odborník na lidské tělo, než vyplašený osmnáctiletý kluk, který se jen snaží zachránit rodinu, nemyslíte?“

„A vy jste si zase, pane kapitáne, zcela evidentně zasedl na chudáka bezdomovce, na toho Profesora, nebo jak mu říkáte.“

Tohle byla rána pod pás, bezděčná, protože Alena byla jednak rozčilená, až jsem se tomu divila, a pak, opravdu nemohla tušit, jaký strejda ve skutečnosti je. I tak jsem na něm viděla, že ho ten útok zamrzel.

„Křivdíš mu,“ řekla jsem co nejmírnějším hlasem, „kdyby to byl Profesor, bylo by to pro něho velké zklamání. A mimo to, strejda by si nikdy na nikoho nezasedl, a mně můžeš věřit, já ho znám.“

„Nikdy nemůžeš říct, že někoho opravdu znáš,“ oponovala mi Alena a hlas se jí podezřele zachvěl.

„U něho můžu!“

„U nikoho,“ trvala na svém a podívala se na mne pohledem, kterému jsem najednou docela porozuměla.

„Dámy, jen se mi tu nepoperte kvůli jednomu starému vypelichanému policajtovi, zklidněte se, prosím, ať mi nezdemolujete kancelář. Díky, Johanno, že se mě tak zastáváš, ale paní Alena má také pravdu, svým způsobem. Na nikoho nemůžeš přísahat, jak by se zachoval v mezní situaci, jenže v té já nejsem. Jen dělám svou práci, a snažím se ji dělat dobře a slušně, a hlavně, nikomu zbytečně neublížit. Víte, paní Alenko, podezírat každého, skoro každého, to patří k naší práci, je to ta její horší stránka – i když ne ta nejhorší. Je to trošku nemoc z povolání, třeba jako u zubaře, který kouká lidem do pusy, nebo plastického chirurga, který… ehm… Nikdy vás nenapadlo, proč my, policajti, máme tak málo přátel? Proč se stýkáme vesměs jen mezi sebou? Jsme profesně postižení, o spoustě věcí nemůžeme a nesmíme mluvit, a ta podezíravost… Nemáme to tak docela jednoduché.“

„Nezlobte se, pane kapitáne, já to tak nemyslela. Já Johanně věřím, že jste dobrý kriminalista i člověk, opravdu.“

„Vidíš, jak lehce se vymýšlí teorie u sklenice, když ty lidi vlastně ani neznáš, ale když víš, o koho jde, když se jim máš podívat do tváře…“ utrousila jsem také něco moudra.

„Mimochodem, u sklenice, co myslíte, nezašli byste se mnou večer posedět? Třeba k Vlčkovi, na večeři, a u té sklenice můžeme oslavit smír. Johanno, prosím, co mám po večerech dělat, jsem tady sama, přijďte, i s panem kapitánem, uděláte mi tím radost. Berte to jako omluvu za ten můj výbuch,“ obracela prosebné oči ke strejdovi a ten tál jako sněhulák, umístěný na přímém slunci a ještě k tomu v červenci.

„Snad na chvilinku, jen na tu večeři a pak třeba sklenku vína, to bychom mohli, co říkáš?“

„Co bych říkala, já nikdy nejsem proti výměně informací v příjemném prostředí,“ svolila jsem docela s radostí – a ne tak docela nezištně. Třeba se dozvím něco nového, a i kdyby ne, konečně jeden večer, kdy se snad uvolním, kdy nebudu bezmocně zírat do tmy a čekat na spánek. Alena je fajn holka, a se strejdou jsme si už dlouho nevyšli. Možná bychom měli vzít Andulku s sebou, napadlo mě v jednom okamžiku, ale když jsem si tu myšlenku převrátila sem a tam a důkladně ji prozkoumala ze všech stran, ne, jako nápad to nestálo za nic. Jednak by jí přítomnost Aleny nemusela být vhod a pak, strejda zásadně netahal svou rodinu do vyšetřování, já byla ta výjimka, která potvrzuje pravidlo – a to jen proto, že velký kapitán nenašel způsob, jak mi v tom vměšování zabránit.

„Tak se sejdeme večer, v osm? Bude vám to tak vyhovovat?“

Přikývl a dvorně nás vyprovodil ke dveřím. Dvorně, možná chtěl mít jistotu, že skutečně vypadneme, hlavně já, a nebudu poslouchat za dveřmi. Pokud jde o mé metody pátrání, strejda si nedělal žádné iluze – i když v tomhle mě přece jen trošku přecenil. Nebo podcenil? Co já vím, ale neudělala bych to. Za prvé je to nedůstojné a pak, mohli by mě chytit…

29.

Nedalo se nic dělat, vysoukala jsem se z postele a zamířila do kuchyně, potřebovala bych se napít vody, přece jen, to víno včera, tss, nejsem zvyklá, to je to, a víno, to nikdy nebyla moje parketa. V lednici jsem objevila nějaké minerálky, studené bublinky mi udělají dobře. Snažila jsem se utěšit sebe samu, jak někdo může po takovém veselém večeru – a byl opravdu jen hodně veselý, rozhodně ne protivně opilecký – pít mléko, nebo dokonce pivo? Se sklenicí plnou prskajícího nadělení jsem ještě zaparkovala před knihovnou, spát se mi nechtělo, zrovna, když bych aspoň teoreticky mohla, no, najdu si něco ke čtení a uvidím, jak bude dál.

Ruka nepatrně zaváhala mezi dvěma hřbety knih, vytáhla jsem tu útlejší, Muž se psem, moje oblíbená. Zalezla jsem zpět do postele, podepřela si hlavu i záda vrstvou polštářů a umně zmuchlaných mazlů (tedy malých polštářků, kterými hostinský pokoj oplýval) a zabrala se do četby, ale nebavilo mě to, nemohla jsem se začíst, odpoutat se od vlastních myšlenek. Přece nebudu ohrnovat nos nad knížkou, která mě vždy a spolehlivě dokáže pobavit, říkala jsem si nabručeně a tvrdohlavě nutila oči klouzat po drobných písmenech stránky, šla jsem si pro další minerálku a vrátila se zpátky ke čtení, ale nebylo to o nic lepší. Šramot v kuchyni pro mne byl vysvobozením, kniha letěla na stolek a mazala jsem se podívat, co se děje.

V kuchyni se pomalými pohyby šouravě přesouval strejda Velíšek, pobledlý a s očima více než jen trochu zarudlýma. Bodejť, kapitán se včera rozjel nejvíc, potřeboval se uvolnit, zbavit se přetlaku, a podařilo se mu to dokonale, bavil celou naši malou společnost. Teď už tak zábavný rozhodně nebyl, hekal a plížil se jako svůj vlastní stín, chvíli jsem na něho civěla a pak šla postavit na kávu.

„Dáš si minerálku? Nebo kafe?“

Seděl skrčený v takovém polokřesílku, pokrčil rameny a vzápětí bolestínsky nakrčil čelo. Bodejť, hlavu musel mít jako škopek a dal by si cokoliv, jen aby mu v té zatracené palici přestali dusat permoníci, to je tak, když to někdo neumí a přitom do sebe lije víno, říkala jsem si v duchu káravě – a nespravedlivě; jako by mně bylo nějak extra skvěle.

A ke všemu ještě včera, vlastně už dnes, když jsme se vrátili, byla Andulka vzhůru. Zaskočilo nás to, nikdy na muže nečekávala, snad jen v počátcích jejich manželství, ale zrovna včera večer ji musel bolet zub, takže nejen že nespala, ještě byla řádně nabroušená. No, přeháním, nebylo to až tak zlé, ale sotva si trochu srovnali rodinné poměry, a najednou strejda přijde domů s náladou bujarou, jen zatančit nějaký ten odzemek, a když vás bolí zub, moc pochopení pro veselí jiných nemáte.

„Počkej, mám tady něco lepšího,“ vracela jsem se z pokoje, nalila vodu do sklenice a hodila do ní tabletku šumivého preparátu, „vypij tohle, udělá ti to dobře.“

Ani se nebránil, pozvedl sklenici ke rtům a vyprázdnil ji několika doušky, vypil by snad i utrejch, jen kdyby mu někdo řekl, že mu to pomůže.

„Áááááh,“ udělal a postavil ji na stůl. Ještě chvíli posedával, vrtěl se, hlavu opřenou o opěradlo a oči zavřené, poznenáhlu se mu vracela barva do tváře, jeho pohled ztrácel skelný lesk a strejda se začal, obezřele sice, ale přece jen, usmívat.

„Co to bylo za protijed, co jsi do mne nalila? Účinkuje zatraceně rychle, to ti povím.“

„Ále, něco jako šumivý aspirin s céčkem, je to nějaký originál švýcarský preparát, měla jsem to přes léto, když mě jeden čas trápily strašné bolesti hlavy, doporučila mi to lékárnice a také říkala, že je to výborné proti kocovině.“

„Koco… kocovině? Jakoupak já mám kocovinu?“ zajíkal se rozhořčením.

„No a co myslíš, že máš? Nic si z toho nedělej, to se občas stává každému, a včera jsi byl nesporně hvězdou Vlčkova restaurantu. Všichni na tobě mohli oči nechat, jenže prostě nejsi na alkohol zvyklý ani uzpůsobený, proto ty následky.“

„No tak dobře, máš pravdu,“ smířlivě uznával už čipernější strýček, „ale že to byl prima večer, co?“

„Byl,“ přisvědčila jsem se vzpomínkou na strhující závěr; napřed nás vyprovázela Alena, pak se, v polovině dlouhé cesty k Velíškovic rodinné vilce, strejda rozhodl – a halasně to oznámil širokému okolí – že přece nemůžeme Alenku nechat jít takovou strašnou štreku samotnou, a vraceli jsme se zpět, jenže u dveří Vlčkova hotelu Alenu zase napadlo, že si ještě něco musíme povědět, a chystala se rázným krokem vykročit s námi směrem opačným, ale to už mi došla trpělivost. Jakpak také ne, při představě nekonečného počtu cest tam a zpět, při troše dobré vůle jsme mohli chodit až do neděle, i zakročila jsem rázně a tvrdě, Alenu zahnala do hotelu a strejdu eskortovala s pomyslným napřaženým bodákem k domovu.

„A co jinak, kouříš? Už jsi měl dnes svou ranní cigaretu?“ vzpomněla jsem si nečekaně.

„Na tu nemám ani pomyšlení, vlastně… a sakra, my jsme se včera večer zase vsadili, tentokrát i s Alenou, co?“

„No právě, ale kdybys třeba chtěl, tak krabičku tvých cigaret mám tady,“ potměšile jsem se nabízela a strejda rezolutně zavrtěl hlavou – kupodivu, ten pohyb už mu viditelně prošel bez následků, tupá bolest zřejmě ustoupila a začíná se zase dostávat do formy, měla jsem radost za nás za oba.

„To by se vám dvěma tak hodilo, vyhrát bez námahy, a já, musel bych se před Alenkou propadnout, že nevydržím bez toho za tra tabáku ani čtyřiadvacet hodin,“ zamlouval to, že první sázku se mnou projel na celé čáře.

„Hleďme, ta tě nějak uhranula, čarodějka!“

„Neříkala jsi čarodějnice, doufám,“ ujišťoval se a zkoumavě šilhal očima vzhůru, mým směrem.

„Ne, neříkala,“ smála jsem se mu, „ale to víš, za Alenou určitě blázní a bláznilo spousta chlapů, podle toho, co jen tak naťukla. Ne že by se vytahovala; už na fakultě, profesory nevyjímaje, a není se co divit – takhle krásná a k tomu chytrá ženská, to je jednak div přírody a také největší nebezpečí pro muže. I když, ne každý snese, aby jeho partnerka byla nejen hezká, ale také inteligentní, to se ví.“

Že bych byla hezká a k tomu inteligentní, a proto pořád smolně sama? Hele, Johanno, nech toho a nebuď domýšlivá, okřikla jsem se a nasadila nevinný kukuč.

„Mně tedy inteligentní ženská nevadí, a dokonce ani nemusí být extra krásná, hlavně když je si s ní o čem povídat, no ale když je k tomu ještě tak…“ strejda se nečekaně odmlčel a zasnil se s otevřenýma očima.

„Tak to máš úplnou pravdu. Alena byla, je a zřejmě ještě dlouho bude prostě kost.“

„Kost,“ prskl opovržlivě kapitán, „jak můžete vy mladí něco takového říci o tak nádherné bytosti, co to používáte za slovník?“

My mladí, hleďme… A jako by tenhle slovník nepoužívala už strejdova generace, že ano. Jenže ve spojení s Alenou… No, lítal v tom pěkně, samozřejmě jen platonicky.

„Nevyzvídám, chraň Bůh, ale jak to, že je sama? Nezmínila se ti?“

Vrtalo mu to hlavou docela upřímně. Nedivila jsem se, kdybych o tom nic nevěděla, také by mě to překvapilo. No, překvapilo, je tolik hezkých a chytrých ženských, které jsou samy, a ne vždy zcela dobrovolně. Vlastně bych řekla, že těch méně vzhledných a kulantně řečeno nepříliš inteligentních, které jsou samy, je podstatně méně, než těch prvních. Čert ví, čím to je, ale asi v tom hraje roli mužská ješitnost, nebo na druhé straně ženská domýšlivost.

„Nějaká nešťastná láska, a ještě pořád se z toho nevystonala, aspoň podle toho, co říkala, to se přece stává,“ řekla jsem s povzdechem i sama nad sebou. O našem nečekaném setkání u řeky jsem se nezmínila, nebylo to mé tajemství a tahle kusá informace, aspoň podle mého úsudku, zcela postačovala k uspokojení strejdovy zvědavosti.

Mlčeli jsme, pili kafe a bylo nám v tom tichém spojenectví dobře.

30.

Bylo už hodně po jedenácté a já ještě pořád nespala. Číst se mi nechtělo, jíst se mi nechtělo, na kafe jsem chuť neměla, televize mě uspávala, ale jen do okamžiku, kdy jsem zavřela oči, a cpát do sebe chemii…, to se mi už teprv nechtělo.

A tak nezbývalo než udělat to, co v poslední době tolikrát. Vybatolila jsem se z postele, uvážlivě se oblékla, nazula pohodlné tenisky a tichounce se vyplížila z domu. Opatrně jsem zacvakla branku, nadechla se svěžího nočního vzduchu a vyrazila nazdařbůh, jen tak, kam mě oči vedly a nohy nesly. Přemýšlela jsem si cestou o svých věcech, díky pochmurnosti vlastních myšlenek po okolí moc nekoukala, až jsem skoro zakopla o malou chlupatou kouličku; bezelstně se batolila mně přímo pod nohama, vrtěla ocáskem a přičinlivě čenichala k mým kalhotám. Pach nedávno se kmitnuvšího vlčáka Kazana, jehož přítomnost zanechala právě na tomto oblečení dosud neodstraněné stopy, ji dováděl k nejvyšší spokojenosti.

„Betynko, sem! Ke mně, Betynko! Betyno!“ naprosto zbytečně pokřikovala nějaká stará paní, oblečená, řečeno mluvou červené knihovny, spíš v nedbalkách. Zřejmě si jen tak odskočila před spaním vyvenčit pejska, protože toto byl pes, byť by o tom možná někdo mohl pochybovat.

Sklonila jsem se k tomu mrňavému tvorečkovi a pohladila huňatou srst, zřejmě ho nečekaný dotek zmátl a vyděsil, drobná fenka pružně uskočila stranou a jala se pisklavým hláskem dávat najevo svou přítomnost a nevůli.

„Bety, Betyno,“ přitvrdila paní, „vzbudíš celou ulici, zase nám budou všichni nadávat, necháš toho?“

Přidusala až k nám, sklonila se a bafla neposedného psíka do náruče, držela ho jako mimino, na zádech, ráda bych jí řekla, že takhle se psi zásadně nemají nosit, dělá jim to zle na páteř, ale u takového štuclíka to možná ani není pravda, já měla zkušenosti jen s velkými rasami. Upřímně řečeno, kosý pohled, který na mne vrhla, když se s funěním rovnala do vzpřímené polohy, mě od podobných důvěrností odradil zcela definitivně. Viditelně jsem, aspoň podle názoru té paní, v tuto hodinu neměla co dělat venku, a už vůbec ne na ulici, kde se ona právě producírovala. Rozhlédla jsem se okolo, zvědavá, kam jsem na své bludné pouti vlastně došla, a skoro se zajíkla; to je přece ulice, kde bydlí Berkovi?

„Nejsou doma,“ oznámila mi paní zvýšeným hlasem v reakci na můj pohled, upřený na opuštěný temný dům. No jistě, docházelo mi, zahlédla jsem ji, to je přece Berkovic sousedka, nic jí neušlo, záclona za jejím oknem byla v permanentním pohybu, pokud ovšem nezametala chodník před domem, nehrabala listí, neutírala dveře zvenčí…

Nebyli doma, to jsem věděla, dopoledne si vyrazili. Celá ta neúplná rodinka jela do města, podívat se, kde a jak budou bydlet – tedy, pokud se rozhodnou ke stěhování, a také se seznámit se Stanovou přítelkyní. Použili mou renaultku, jen Pavel se rozhodl vyrazit sólo, tou svou mírně otřískanou škodovkou. Škodovkou, a co to tam, sakra, stojí?

„Nepovídejte, že nejsou doma, a co to auto?“ odbrnkla jsem té dámě; trhlo to s ní, otočila se jako na obrtlíku, pejsek v jejích loktech na protest proti takovému zacházení slabounce štěkl.

„Jejda, tak musel přijet, když jsem byla vzadu, za barákem, ale že jsem ho ani neslyšela? Musel se připlížit jako zloděj,“ podivovala se upřímně, bylo to stejně nepochopitelné pro ni, jako pro mne. Že téhle dámě něco ušlo…

„Ale doma není, to se vsadím. Že má mladej auto před barákem, to je toho. Pořád někde courá.“

Přikývla jsem beze slova, nešlo mi to z hlavy. Co se mohlo stát, že Pavel přijel, a zřejmě sám?

„Heleďte se, nechcete jít na kafe? Nebo na čaj? Mám dobrý, z bylinek, sama si je sbírám,“ lákala mě nečekaně moje vcelku nevítaná společnice.

„To věřím, že je dobrý,“ přitakala jsem, sbíráte je určitě o půlnoci na hřbitově, chtělo se mi ještě dodat, ale zdržela jsem se. Bába ze mne chtěla něco vytáhnout, zcela jistě, ale třeba něco vypáčím já z ní?

„Tak jo,“ svolila jsem. Ušly jsme těch pár metrů, které nás dělily od pootevřených domovních dveří, a vstoupily do chodby, osvětlené snad dvacítkou žárovkou, pokud něco takového existuje.

Teploučká kuchyňka byla útulná, vzorně uklizená, snad i klíčové dírky měla tahle dáma vydrbané kartáčkem na zuby, škoda, že stejnou pozornost nevěnovala i sama sobě. Rozčepýřené krepaté vlasy, ztýrané trvalou, a k té pohromě ještě nekvalitní barvou, oblečená v šatstvu, které spořiví lidé odkládají a chrání před vyhozením se slovy „na doma nebo na zahradu to bude ještě dobrý,“ hnědé seprané punčochy trošku nakrabacené okolo kotníků, a jak tak chystala hrníčky na stůl, nemohly mé pozornosti uniknout polámané nehty, zdobené černými proužky špíny. Babka šmudla, ale domeček vypulírovaný jako na výstavu, to jsem musela uznat.

Čím budu více riskovat, blesklo mi hlavou, když se na mne paní domu podívala s nevyřčenou otázkou: kafe, nebo čaj? Raději to kafe, rozhodla jsem se srdnatě, do čaje mohla nasbírat kdovíco, ale kafe, to snad kupuje. Leda že by bylo od žida…

Už za chvíli jsem měla příležitost svého rozhodnutí trpce litovat; zatím co babka seděla nad neskutečně voňavým šálkem tekutiny, přislazené trochou zlatavě kanoucího medu, já bezradně kroužila lžičkou v podivné bryndě bez pěny, bez vůně a, jak se později ukázalo, i téměř bez chuti – možná naštěstí.

„Ke mně moc lidí, co pijou kafe, nechodí, víme?“

To nemusela ani inzerovat, kávu měla schovanou pro návštěvy, libující si v tomto extravagantním nápoji, zřejmě už několik let. Možná to bylo kafe ještě z UNRY…

Srdnatě jsem polykala blátivou břečku, bábi si ohřívala ušmudlané packy o svůj voňavý kafáč a zvědavě na mne pokukovala.

„Betynka je moc hezký pejsek,“ podotkla jsem na adresu chlupatého tvorečka, schoulivšího se mezitím do pelíšku v rohu kuchyně; ležela stočená v klubíčku a občas si ze spaní hlasitě povzdechla, skoro jako člověk.

„Viďte, že jo,“ rozzářila se vrásčitá tvář a babka vypadala najednou úplně lidsky, „máte ráda pejsky?“

„Mám,“ doznávala jsem, „někdy radši, než mnohé lidi.“

„Moje řeč, moje řeč, slečinko,“ tál na bábi poslední ledový krunýř, věděla jsem, že cesta k srdíčku takových starých opuštěných babek vede přes jejich miláčky, ale na mou duši, nezneužívala jsem toho, ani teď, ani nikdy jindy, myslela jsem to zcela upřímně. Jednou jako taková babka s nějakým malým chlupatým nadělením skončím také.

„Vážně jste si nevšimla, kdy s tím autem přijeli?“

„Přijeli? Přece s tím křápem jel Pavel, ne?“ nezapřela svou zatraceně dobrou informovanost.

„Jel, já vím, ale třeba se nevrátil sám? Konečně, ani s tím autem nemusel přijet on…“

„Ale co vás to napadá, mladá paní,“ střídala babka tituly jako rukavice, „Pavlíček to auto nikomu nepůjčil, nikdy, moc mu na něm záleželo. To víte, moc mu toho po chudákovi mámě nezůstalo, tak si toho, co mu nechala, hleděl. Já se o nikoho nestarám, kdepak, ani náhodou, ale tohle vím docela určitě. A co vy, vy jste od nich?“ trhla mnohoznačně hlavou.

„Kdepak, jen jsem se tady tak objevila, náhodou, víte?“

„Náhodou, a ten chlap, co nemůže mluvit, toho také neznáte, co? Ani toho čahouna, co slouží u policajtů, že?“

Začínalo to vypadat jako nepříjemný výslech, ve kterém těžko budu mít vrch, mimo to mne najednou přešla chuť tahat rozumy ze staré, ale mazané klepny, protože to ona byla, a věděla jsem to, vzdor soucitu, který se mě zmocnil nad její opuštěností a samotou.

„Nic moc o tom nevím, to víte, jsem tady cizí, skoro nikoho neznám, tak se nezlobte, že jsem vás vyrušila, ale už budu muset jít,“ nepřítomně jsem dopíjela poslední doušky „kávy“ a zvedala se ze židle.

„Vážně už musím, a díky za kávu, byla výborná,“ zalhala jsem bez uzardění, a babka se potěšeně načepýřila, „máte to tady hezké,“ rozhlédla jsem se naposledy po kuchyni.

„Ale to je škoda, že už musíte, tak pěkně jsme si povídaly,“ litovala a ve mně se všechno zadrhlo; chudák stará, když tohle jí stačí pro vytvoření iluze hezkého povídání… Čekají mě pěkné konce, jak se tak na to dívám.

Vyprovázela mě až k brance, otevřela se bez jediného rušivého zvuku a já se, sledována pozornýma očima, vydala na cestu k domovu.

Jenže sotva jsem zašla za roh, začala se mnou zase cloumat zvědavost. Obezřele jsem vykoukla, babka už byla pryč, zastírala osvětlená okna závěsy, nechala jsem ji dokončit maskovací manévr a se skoro stoprocentní jistotou, že teď už mě nenachytá, jsem se vrátila k Berkovic domku. Stála jsem u auta, ruku položenou na krytu motoru, byl studený. Pavel, nebo kdo s tím autem přijel, musel vypnout motor už relativně dávno. Slabounké světlo za oknem, které patřilo ke kuchyni, způsobilo, že jsem sebou trhla. Takové mihotavé světýlko to bylo, spíš od svíčky nebo od petrolejky, a pohybovalo se, docela určitě se pohybovalo. Co teď? Na babku se spoléhat nedalo, sama lézt do domu, to jsem po úvaze zavrhla, přece jen, dvě vraždy už se staly, a i když by ta třetí byla do jisté míry vyřešením mých problémů… Pitomý nápad, Johanno.

Hrábla jsem automaticky po mobilu, zavolám strejdu, ať vidí, že spolupracuju. A že se také trochu bojím, přiznávala jsem kajícně. Prohledávala jsem kapsy, vztekle a neuroticky, kdepak, mobil ležel bezpečně na stolku vedle postele, viděla jsem ho duševním zrakem zcela jasně. To je ti tak podobné, huso, nadávala jsem sama sobě a pelášila k nejbližší telefonní budce, naštěstí byla jen pár set metrů odsud.

Strejdův hlas nezaměnitelně vyjadřoval jeho pocity; co, sakra, dělám teď v noci na ulici? A který čert mě vůbec nesl ven? A to nemůžu říci, že se jdu courat kdesi po městě? A vím, jak by to s nimi zacvičilo, kdyby zjistili, že nejsem doma? Nechala jsem aspoň vzkaz? Nenechala, jasně, že ne. A vůbec, vím, kolik je hodin? Teprve teď se mi podařilo skočit mu do řeči, zrovna se nadechoval k dalšímu proslovu, ale už se k němu nedostal.

„Pavel, nebo někdo jiný přijel Berkovic autem a parkuje před barákem.“

„No a co,“ řekl strejda po odmlce, během níž jsem měla zběsilou chuť začít cvakat vidlicí automatu a domáhat se navázání přerušeného spojení. „To je snad docela normální, proč by se nemohl vrátit dřív, i když…“

Uměla jsem si ho představit, jak se škrábe za uchem, případně se tahá za dolní ret, přece jen, tak normální mu to asi nepřipadalo. No počkej, říkala jsem si v duchu pomstychtivě.

„A proč by Pavel chodil po baráku se svíčkou, co? Přece ví, kde mají vypínače, ne?“

„Se svíčkou? Kdo ví, co jsi viděla. A třeba mu jen nejde elektrika… No, ale abys neřekla, tak na mne počkej, něco na sebe hodím a jsem tam v cuku letu. A kdeže to vůbec jsi?“

„Budu čekat u domu, nebo raději na začátku ulice, abych zbytečně neprovokovala sousedy.“

„Hm,“ zavrčel a praštil sluchátkem.

To jsem zvědavá, jak dlouho to jeho „něco na sebe hodím a jsem tam“ bude trvat, pomyslela jsem si rezignovaně, našla si vhodnou lavičku – na kterou jsem se ale nakonec neusadila, byla upatlaná něčím, co se v šeru nedalo přesně definovat, ale spolehlivě to zahnalo chuť po jakémkoliv kontaktu. Zašla jsem na začátek ulice, dřepla si ke stromu, pokud možno pohodlně se opřela o jeho vrásčitou kůru a najednou nesmírně unavená, s pocitem, že teď bych usnula z fleku, vyčkávala příjezdu známého auta.

31.

Když se konečně objevila světla vozu, už jsem netrpělivě stepovala na kraji ulice, kousek od Pavlova domu, těch dvacet minut mi připadalo jako dvacet hodin, a když se kapitánův vehikl konečně přikodrcal, s úlevou jsem se k němu rozběhla.

„Kde je ta Pavlova škodovka? Neříkala jsi, že tady stojí? Kam by ten krám jinam dal?“ soukal se strejda z auta a se zájmem se podíval k temnému domu. Do tmy ještě pořád slabounce svítilo jediné okno, světlo se chvělo a pulzovalo, ale už nerejdilo sem a tam.

„Stála tady, ale když jsem se vrátila, už byla pryč,“ lezlo to ze mne jako z chlupaté deky.

„Odkud když jsi se vrátila?“

„Z budky, je kus odsud; musela jsem ti přece odněkud zavolat. Sama jsem za ním nechtěla, nemohla bych mu zabránit v odchodu, přece se s ním nebudu prát. Jenže vidíš sám, neuhlídala jsem ho…“

„A mobil? Ty jsi neměla u sebe mobil? To se chodíš procházet po nocích, a ani u sebe nemáš telefon? Co kdyby se ti něco stalo? Já bych tě roztrhl jako hada; neslyšela jsi aspoň startovat motor nebo tak něco…? Třísknout dveře?“

„Ne, nic jsem neslyšela, ale ta budka je opravdu dost daleko; kdybych ho slyšela, trklo by mě to, aspoň bych se utíkala podívat, kterým směrem se vydal. Ale jestli Pavel tím autem opravdu odjel, tak proč se uvnitř svítí? Třeba ho jen zaparkoval někde jinde, aby nebylo tak na očích? Ještě jsem neměla čas se tady rozhlídnout, čekala jsem na tebe, ale podívej, v sousedním baráku se ještě svítí, tam bydlí ta paní, co věnčila psa, a ta možná Pavla – nebo spíš jeho auto – viděla.“

„Podíváme se, a když, tak holt budeme muset zburcovat sousedku, snad něco slyšela, něčeho si všimla. V některých případech jsou tyhle klepny k nezaplacení, všechno vidí, všechno slyší, o všem něco vědí… Co jsi zrovna tady vůbec dělala, takhle pozdě?“

„Vždyť jsem ti to říkala, procházela jsem se.“

„Procházela? Tady? Ale to je mi náhoda, a že zrovna tady, a v noci, tedy pardon, pro tebe je to vlastně jen pozdní odpoledne, že?“ Kapitán byl jedovatý jako písečná zmije; takhle to zvrtat, a jen kvůli vlastní zapomnětlivosti. Na druhou stranu, i kdybych viděla Pavla odjíždět, těžko bych ho zadržela, ale mohla jsem to aspoň zkusit, přinejmenším bychom měli jistotu, kdo vlastně seděl za volantem – a třeba to vůbec nebyl mladý Berka, kdo ví, co se tady vlastně dělo, jenže co s tím teď, pozdě bycha honit.

„Myslíš, že je někdo uvnitř?“

Pokrčil rameny; jak to má vědět. Společně jsme vykročili ke dveřím, zazvonili, jen tak, pro formu, věděli jsme přece, že zvonek je porouchaný. Ostrý drnčivý zvuk námi trhl, nečekali jsme ho. V domě se nic nehnulo, neozval se ani hlásek, strejda znovu stiskl zvonek, držel tlačítko a zamračeně naslouchal. Náhle se zvonění přerušilo, jako by někdo ustřihl dráty, spíš ale zařízení, zřejmě jen narychlo opravené, znovu vypovědělo službu.

„Půjdu dovnitř. Dobře, půjdeme,“ svoloval, když se podíval na mne, „ale budeš se držet za mnou. Kdo ví, co se tam děje a kdo se po domě vlastně potlouká. Ještě že jsi tam sama nelezla, aspoň občas máš rozum.“

Mlčky jsem přikývla, strejda opatrně stiskl kliku, je zamčeno? Není, dveře se pohybovaly hladce, jen s nepatrným vrznutím. Vstoupili jsme do temné chodby, ani jsme za sebou nezavírali, takže bylo docela dobře vidět; jako by samo nebe bylo zvědavé na divadlo, odehrávající se pod ním, měsíc odhrnul mraky, dosud zakrývající jeho tvář, a zvědavými paprsky nasvítil celou scénu.

„Kuš,“ řekl strejda, jak jsem mu zezadu přišlápla patu, „nešlap na mne, člověče, pomalu, v klidu…“ sunul se do chodby a já za ním, jako jeho věrný stín.

Shora se nic neozývalo, v celém domku vládlo hrobové ticho, to mihotavé světlo muselo vycházet z kuchyně, tak, jak jsem to odhadla. Nějak se nám ani nechtělo dál. „Co se vrtíš,“ zašeptala jsem, ale strejda beze slova zvedl ruku, v měsíčním světle se zaleskl kov a já, holka protřelá a všemi mastmi mazaná jsem se jen překvapeně nadechla; pistoli jsem u kapitána nečekala, vlastně jsem ho s ní ani nikdy neviděla.

„Umíš s tím zacházet?“

Jen otočil hlavu a přes rameno mě sjel zdrcujícím pohledem. „Psssst“, zasyčel a pak „jo“, odpověděl jen se značným sebezapřením, jediným slovem, a udělal těch několik kroků, které nás dělily ode dveří. Stál zády ke zdi, volnou levou rukou je otevíral, dovnitř místnosti, ruku s pistolí připravenou. Nic se nedělo, opravdu to byla svíčka, jejíž plamínek v průvanu zuřivě kmital, ale to byla veškerá reakce na náš vpád.

Připažil, pistoli pořád držel v ruce, ale tvářil se pořád trochu zahanbeně; opatrně jsme vklouzli do kuchyně a strejda zbraň zasunul zpět na její místo. Netajila jsem zklamání; líbilo by se mi, kdyby kapitán vtrhl do místnosti v tom filmy i seriály proslaveném postoji, pistoli by svíral v obou rukou a bystrým zrakem se podezíravě rozhlížel po místnosti. No nic, možná někdy jindy.

Automaticky sáhl po vypínači, ozvalo se cvaknutí, ale žárovka se nerozsvítila, vzhlédli jsme ke stropu a vrátili se očima ke svíčce.

„Že by kluk přestal platit elektriku a oni ho odstřihli? To snad ne, je tady Snášel, ten by to přece dal do pořádku.“ Strýček vytáhl z kapsy baterku a vydal se na chodbu, ke starodávnému elektroměru s takovými těmi porcelánovými špalíčky, „jsou to jen uvolněné pojistky,“ oznamoval vítězoslavně a pilně těmi špalíčky točil, „ale sakra, proč? Kdo by si dával práci s takovou ptákovinou a pak svítil svíčkou…“

„Zkus to teď,“ dodal po malé chvíli a domem se rozlila přívětivá nažloutlá záře.

„Svítí se všude, na schodech, na chodbách, tomu nerozumím, co ten kluk bláznil?“

Neodpovídala jsem, a to se strejdovi nezdálo, normálně už by mne měl za patami, takový klid mi nebyl vlastní.

„Zkameněla jsi, nebo už nejsi zvědavá?“ nakoukl do kuchyně, podíval se na mne, stačil ten jediný pohled, aby s nechutí vešel do místnosti. U dřezu, částečně přikrytá ubrusem, jehož smetanově nažloutlá barva tvrdě kontrastovala s krvavými skvrnami, ležela postava, klidná a nehybná v tom náhle nepříjemném svitu žárovky; mrtvý pevně svíral cíp látky v rukou, zaťatých na prsou.

Strejda prokličkoval mezi rozházenými židlemi, opatrně se dotkl krční tepny, jen tak, pro klid svědomí, protože smrt viděl příliš často, stejně, jako já. Poznali jsme ji naprosto neklamně; pak jen beze slova vylovil z jedné ze svých mnoha kapes telefon.

„A tak je to s tebou vždycky,“ podotkl vyčítavě – a velmi nespravedlivě, jak jsem si v duchu ukřivděně řekla.

Na nedávno vydrhnuté podlaze ležel Venca, bezdomovec, odhaloval zuby v šklebu, který nám živě připomínal jeho nedávný úsměv, a všechno to jasně ukazovalo, že jeho odchod z tohoto světa nebyl v žádném případě dobrovolný.

Jako na objednávku, nebo ve scéně ze špatného filmu, před domem zavrčel motor, ten zvuk mi byl důvěrně známý, svou renaultku poznám mezi tisíci, třískaly dveře od auta a Berkovic holky, v závěsu za nimi Stan a mně zcela cizí baculatá paní s mateřským výrazem ve tváři se nezadržitelně vhrnuli dovnitř; ani je nepřekvapilo, že je otevřeno, zřejmě čekali uvnitř Pavla, ne kapitána kriminálky a jeho bláznivou neteř. Zůstali na místě jako zkamenělí, Stan pomalu, váhavě vešel dovnitř, paní přitiskla obě dívenky k sobě, otočila je, ještě se zvědavě ohlížely přes rameno, ale ode dveří toho nemohly tolik vidět, držela je pevně okolo ramen a vedla je pryč; byli jsme jí upřímně vděční, všichni tři.

Stáli jsme nad bezduchým tělem jako tři nepodařené ženy Lotovy, Stan se díval střídavě na mne a na strejdu a pak řekl nahlas to, co nám všem vrtalo hlavou: „Kde je Pavel?“

To kdybychom věděli, milej zlatej, zdál se říkat strejdův bezútěšný výraz, se kterým se otočil ke Stanovi, pokrčil rameny a těžce usedl na jednu z židlí. Následovala jsem jeho příkladu; seděli jsme a čekali, beze slov, otupělí a snad i trochu vyděšení.

Vydržela jsem až do konce, strejda mě odvážel domů smutnou, mlčící, až mu to bylo divné. Obvyklé policejní procedury na mne neúčinkovaly o nic více, než nějaké pimprlové divadlo, nebyla jsem schopna vžít se do role detektiva, svazovala mě strašlivá únava, ruce a nohy jsem cítila jako olověná závaží. Rozešli jsme se mlčky přede dveřmi mého pokoje, strejda potřásal hlavou a měl starostlivý pohled, věděla jsem, že stojí za dveřmi a čeká, jestli přece jen nezavolám, jestli si nebudu chtít promluvit; ne, opravdu jsem nechtěla. Najednou jsem tu svoji práci neměla ráda, ale to se mi stávalo, občas, když mě nějaký případ zasáhl hlouběji, než bylo únosné. To jsme měli se strejdou společné, tu zášť k násilí, proto jsme se těmhle galejím upsali, proto jsme trávili bezesné noci s očima doširoka otevřenýma a s myšlenkami, které jako by se bály spatřit denní světlo. Padla jsem do postele, ani jsem si nevyčis
tila zuby – a to je pro mne za normálních okolností nepřípustné asi tak, jako vlézt si do pelechu v botách. A víc už si z té noci nepamatuji.

32.

Krásné ráno za okny se snažilo vyhnat stíny z pokoje i z mé mysli, ten první pokus jakž takž vycházel, ale ten druhý… Jdi ty, marná snaha, milé slunce, oslovila jsem zářící kotouč. Moment, zářící kotouč, kolik je vlastně hodin? Za ranního kuropění, kdy jsem zvyklá otevírat oči, je tenhle výbuch svitu nemyslitelný, hlavně v tomto ročním období. Letmý pohled na display telefonu mě donutil potřást nevěřícně hlavou a nasadit brejle – jo, občas je potřebuji, ale opravdu jen občas. Desátá, spala jsem jako pařez, to jsem blázen, po takové noci a takových zážitcích, a žádná noční můra, žádný smrtelný pot a buzení se s trhnutím, jako by člověk padal ze stromu, znáte to, ten pocit, který vás nechá uprostřed noci zírat do tmy, kdy jste vyděšení jako malé dítě. Tedy, tomu říkám nervy, pochvalně jsem kývla hlavou a pak malinko znejistěla; nervy, nebo počínající otrlost?

Protahovala jsem se bezstarostně jako kotě, podivně a trochu nevhodně spokojená se sebou i se světem, na krátký okamžik bylo všechno v pořádku, a co snad tak docela nebylo, mělo řešení. Koneckonců, každá věc, každá situace má nakonec nějaké řešení, převalovala jsem línou hlavou pomalé myšlenky, no jo, ale co ten mord? Vlastně tři mordy? Ty mají také řešení, ale jaké, sakra? Takové, jaké se nelíbí ani mně, ani strejdovi? A jaké by se nám vlastně líbilo? Ach jo, probírala jsem se z chvilkové blažené nevědomosti a pomalounku se sunula do reálu. Není takové, které by se nám líbilo, vždycky se nakonec jako konečné řešení vyloupne člověk, je to zpravidla lidská ruka, která zabíjela, ruka někoho, kdo má třeba ještě mámu, tátu, děti, prostě nějakou rodinu, někoho, kdo ho má rád… Zatracená práce, zaklela jsem upřímně a soukala se z peřin ven.

Vařící kafe mě probralo k životu; strejda se vypařil jako duch, zřejmě měl strach, aby mě neprobudil. Andulka i děti už byly dávno pryč, měla jsem celou kuchyň a všechny její zásoby sama pro sebe, chystala jsem si snídani, abych zahnala nenadálý vlčí hlad, který se mě překvapivě zmocnil.

Jenže ani u prostřeného stolu se nedá sedět věčně, měla bych zkusit zajít na kriminálku, nebo možná k Berkovům, nebo… Nakonec z toho vyšla Alena, procházka do města v překvapivě krásném počasí mi udělala dobře, otáčivými dveřmi Vlčkova hotelu jsem proklouzla už jako relativně čilý člověk. Těch pár schodů mé už zase odpočaté nohy vyběhly čiperně a zabrzdily před čtrnáctkou. Zevnitř bylo slyšet nějaké hlasy, nezřetelné mumlání občas přecházelo ve smích, ale rozumět nebylo ani slovo, na to dveře Vlčkova království příliš dobře tlumily zvuk. Ne, neposlouchala jsem, ani jsem se o to nesnažila, jen jsem nechtěla přijít nevhod. Zaváhala jsem a nakonec přece jen zaklepala, ostýchavě, připravena couvnout a zmizet při prvním náznaku toho, že má návštěva je nevítaná.

Trvalo nějakou dobu, než se dveře otevřely, mezitím zvuky v pokoji ztichly. Alena sebou trochu trhla, když mě uviděla, ale pak se usmála a ustoupila, abych mohla projít. Rozhlížela jsem se, trochu zmatená, ale nikde nikdo.

„Promiň, jestli ruším, stačí říct a vypadnu.“

Zase ten trochu křivý úsměv. „Neblázni, z čeho bys mě tak asi rušila,“ znělo to zahořkle.

„Zdálo se mi, že slyším…“

„Tak to se ti fakt jen zdálo, nikdo tady není a samomluvou zatím netrpím.“

Sledovala jsem její bezděčný pohled, nedokázala ho ovládnout, blikající video pod ztemnělou televizní obrazovkou zapomněla vypnout, kazeta byla ještě zasunutá, ale stoplá uprostřed přehrávání. Každý máme svá tajemství, a nikomu nevoní, když se v nich někdo šťourá.

„Přišla jsem tě vytáhnout na procházku, nechce se ti? Je tak krásně, škoda sedět zalezlá. Tak pojď,“ lákala jsem ji, nerozhodnou a váhající mezi dvěma variantami: jít a zbavit se nějakého privátního vnitřního ďáblíka, nebo mě raději vypudit rázným odmítnutím a masochisticky se týrat dál.

„Tak jo,“ svolila trochu s přemáháním, „nebudu si toho všímat, teď právě bude lepší pro nás obě, když si vyrazíme a při té příležitosti pročistíme hlavy.“

Téměř mlčky jsme couraly po okolí, došly až do blízkého lesíka, vodila jsem Alenu stezkami, které jsem si pamatovala z dřívějška, až nás cesta dovedla ke skalnímu útvaru, dost zajímavě tvarovaným, nevysokým kamenům, na kterých spousta místních nadšenců začínala se svými horolezeckými pokusy. Ani Alena neodolala a jen tak, bez výstroje, obrazně řečeno s rukama v kapsách, se vydala zdánlivě schůdnou cestou k vrcholu jednoho z nich.

„Nelez tam, je to pískovec a ta cesta nahoru je zrádná, bez jištění je to riskantní,“ varovala jsem ji, ale Alena se jen usmála a pokračovala ve vytyčené cestě. Netrvalo snad ani deset minut a mé sýčkování se potvrdilo; Aleně sjela noha po navlhlém mechu v jedné z malých proláklin a padala dolů, zbytečně se snažila zachytit některého z výstupků, nebylo v jejích silách pádu zabránit. V posledním marném pokusu vyhnout se nejhoršímu dopadla mně, zírající se zaťatými pěstmi na její nebezpečně vypadající sešup, k nohám, v jakémsi podivném pokusu o skok. Noha se jí zvrtla, zakvílela a složila se na bok.

„Co je s tebou, máš něco zlomeného? Můžeš se hýbat? Co tě bolí?“ byla jsem vyplašená, Alena křivila obličej bolestí a na čele jí vyvstával pot.

„Nevím, asi jsem si vymkla kotník, snad to nebude nic horšího Ještě že neříkáš: já jsem ti to říkala,“ řekla s úlevou.

„Můžeš zkusit vstát?“

„Když mi pomůžeš,“ natahovala ke mně ruku a opatrně se zvedala ze země.

„Au,“ sykla, „sakra, na tu nohu se teda nepostavím, je to výron nebo tak něco,“ bezbranně se opírala o mou paži a druhou rukou si shrnovala vlasy ze zpoceného čela.

„Zkusíme to nějak, a když to nepůjde, tak tě ponesu.“

„Snad to nebude nutné, nejsem žádné peříčko, pronesla bych se ti.“

„Ale jdi,“ usmála jsem se ze zdvořilosti, beze stopy veseli, „jsi pořád štíhlá holka a zase tak daleko od města nejsme, v nejhorším tě opravdu ponesu na zádech, dojdeme k silnici a zavoláme záchranku.“

„Třeba to půjde, uvidíme.“

Moc to nešlo, vlastně nevím, proč jsme tu záchranku nezavolaly hned, nějak by nás v lese našli, takhle to bylo nekonečné martyrium. Než jsme se dovlekly k silnici, byly jsme obě zpocené a posledních zhruba pět set metrů jsem unavenou Alenu opravdu téměř nesla, jednu její ruku okolo krku, objímala jsem ji okolo pasu a poponášela kousek po kousku; jak jsem jen letmo pohlédla na zápěstí té krásné paže s pěstěnými nehty, trochu mě zamrazilo. Bílá, tenká jizva o ní vypovídala ještě něco víc, než to, že je to krásná inteligentní ženská, které se prostě nevydařil jeden vztah, na kterém jí záleželo. Podle té zlověstné čáry se dalo soudit, že jí na něm – a na někom – záleželo daleko víc, než jsem si myslela. Proto tedy ty většinou dlouhé rukávy, nebo módní froté nátepníčky na zápěstích… Toho pohledu si všimla, asi jsem chvíli civěla jako uhranutá, nedalo se nevšimnout. Odvrátila beze slova hlavu, s
nepatrným úšklebkem, nad čím? Sama nad sebou, nad mou neomaleností, nad… Kdo ví.

Funěly jsme dál, byla štíhlá, pravda, ale peříčko zase nebyla, oběma se nám ulevilo, když se před námi objevil šedý pruh silnice.

Sanitka dorazila v rekordně krátké době, jeden z členů osádky zkoumavě prohmátl kotník. „To chce rentgen, ještě že jste si sundala botu,“ pochválil Alenu a naložili ji na nosítka, i když se tomu bránila. Trošku se ošívali nad mou ctěnou osobou, ale nakonec přivřeli oči; nechtěli mě odsoudit k osamělému pochodu lesem, a tak jsem se svezla, poprvé v životě, vozem záchranné služby.

Alenu po dojezdu do nemocnice posadili do křesílka a mně připadla úloha dopravit ji na rentgen; bloudila jsem nemocničními chodbami a po chvíli jsme se našemu cestování začaly obě smát, já první a Alena se s ulehčením přidala.

Nečekaně se před námi objevila známá postava, tedy, mně známá postava; překvapeně jsem zaparkovala.

„Co vy tady?“ vymrštila jsem přátelsky pravici k Profesorovi, který stál jako opařený a téměř mé gesto nevnímal.

„To víte, začalo se mi to všechno zajídat a ten chlapec, Daniel, mi domluvil místo sanitáře tady na chirurgii. Nějakou praxi ve zdravotnictví přece jen mám, tak s tím ani nebyl problém,“ odpovídal nepřítomně.

„To jsem ráda, že to takhle vyšlo,“ zaplavila mě upřímná radost. „Kde je rentgen, poradíte nám? Skoro jsme tady zabloudily, je to tady nepřehledné a Alenka už potřebuje odpočinek.“

„Jistě, tam za tím rohem, projdete celou chodbou a na konci doprava.“

Měla jsem starost o bledou ženu v kolečkovém křesle, bez dalších oficialit, jako je představování a seznamování a třepání pravicí jsem jen krátce poděkovala a rychle se rozjela. Už abychom to měly za sebou, Alena měla přivřené oči, tvář už zase bílou jako nemocniční stěny a těžce oddychovala.

„Tak tě to bolí?“ soucítila jsem s ní, „už tam budeme, neboj. To byl Profesor, ten bezdomovec, co jsem ti o něm vyprávěla, pamatuješ?“

„Teď mě žádní bezdomovci nezajímají,“ sykla netrpělivě a zavřela oči úplně, opřela se v rámci možností pohodlně a dodala unaveným hlasem: „Prosím tě, už jeď, ať jsme odsud pryč. Všechno tady na mne padá. Jak já nesnáším nemocnice,“ zakvílela z hloubi duše.

Splnila jsem její přání bleskově, vedle rentgenu byl kamrlík, kde jí na štíhlou nohu napadali něco sádry. „Sádrodlažka zcela postačí, zlomené to není, bolestivost poleví tak za den, za dva, a když bude noha v klidu, obejde se to bez komplikací,“ podotkl doktor; ráčkoval, a tak v jeho podání sádrodlažka zněla docela zábavně.

„Jak se dostaneme do hotelu?“

„Zavolám taxíka, nebudeme zatěžovat sanitku, někdo jiný ji může potřebovat víc,“ Alena zřejmě byla odhodlána z nemocničního prostředí vypadnout co nejdřív a já neprotestovala.

Trpělivě jsme vyčkávaly před nemocnicí i s vozíkem, taxikář zručně, s praxí nabytou za dlouhých nočních šicht naložil unavenou ženu. „Mám jet s tebou?“ zeptala jsem se, ale zavrtěla hlavou.

„Nezlob se, Johanno, dík, že jsi mě dopravila až sem a měla se mnou trpělivost skoro svatou, ale chtěla bych být sama. Není mi dobře a to okolo sebe těžko někoho snáším, vždyť víš. Ale domů tě samozřejmě zavezu,“ dodávala spěšně.

„Nemusíš, Alenko, raději se ještě trochu projdu a zajdu nakoupit, dnes ráno jsem rodině vyjedla lednici i špajz.“

Jen pokývla hlavou, pozdravila za okénkem zvednutím ruky s roztaženými prsty, takové mile bezbranné, přátelské gesto, které ostře kontrastovalo s jejím kamenným obličejem. Koukala jsem za autem, řidič se hbitě propletl areálem nemocnice, a byli pryč. Ještě chvíli jsem dumala, a pak se vydala obstarat nákupy. Nepřeháněla jsem, mé ranní hodování skutečně citelně poznamenalo rodinnou zásobárnu.

S plnou taškou mě uvítala služebna kriminální policie a strejda Velíšek, tentokrát opravdu rád, že mě vidí a že se mu usmívám v ústrety.

„Jedeš už domů?“

„Za chvíli. Nechce se ti tahat tašku, co? A co jsi vlastně nakupovala, probůh,“ zděsil se, „copak si musíš kupovat jídlo? U nás máš přece všechno.“

„Měla jsem, strejdo,“ šklíbila jsem se, „to víš, hlad je nejlepší kuchař a já vám vyjedla všechno, na co jsem přišla.“

„Něco nového?“ nedalo mi to, práskla jsem nechutně nafouklou plátěnou taškou vedle židle a zasedla na kus řeči.

„Ani ne. Bodná rána, smrt téměř okamžitě, Pavel nikde. Žádné stopy násilného vniknutí, všechno klidné, domácké… Fuj,“ otřásl se a zabubnoval prsty na desku stolu. „Domácké, jen ten Venca, ten do té idylky nepasuje.“

Strejda byl profesionál, zvyklý všechno promýšlet, každý problém prozkoumat ze všech stran. Spousta věcí ukazovala na Pavla, po kterém nebylo ani vidu, ani slechu, a on si z duše nepřál, já vlastně také ne, aby v tom ten holobrádek byl namočený. Zavírat oči před souvislostmi ale nešlo. Kdyby se ten zatracený kluk aspoň někde objevil!

„Měla bych se stavit za Stanem,“ vypadlo ze mne provinile; málem jsem na svého klienta ve víru událostí zapomněla.

Strejda jen podivně koukl.

„Má tam tu svou majolenku,“ pronesl varovně.

„Naše vztahy jsou čistě profesionální,“ odvětila jsem důstojně.

„Ona to ví také?“ rejpal a rejpal, v očích náhlé jiskřičky.

„Děláš si srandu, co?“

„Tak trochu,“ připustil, „ale možná by nebylo špatné kapku to tam proklepnout, a k tobě budou skoro určitě otevřenější, než by byli ke starému policajtovi.“

„Tak já tam večer skočím.“

„Hlavně nezapomeň říct, až budeš odcházet,“ zahučel, „ne, jako včera. A prosím tě, už žádné mrtvoly. Kam se vrtneš, tam se něco semele, lepí se to na tebe, až je mi to divný.“

„Myslíš, že si obstarávám sama práci – a tobě také?“

„Ale ne,“ mávl rukou, „i když, jako nápad to není špatné, že bych to navrhl na příští poradě jako jedno z možných řešení? Nějak se živit musíš, a tak se občas přičiníš osobně, aby bylo po čem pátrat. Mimochodem, tebe bych nechtěl mít za soupeře, víš toho o naší práci dost a jsi chytrá, až moc chytrá, ty bys dokázala unikat a bránit se,“ zase ty čtverácké ohníčky v unavených očích.

Zachraň se kdo můžeš, snad mi nakonec nasadí klepeta, jestli tady ještě chvíli zůstaneme, vtipálek jeden. Kdo uteče, ten vyhraje, řekla jsem si.

„Počkej!“ zvedl varovně prst a sáhl po kručícím telefonu.

„Pavlovu škodovku našli v jednom autobazaru, v hlavním městě. Prodal ji, za pár šupů, jen aby dostal peníze v hotovosti, na ruku. Sakra práce, ještě že jsme to hned v noci nahlásili.“

„Budou po něm pátrat?“

„Budou,“ podíval se na mne mírně opovržlivě; pitomé otázky neměl rád.

„To je jako hledat jehlu…“

„Já vím,“ mračil se, „třeba si najde nějakou práci, možná i načerno, a pokud ne… Zavřely by se nad ním vody, potom by se i on zařadil do početné skupiny bezdomovců, mezi ty, se kterými nechtěl mít nic společného. Osud s námi někdy hraje hodně ošklivou hru,“ povzdechl si člověk v kapitánské hodnosti. „Chudák kluk, jak to s ním bude dál, a ke všemu ještě to zatracené podezření, musíme ho dát hledat, ale jestli je tam, kde si myslíme, bude to jako najít jehlu… To už tady jednou šlo,“ zarazil se. „Snad se to podaří,“ dodal neradostně.

A snad v tom ten kluk fakt nelítá, řekla jsem si v duchu. Už kvůli Stanovi, kvůli těm dvěma mrňavým holkám, které přišly o mámu, a také kvůli strejdovi, škemrala jsem a zaklínala v duchu osud, jako bych mohla něco usmlouvat, změnit jen tím, že si to tak strašně přeji. Ono to takhle nefunguje, milá Johanno.

Práskl šuplíkem a zachrastil klíči.

„Pojedeme?“

Jeli jsme.

33.

Cestou jsme kapku změnili plány; dala jsem se zavézt přímo k Berkovým, večer byl na spadnutí a proč to zbytečně protahovat.

Nálada v tom domku, ještě nedávno docela přívětivém, byla pohřební. Hanička s Janou si hrály někde v pokojíku, Stanley seděl s hlavou v dlaních u kuchyňského stolu a jeho majolenka, jak ji nazval strejda, se sice čile, ale poněkud nepřítomně otáčela u sporáku.

„Víte něco?“ Stanovo zachrčení bylo plné naděje, paní se jen otočila s němou otázkou v očích.

Zavrtěla jsem hlavou, ale přece jen; mám jim říci, že se našlo Pavlovo auto? To jsme se nějak se strejdou zapomněli domluvit, ale snad to nebude na škodu, konečně, pracuji pro Stana a tuhle informaci by měl znát.

„Prodal? V Praze? Proč by to dělal?“

Nechápavě se na mne dívaly dva páry očí, ty nebesky modré, i ty druhé, temně hnědé, s dlouhými tmavými řasami, nádherné oči, díky kterým jsem konečně pochopila příměr „laní“.

Vděčně jsem zasedla k šálku horké černé kávy, vzpomněla si přitom na včerejší bryndu upovídané sousedky, opravdu to bylo včera? Jako by uplynula půlka života od té chvíle, kdy se mi štuclík Betynka začal motat okolo nohou.

„To nikdo zatím neví, asi potřeboval peníze.“

„Proč by kvůli penězům prodával auto? Stačilo jen říci, dal bych mu, kolik by potřeboval,“ Stanley byl zoufale bezradný, ale podle jeho pohledu jsem věděla, že tuší, proč by Pavel raději prodal auto, než by si o peníze řekl.

„Myslíte, že je… na útěku?“

Paní měla nejen krásné oči, ale i nádherný hlas, měkký alt, jaký se tak často neslyší.

„Nemá před čím utíkat, nic neudělal, jsem si tím jistý,“ Stanleymu zčervenal pobouřením obličej a paní se s omluvným gestem stáhla ke sporáku.

„Nikdo netvrdí, že udělal, ale jen tak nezmizel, možná se jen vyděsil, něčeho se bojí, neví si rady?“

Dívali se na mne s nadějí, kterou jsem v nich sama probudila, bylo mi trochu stydno, ale opravdu jsem si neuměla představit, že by Pavel měl zvlášť závažný, osobní důvod k tomu, aby takhle upláchl. A jestli snad jo, tak mi pomoz Bůh – strejda mě roztrhne a i kdyby ne, sama dobrovolně zalezu pět sáhů pod zem.

Dopila jsem kafe, klábosili jsme chvíli jen tak, o ničem, ale šlo to ztuha, i to rozloučení bylo stísněné, kdovíproč jsem měla pocit, jako bych Stanleyho nějakým podivným způsobem zradila, opustila, co já vím. Ploužila jsem se městem, temný stín ve spoře osvětlených uličkách, lehounký větřík se opíral do mých zad, aby mě za okamžik pohladil po tváři laskavými prstíčky, chvílemi se točil ve víru a bral k tanci listí, shrabané v úhledných hromádkách na krajích ulic, pohrával si se vším, co mu přišlo do cesty, a já mu to jeho lehkonohé bytí jen tiše záviděla. Být tak větrem…

Doklopýtala jsem, ani nevím, jak, do vilky, na strejdův tázavý pohled odpověděla jen zavrtěním hlavy a zmizela v pokoji. Dnes už jsem měla všeho plné zuby.

34.

„Našli ho, slyšíš? Našli ho!“ To bušení kotníky prstů na dveře bylo strašné, strejda vyváděl, jako by se dobýval na blanické rytíře, vystrčila jsem hlavu a málem chytila jednu přímo do obličeje.

„Koho našli,“ snažila jsem se zorientovat, bylo nějak nelidsky brzy, dokonce i pro mne.

„Pavla přece,“ opáčil skoro uraženě.

„A kde ho máš,“ ještě pořád mi dělalo potíže udržet oči otevřené a nekymácet se příliš viditelně, ale vědomí se už pomalu probouzelo.

„Přivezou ho.“

„A kdy?“

„No, tak za chvíli vyjedou z Prahy, tak snad okolo…“ strejda vypadal zahanbeně, v první euforii se chtěl podělit o svou radost a teď mu najednou došlo, že máme ještě nejméně dvě hodiny času, než se Pavel s policejním doprovodem dostane do rodného města.

„A to ho jen tak sbalili?“

„Nesbalili, co by, jede s nimi dobrovolně.“

„A kde vlastně byl?“

„Seděl na nádraží, utahaný a bez vindry. Obrali ho kapsáři ještě dřív, než si stačil užít peněz, které za to auto dostal. Chudák kluk, to byl drahý výlet.“

„A řekl něco?“

„Nic, jen že chce domů. Nikdo ho nevyslýchal, pokud se ptáš na tohle, to je už naše práce. Moje práce,“ dodal zbytečně.

„A oni nevědí…“

„Nevědí,“ odsekl už trochu dopáleně, ale se mnou to takhle po ránu nikdy není jednoduché, hlavně když mě někdo probudí tak nehorázným způsobem.

„A proč…“

„Normální kontrola dokladů, když to musíš vědět do detailu. O tom, že kluka hledáme, měli samozřejmě hlášku, hledali jsme Pavla, nebo auto, už máme obojí.“

„Aha.“

„S tebou je tedy řeč,“ díval se kriticky a vlekl mě do kuchyně. Vařil snídani, dobře si vědom toho, že ode mne se pomoci nedočká, postavil přede mne na stůl horký čtvrtlitrový hrnek, sám si ještě kuchtil nějaká míchaná vajíčka nebo co to bylo. Ukázal mi obsah pánve, bez poznámky vzal na vědomí mou nechuť k jakémukoliv jídlu, natož pak k míchaným vajíčkům, přesypal obsah na talíř a s pořádným kusem chleba zasedl k časnému jídlu.

„Kolik je vlastně hodin?“

Zahuhlal něco plnými ústy, trhl hlavou ke stěně, podívej se sama, říkalo to gesto.

„Ježíšmarjá, šest?“

„No a co, nejvyšší čas, Andulka už je dávno na cestě do práce.“

Jednou z mála výhod práce na volné noze je to, že si sami stanovíte pracovní dobu – přiměřeně okolnostem, samozřejmě. A o tuto výsadu mě můj drahý příbuzný právě teď systematicky připravoval. Jeho štěstí, že jsem se už pomalu probouzela k životu a tím pádem i ke své obvyklé zvědavosti, jinak bych jeho argument o pracující Andulce jen tak nevydýchala.

„Tak dělej, neseď tady, oblíkej se,“ hartusil, „vám ženským to trvá jednou tak dlouho jako chlapovi,“ omlouval skutečnost, že sám je v županu, neoholený a viditelně nepřipravený k cestě kamkoliv.

„Budu za deset minut,“ slíbila jsem, a také byla. Nakonec jsem to samozřejmě byla já, kdo čekal, plnou půlhodinu – a to se ještě vracel od auta pro klíče, které zapomněl.

Měli jsme dobrou hodinu času do předpokládaného Pavlova příjezdu.

„Neměla bych zavolat Stanleyho?“

Přemýšlel nad tím a pak ten nápad smetl se stolu.

„Je to můj klient,“ zkoušela jsem, ale byl neústupný.

„Buď ráda, že tě tady nechám,“ zavrčel, „kdo ví, co z kluka vypadne. Ten tvůj Stan nemusí být u každé patálie, však se všechno dozví. Všechno, co bude potřebovat,“ dodal na vysvětlenou a zahrabal se do jakýchsi papírů, jako by na moji přítomnost zcela zapomněl.

Když jsem už pošesté prolistovala jakýsi policejní plátek, volně ložený na rohu psacího stolu, spočítala všechny pavučiny na stropě (šest kusů), prohlédla každou trhlinku v malbě, prošlapala pěšinku od stolu k oknu a zpět, po stočtyřicáté se zhluboka nadechla a zase vypustila páru, konečně někdo zaťukal na dveře.

Uniformovaný policajt přistoupil až ke svému kapitánovi, sklonil se k němu a důležitě mu něco špital do ucha.

„Tak ho přiveďte,“ mávl strejda rukou a odložil konečně lejstra.

A tak ho přivedli. Pod očima kruhy, mastné, rozčepýřené vlasy, poraženecká postavička, která se svěšenou hlavou stála před stolem. Zřejmě toho moc nenaspal, ruce se mu třásly, raději jsem mu urychleně přisunula židli.

„Dobrý den,“ spíš zašeptal, než promluvil.

„Dobrý den, Pavle. Můžeš mi říct, co tě to napadlo za pitomost, takhle nám zmizet?“

Strejda na to šel zhurta, teď, když měl mladíka před sebou se začínal vztekat. Znala jsem ho dost dobře na to, abych věděla, že mu to dlouho nevydrží, ale Pavel se vyděsil.

„Já…“ zablekotal a chytil se oběma rukama hrany stolu. „Bál jsem se.“

„A čeho, prosím tě? Můžeš mi říct, čeho jsi se bál? Udělal jsi něco, za co se musíš stydět, proč se musíš bát?“

„Neudělal, ale když…“ hlas se mu lámal v slzách, „když jsem ho tam viděl ležet, myslel jsem, že to bude na mně, a tak…“

„A tak jsi vzal roha, co? A to tě nenapadlo, že si tím spíš budeme myslet, že s tím máš něco společného? To jsi nevěděl, že máš přijít za mnou? A vůbec, máš s tím něco společného?“

„Nemám, pane kapitáne, přísahám, že ne,“ zvedl na chvíli hlavu a díval se strejdovi přímo do očí, „já bych ho nezabil, i když on…“

„Co on?“

„Má na svědomí mou mámu.“

„A to víš jak,“ strejda už se uklidňoval, už mluvil normálně.

„Kdo jiný by to mohl být?“ Pavel už zase uhýbal pohledem. Něco věděl a nechtěl to říci, zatvrdil se a bylo to na něm vidět. Teď nemělo cenu pokračovat v debatě.

„Pojď, zavezu tě domů. Všichni o tebe mají strach, potřebuješ se vykoupat a vyspat se. Pak si promluvíme.“

Bez protestu vstal, vyšli jsme jako tři králové, jenže ten černý byl vpředu. Ani jsme se nemuseli domlouvat, sedla jsem si s Pavlem na zadní sedadlo a pohladila ho po rameně. Podíval se na mne s vděčností, která mě zcela nepatřičně dojala. Sentimentální náno, nadávala jsem si v duchu a zírala upřeně na temeno strejdovy hlavy, aby si Pavel snad nevšiml těch pitomě zvlhlých očí.

35.

Dovezli jsme chlapce domů, předali ho Stanovi a jeho paní a s tím, že odpoledne se stavíme a promluvíme si, zase vypadli.

„Co budeš dělat?“ ptal se v autě.

„Skočím za Alenou, jak se jí daří.“

„Za Alenkou… Také bych raději šel na návštěvu,“ rozjížděl se a zamířil směrem k náměstí.

Ještě chvíli jsem mlčela, ale pak to ze mne vypadlo.

„Hele, strejdo, ty sis toho možná nevšiml, vlastně asi ani nemohl, ale…“ No, vyslepičila jsem mu to. To vědomí, že se Alena kdysi pokusila o sebevraždu, mě tísnilo jako noční můra, bylo lepší mu to říci, nebýt s tím sama.

„Sebevražda, říkáš?“ Přemýšlivě špulil ústa, „to bych do ní nikdy neřekl, zdá se mi taková klidná, vyrovnaná a silná…“

O té vyrovnanosti a klidu bych mu mohla povídat, ale silná být musela, když žila dál i se svými běsy.

„Kdo ví, jak je to dlouho.“

„Jo, to máš pravdu. Jedno selhání… Snad skoro každý měl někdy v životě chuť ode všeho utéct, a ona to jen dotáhla trochu dál, než k té chuti.“ Byl zamyšlený, smutně zamyšlený.

„Hm, asi skoro každý. Jenže, naštěstí, většinou platí ono známé hamletovské ‚Být, či nebýt‘… Víš, jak je to dál, ne? ‚Zemřít – spát – nic víc. Spát, snad i snít?‘ A o to jde, jaké sny by se nám asi zdály…“

„Vždycky jsi měla ráda Shakespeara, co?“

„Vždycky. Víš, že jsem dokonce chtěla psát diplomku na téma Právo a spravedlnost v hrách Williama Shakespeara?“

„A proč jsi ji nenapsala? Mohlo by to být zajímavé, spousta jeho her se nějakým způsobem dotýká zločinu, spravedlnosti, pomsty…“

„Prý by to nebylo nejvhodnější, říkali.“

„Aha, nejvhodnější. Tak to jo. No nic, běž za ní, běž, honem. Zavolám ti, až pojedu za Pavlem. Tedy, jestli chceš být u toho.“

„Jasně, přece jeho strýc je můj klient, ne?“ stihla jsem ještě říct při vystoupení z auta před hotelem.

Ušklíbl se, zase už ten starý známý strejda, zvedl ruku na pozdrav a vypálil z místa jako závodník.

36.

Popravdě řečeno, moc se mi k Aleně nechtělo, cítila jsem se trochu provinile, i když jsem nezradila svěřené tajemství, jen řekla to, čeho jsem si všimla, ale stejně…

Uvítala mě s radostí, která zahladila stopy špatného svědomí, odskákala ode dveří ke křeslu a spokojeně se do něho zabořila.

„Bolí to jako čert, jestli máš na něco chuť, zajdi si do lednice. Kafe ti objednám dole, budeš-li chtít.“

„Ne, najdu si nějakou vodu, dík,“ zkoumala jsem obsah bílé bedny a lovila minerálku bez bublin.

„Poslyš, Johanno, stejně jsi si toho všimla, tak abys věděla všechno. Ty jizvy,“ natáhla ke mně obě ruce, teď nechráněné, se zápěstími, poznamenanými bílými proužky, „ty přece víš, od čeho jsou. Opravdu jsem to zkusila, a myslela to vážně, žádná demonstrativní sebevražda. Měla jsem všeho dost a chtěla s tím skoncovat, mít pokoj, odejít, a bylo mi jedno, co si kdo řekne. Prostě to najednou dál nešlo, nebylo proč a pro koho žít. Tak jsem si najala pokoj v penzionu, kam jsme kdysi… To je jedno, prostě jsem si najala pokoj a tam… Nevyšlo to, našli mě včas. Ta paní majitelka byla takový mateřský typ, měla mě docela ráda, neměla jsem zamčené dveře, aby je nemuseli kvůli mně vylamovat, a ona mi přišla vrátit peníze; když jsem platila nocleh, neměla drobné nazpět. Věděla bezpečně, že jsem na pokoji, tak vešla a… Vlastní ohleduplnost mi zabránila dokončit to, k čemu jsem se tak dlouho odhodlávala,“ ušklíbla se trpce.

„Jsi ráda, že se ti to nepodařilo?“

S rozmyslem zakroutila hlavou.

„Nejsem, ale podruhé už jsem nenašla sílu. A také jsem si řekla, že když se to nepovedlo napoprvé, je to možná znamení, že už to znovu nemám zkoušet. Jsem ješitná, víš, i když říkám, že mi na mínění druhých nezáleží; poprvé to byl výkřik týrané duše, která už nemůže a nechce, podruhé už bych byla za hysterku.“

„Ještě pořád… Ještě pořád nestojíš o život?“

„Jak kdy, děvče, jak kdy. Někdy je to docela snesitelné, ale jen někdy. Škoda řeči. Necháme toho, chtěla jsem ti jen říci, že… Že jsem to myslela doopravdy. A že to už nebudu zkoušet, ledaže by… Ne, nebudu.“

Usmála se a prosebně natáhla ruku s prázdnou skleničkou ke mně. Dolila jsem jí minerálku a pak už jsme se bavily o… O čem vlastně? No, jak už tak dvě ženské plácají; není to důležité.

Odcházela jsem za necelou hodinku, Alena o nějakém obědě nechtěla ani slyšet, popravdě řečeno, ani já neměla chuť do jídla, a tak mi zbývalo jediné útočiště – strejdův kancelářský kutloch. Na to, až budeme moci vyrazit k Berkovům, jsem mohla čekat stejně dobře u něho, jako kdekoliv jinde. Vlastně, u něho daleko líp.

37.

Pavel seděl, ještě pořád se podobal hromádce neštěstí, ale už aspoň čisťounké, vymydlené hromádce. Na jeho vzhledu se zkušenost minulých dní moc nepodepsala, na duši zcela určitě ano. Měl utrápené oči, ruce se mu ještě pořád chvěly a mluvil nezřetelně, tlumeným hlasem. Paní Edita – tedy Stanleyho partnerka – okolo něho poletovala jako příslovečná pilná včelka; vnímal její péči jen okrajově, i když nepříjemná mu asi nebyla. Stan vypadal, že se bude za svého synovce bít do posledního dechu, ale my jsme přece nepřišli jako nepřátelé, snažil se mu strejda vysvětlit. Stanova ostražitost a snad až trochu nevraživá pozornost se zmírnila, už se na nás – a hlavně na mne – nedíval jako na zrádce, trochu se i usmíval. I on byl unavený, jak by ne.

„Pavle, vezmeme to od začátku, co říkáš? Povídej sám, co se stalo, když jste odjeli do Prahy, proč jsi se vracel, proč sám, a co bylo dál, když jsi přijel sem… Vždyť víš, co chceme slyšet. A pravdu, Pavlíku,“ zdůraznil strejda.

„Volal mně… jeden známý. Prý se mám vrátit domů, že se mnou potřebuje mluvit, že má nějaké informace o smrti mámy, že mi ukáže jejího vraha. Nechtěl jsem nikoho plašit, tohle jsem si musel vyřešit sám, tak jsem jen řekl, že si musím něco vyřídit, sedl do auta a jel. On sice říkal, že se sejdeme druhý den ráno, ale já to nemohl vydržet, jel jsem za ním hned.“

„Setkali jste se s tím… známým?“

„Když jsem přijel domů, chtěl jsem se převléknout, než za ním půjdu. Vyběhl jsem napřed nahoru, do svého pokoje, a teprve pak sešel do kuchyně. A tam… Myslel jsem, že jsem se zbláznil, když jsem ho tam uviděl. Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat, Venca tam ležel, byl jsem si jistý, že to je ten vrah, kterého mi chtěl ukázat, neměl jsem tušení, proč je mrtvý, kdo ho zabil a proč, bál jsem se, že to bude na mně, že si budou všichni myslet, že jsem se pomstil, ale to není pravda, já ho opravdu nezabil!“

„Pavle, kdo je ten tvůj známý?“

Zarazil se, moje babička by řekla, že se zabejčil, sklopil hlavu a neodpovídal.

„Neřekneš nám to?“ zapojila jsem se do hovoru, všichni jsme na něho zírali a čekali, jak se rozhodne. Zavrtěl hlavou, ještě pořád sklopenou a neřekl ani slovo.

„Máš strach, že to on…?“

Vzali jsme se strejdou chudáka kluka do kleští, jako dva sehraní kriminalisté, neměl šanci, ani tu nejmenší. Schoulil se ještě víc do sebe, ale neodpověděl ani tentokrát.

„Pavle, řeknu ti jen jedno jméno. Byl to Profesor, kdo ti slíbil ukázat vraha tvé mámy?“

Opřel hlavu do dlaní a rozbrečel se; Edita k němu přiskočila a objala ho mateřsky okolo ramen. Vrhala na nás pohledy ne právě přívětivé, ale Stan chápal, že se snažíme jeho synovce vytáhnout z bryndy, že však musí mluvit, jinak mu nikdo nepomůže.

„Nechceš, aby měl problémy? Máš strach, že ho obžalují, a že on vlastně jen pomstil maminku? Raději to odskáčeš za něho?“

Domlouvala jsem mu, jak nejlíp jsem uměla, pádnější argumenty mě nenapadly. Čím vším ten kluk musel projít, jak si zasloužil tak strašné rozhodování; zradit – podle svého názoru zradit – jediného přítele, kterého za svůj krátký život poznal, nebo se sám obětovat…

„On to neudělal, neublížil by nikomu, on není vrah!“

„Pavle, to všechno si ještě zjistíme, nikdo mu neublíží, ani tobě, neboj se, a jestli není vinen, nic se mu nestane. Jen nám bude muset pár věcí vysvětlit, stejně jako ty. Přece si nemyslíš, že bych ho chtěl do něčeho namočit jen proto, abych si udělal čárku za vyřešený případ? To mě tak málo znáš, sakramentský kluku?“

Konečně zvedl hlavu a podíval se na nás zpříma. Naposledy se vzlykavě, roztřeseně nadechl. „Tak se ptejte,“ řekl rezignovaně, „moc víc toho už ale nevím.“

„Když jsi Vencu našel, co jsi dělal?“

„Co jsem dělal…“

„Kdo vyšrouboval pojistky?“

„Já, asi já, myslím.“

„Ale proč, proboha, čeho jsi tím chtěl docílit?“

„Já nevím, měl jsem strach, tak jsem si říkal, že když bude tma, když ho nebude vidět, tak…“

Trochu nad tím zůstával rozum stát, na druhou stranu, co se dalo čekat od vyplašeného mládenečka, který nic zlého netuše vejde do vlastní kuchyně a objeví v ní mrtvolu?

„A co jsi dělal pak?“

„Sedl jsem do auta a jel za Profesorem.“

„A…“

„Nebyl doma. Ani v maringotce, ani u Daniela.“

„No a potom?“

„Ujel jsem.“

„Co sis představoval, že budeš dělat dál?“

„Chtěl jsem si najít práci, v Praze, tak jsem prodal auto, abych měl nějaké peníze pro první dobu. V noci se v Praze těžko shání nocleh, víte,“ usmál se nesměle, „tak jsem si řekl, že ten čas, který zbývá do rána, přečkám na nádraží. Asi jsem usnul, na chvíli. Když jsem se probudil, stála u mne hlídka. Peníze byly pryč, někdo mě obral.“

„Pavle Pavle, víš, jak to mohlo dopadnout? A co bys dělal pak, kdyby tě na tom nádraží nenašli?“

„Dal bych vědět domů, že jsem v pořádku, a šel bych někam dělat. Třeba načerno, abych se nemusel nikam hlásit.“

„No, tak to jsi měl vymyšlené skvěle. Klukovina, ale nebezpečná, a také pitomá, nezdá se ti?“

„Jo, já vím, ale v tu noc mi to připadalo jako jediná možnost.“

„Tak my půjdeme,“ zvedal se strejda ze židle, „dejte na něho pozor, a ty, Pavle, už žádné výlety, rozumíš. Profesora si najdeme, ne, že se o to budeš pokoušet ty sám, žádné varování, rozumíš?“

„Nebojte se, pane kapitáne,“ bylo to poprvé, co Stanley zasáhl do hovoru, „Pavel už má rozum, neudělá nic, co by neměl.“

„Doufám,“ zabručel můj kapitán.

38.

Už byl doma, ve své maringotce. Tvářil se, jakoby nic, pozval nás dál, pohostinně nám nabídl posezení u masivního jídelního stolu, jaký bych tady rozhodně nečekala, postavil vodu na kávu. Rozhlížela jsem se zvědavě, to prostředí mě překvapilo, měl to tam zařízené docela útulně a hlavně, všude čisto, uklizeno, těch pár kousků nádobí vzorně srovnaných v poličce na stěně, v rohu ustlaný kavalec, přes něj přehozená kostkovaná deka, na stole ubrus a prostírání, na stropě se nehoupala obligátní žárovka bez krytu, ale hezká lampa, zvaná stahovačka. Profesor sem zapadal, bylo vidět, že je na svůj pořádek zvyklý, že se cítí ve svém útočišti dobře.

Strejda kvedlal zamyšleně lžičkou v hrnku, chápala jsem jeho rozpaky, ono to není jen tak, vtrhnout k někomu domů a zeptat se: „Zabil jste?“

„Poslyšte, možná bych se na to neměl ptát, třeba je to až neslušné, ale nedá mi to. Jak se vám podařilo tak rychle změnit návyky? Chodíte do práce, nepijete, aspoň pokud vím…“

„Víte, pane kapitáne, jsou chvíle, kdy se k něčemu rozhodnete a právě v té jediné chvíli je to lehčí, než jindy, prostě takové to ‚dnes by to šlo‘. No a mně se zřejmě podařilo vystihnout právě tu chvíli, kdy to šlo. Tak jsem kdysi před mnoha léty přestal kouřit, ze dne na den, a že jsem byl silný kuřák, prostě ten den, ta chvíle, byla vhodná k zásadní změně a bolelo to míň, než jindy.“

„Zvláštní teorie, ale když funguje…“

„Funguje, jak vidíte, aspoň doufám. Ale to asi nebude pravý důvod vaší návštěvy. Povíte mi, proč jste přišli? Na kafe to asi nebude, že?“

„Venca.“

„Co je s Vencou?“

„Je mrtvý, vy to nevíte?“

„Nevím, na mou duši. Sloužím teď noční a přes den spím, takže nic nevím.“

„A to se o tom nemluvilo ani v nemocnici?“

„Možná jo, špitál je jedna velká drbárna, ale se mnou se tam zase tak moc nikdo nebaví. Zřízenec, no…“ Odpovídal bez trpkosti, bez pocitu křivdy. Sám si svůj osud vybral, nikoho nevinil.

„A co se mu vlastně stalo? Když jste tady, tak to asi nezesnul pokojně na své nádražní lavici, co?“

„Proč ten sarkasmus, Profesore? Máte pravdu, nezesnul pokojně, byla to násilná smrt, nožem do prsou, stačila jedna rána. Ten, kdo ji vedl, věděl kam bodnout – nebo měl štěstí. I to se stává.“

„Aha, takže jsem vás napadl já, co? Inu, nemohu vám to mít za zlé. A kde jste ho našli?“

„U Berkových v domě, v kuchyni. Lítá v tom Pavel,“ díval se strejda pozorně na muže proti sobě, číhavě sledoval jeho první reakci.

„Pavel…“ řekl pomalu, nevěřícně, „kde ten by se tam vzal? A jak vás napadlo, že by právě on mohl…?“

„Byl tam a utekl. To snad víte, že zmizel?“

„Něco snad, promiňte, už sám nevím,“ měl nepřítomný pohled, nevěděl, jak se s tím vším vyrovnat, potřeboval čas na srovnání myšlenek, ale ten mu strejda nehodlal dopřát.

„Co s tím máte společného vy?“ útočil, já byla zticha, do tohohle jsem se nemohla plést – ani nechtěla.

„Já? Nic, vážně nic.“

„Kde jste byl v úterý večer a v noci?“

„V nemocnici, vždyť vám říkám, že sloužím noční.“

„Ale ve středu jste měl den, setkali jsme se, vzpomínáte?“ přihodila jsem polínko na hranici.

„Jenže to jsem neměl službu, jen jsem si byl něco vyřídit na osobním, ti v noci nepracují, víte?“

„Mluvil jste s Pavlem a slíbil mu, že mu ukážete vraha jeho mámy?“

„To není zcela přesné,“ formuloval teď už zcela precizně, jako by měl strach, aby mu bylo dobře rozuměno, „řekl jsem mu, že možná vím, kdo za její smrt může, ale zcela určitě jsem nevolil tak dramatickou formu prohlášení. Mohl si to tak vysvětlit, možná, ale moje slova to nejsou. Něco si myslet a někoho přímo obvinit, ukázat prstem a vykřiknout to je on, to je rozdíl.“

Jako by v tom, co říkal, byla výčitka.

„A ještě pořád si myslíte, že víte…?“

„Možná.“

„Tak kdo?“

„Nezlobte se, ale to vám nepovím.“

„A Pavlovi, tomu vyplašenému klukovi, jste to říci chtěl?“

„Chtěl jsem s ním v první řadě mluvit, vyjasnit si pár okolností, a teprve na základě toho, co by mi řekl, bych se rozhodl, jestli mu mám něco říkat.“

„A jaké okolnosti jste si potřeboval vyjasnit?“

Jen se usmál.

„Mohli bychom vás vzít s sebou, víte to?“

„Proč? Jako svědka? Na mé úvahy nemá nikdo nárok, ani vy mě nemůžete donutit k tomu, abych svá podezření zveřejňoval. Když to uděláte a sbalíte mě, stejně vám nic neřeknu.“

Ve strejdovi to začínalo bouřit, ale ovládl se. Kdyby Profesora zadržel, nebo jen předvedl k výslechu, pravděpodobně by přišel o práci – Profesor, samozřejmě – a to nechtěl mít na svědomí. Když už se začínal hrabat z toho nejhoršího…

„Kdybyste si to rozmyslel, přijďte. Možná byste nám mohl pomoci – kdybyste ovšem chtěl.“

„Pokud usoudím, že má zjištění – zjištění, ne domněnky – mohou pomoci, nebudu váhat ani minutu, to mi věřte.“

„A dávejte na sebe pozor, už jednou jste na to málem doplatil, pamatujete, ne?“

„Doplatil?“ tvářil se nechápavě, „kdo ví, kdo si to na mně tehdy zchladil žáhu. To nemusí s Berkovou vůbec souviset.“

„Jak myslíte,“ vstával strejda ze židle. „Ke mně máte cestu vždycky otevřenou, a kazit život vám také nebudu. Pravda stejně nakonec vyjde najevo, dříve, nebo později, s vaší pomocí, nebo bez ní.“

„Ale podezřelý jsem, ne?“

„Ověříme si vaše alibi v nemocnici, to je vám jasné. Ale uděláme to diskrétně, nebojte se.“

Měřili se očima, jako dva zápasníci po nástupu do ringu. Těžko říci, kdo z nich z toho mlčenlivého klání vyšel jako vítěz. Tentokrát bych sázela skoro na Profesora.

„Zapomněli jsme se Pavla zeptat, kdy a kde se měli setkat,“ zahučel strejda v autě.

„Asi ve středu ráno, ne? Aspoň podle toho, co Pavel říkal, to tak vychází.“

„Stavíme se zrovna v nemocnici, nebo jak to chceš zařídit? Budeš se ptát oficiálně?“

„Ale ne, skočíme za Danielem, ten nám ty Profesorovy služby zjistí bez rozruchu. Proč škodit, když to jde jinak.“

Měl službu, Daniel to potvrdil s naprostou jistotou, a nemohl se vzdálit, bylo tam nějak rušno tu noc, jeho nepřítomnost by zjistili okamžitě.

„Krk dám na to, že Profesor ví, kdo to byl, nebo si to aspoň myslí. Koho chrání? Pavel to není, vůbec ho nenapadlo, že by mohl přijet dřív, když se domluvili na ráno. Na kom mu může záležet, teď, když je Ilona mrtvá?“

„Nevěštím,“ odpověděla jsem zachmuřeně a strejda po mně vrhl kosý pohled.

„Ještě ty s tím začínej,“ zabručel.

38.

„Projdeme si to,“ navrhl strejda. Byl pracovní den, něco po dvanácté hodině, ale seděli jsme u mne v pokoji, mezi sebou položený velký blok a propisovačku.

„Dáme to do nějaké časové posloupnosti,“ navrhla jsem.

Pochvalně se na mne podíval.

„Taky si myslím, že bychom měli začít právě tímhle.“

A tak jsme dvě hodiny seděli, malovali něco jako prapodivný graf, srozumitelný jen nám dvěma, škrtali a opravovali, spojovali různé body, dohadovali se a znovu opravovali, až jsme vyrobili uspokojivý časový snímek, jak to hrdě nazval strejda.

„Co na to říkáš?“

„Jdu to rozchodit. Jestli tady nemáme velkého neznámého, tak jsme v pytli,“ zhodnotila jsem kriticky situaci.

„Ledaže by…“

„Nebyl jeden, co?“

„To jsou radosti,“ škrábal se za uchem. „Tak se běž projít, já si to tady ještě jednou promyslím, pak to zase dáme dohromady.“

Šli a šli, kam je nohy nesly, říkává se v pohádkách; mne ty moje zanesly až k hotelu Hvězda. Zachtělo se mi navštívit nemocnou Alenu, ale recepční mě zarazil hned na úpatí schodiště.

„Paní Duvall tady momentálně není, vyjela si někam.“

„Vyjela?“

„No ano, má přece auto, stává tady, na hotelovém parkovišti. Moc s ním nejezdí, pravda, paní Duvall ráda chodí pěšky, ale dnes ho použila, asi kvůli té bolavé noze.“

„A neříkala, kam jede? A kdy se vrátí?“

Nemůže mi pomoci, lituje, ale paní Duvall se mu nesvěřila.

„Kam mohla jet, vždyť tady nikoho nezná, je tady chvíli?“

„Chvíli? Paní Duvall je tady už aspoň měsíc,“ opravil mě diskrétně a uculoval se nad mou nevědomostí.

„Měsíc? Ona nepřijela s těmi horolezci?“

„Kdepak, byla tady dávno předtím, než dorazili, vždyť s nimi přece ani neodjela.“

Jako by to mělo nějakou logiku; když s nimi neodjela, nemohla s nimi ani přijet, dědku jeden protivná, reptala jsem v duchu při pohledu na růžovou, hladce vyholenou tvář, ten úsměv se mi zdál být poťouchlý.

„Vážně nevíte, kam mohla jet?“

Zase ten nic neříkající pohled, pokrčení ramen a úslužný předklon, ne, opravdu neví, rád by posloužil…

Ještě v zajetí Vlčkových otáčecích dveří jsem tlačila k uchu telefon, vyzváněl dlouze a zbytečně, zatracení chlapi, na co mají mobily, když je nechávají ležet na stolech a dalších vhodných místech? Zastavila jsem se na ulici a vyťukávala aspoň textovku, snad si ji můj drahý příbuzný přečte, až si zase někdy vzpomene, že má nějaké takové přenosné zařízení k telefonování a dalším kratochvílím. Všechno se mi to v hlavě skládalo, všechno najednou zapadalo, jako ozubená kolečka v dobře fungujícím stroji. Na chvíli mě zcela ovládla lovecká vášeň, na chvíli jsem zapomněla na to, že nehrajeme hru, že figurky na velké šachovnici života jsou živoucí lidé. Došlo mi to vzápětí a byla to tedy pěkně studená sprcha.

Na ulici ani kolo, kde jsou všechny ty taxíky, které se normálně ometají okolo hotelu a blízkého nádraží?

„Můžete mi sehnat taxíka?“

Recepční byl pořád tak protivně úslužný, jistě, milostivá, zase se klaněl, symbolicky, jak mu to ztuhlá záda dovolovala. Fuj, Johanno, ty jsi ale hnusná, copak děda může za to, že je starý a celý život zvyklý být úslužný k hostům? Vlček ho tady zaměstnává spíš ze soucitu, než pro výkonnost, ten starý pán přece nemůže za to, co tě před chvílí napadlo a co se ti nelíbí. Už zase, jako častokrát, lituješ toho, že jsi se do toho vůbec pletla, zatracený život, zatracená práce… A jestli se pleteš, tak to bude pěkná ostuda.

Odměnila jsem jeho ochotu zářivým úsměvem, až se celý zatetelil, víc jsem pro něho nemohla udělat. Kdybych se mu omluvila, nepochopil by to, nevěděl by ani, za co, naštěstí by to nevěděl. Taxi přistálo před vchodem a já se do něho vrhla jako odvážný plavec do ledové vody. Nad adresou, kterou jsem řekla, řidič zvedl malinko obočí, viděla jsem to ve zpětném zrcátku, když jsem se usazovala na zadním sedadle. Uběhlo snad pouhých deset minut, a stáli jsme na volném plácku na kraji města. Přímo před Profesorovou maringotkou, a nebyli jsme tam sami.

„Nečekejte na mne,“ koukla jsem na taxametr, natáhla ruku s bankovkou, ani jsem nečekala na drobné a poslala ho pryč, rychle, jen rychle vypadni, říkala jsem celým tělem a on to pochopil a zmizel, jako by na tom místě nikdy ani nebyl.

Vykročila jsem přímo, neskrývala se, dívala se na dveře napůl v očekávání, že se otevřou, ale byla to marná naděje. Za zády se mi ozvaly nějaké zvuky, přijelo další auto, práskly dveře, jedny, druhé, rychlé kroky a pevná ruka mě uchopila za loket.

„Johanno, co blázníš, nemohla jsi počkat?“

„Máš strach z toho, co tam uvidíme? Odvolej je, chci tam jít sama, nebo jen s tebou,“ ani jsem se nemusela ohlížet, dobře jsem věděla, že za mnou je pár dalších policistů.

Pokynem ruky je zastavil, vzal mě okolo ramen a dál jsme už šli sami dva.

Nahoře na schůdkách jsem se nadechla, zhluboka, až se mi zdálo, jako by mi měly prasknout plíce, strejda zaklepal, jen tak, pro formu, vzápětí otevíral.

Stáli jsme ve světlém obdélníku a nevěřícně sledovali obrázek, který se nám naskytl. U prostřeného stolu se pokojně pohybovali Alena s Profesorem, se zájmem se dívali na nás, zkoprnělé úžasem, před sebou čerstvě otevřenou láhev Fernetu, vysoké poháry a tonic, nakrájená kolečka citrónu… Znáte bavoráka, ne?

„Dáte si s námi?“ Profesor nás pohybem ruky vyzval ke vstupu, trčeli jsme pořád na jednom místě, pokrčil rameny a dokončil přípravu nápoje. Zvedali sklenice k ústům, dívali se na sebe s jakousi napjatou pozorností, doslova se vpíjeli očima jeden do druhého, nevím, co mě to napadlo, ale najednou jsem zaječela: „Nepij to!“ a skokem, nejspíš odkoukaným z akčních filmů překonala vzdálenost mezi dveřmi a židlí, u které stála Alena, hranou ruky jsem jí vyrazila pohár z ruky, na poslední chvíli jsem se sbalila do něčeho jako kotoul a praštila zadkem a svými dlouhými končetinami do stěny maringotky, jen to zadunělo. Odraz mě vrátil zpět, vyskočila jsem na nohy a otočila se obličejem do místnosti. Všichni stáli tak, jak jsem je viděla naposledy, strejda kapitán s výrazem nesmírného ohromení, Profesor v decentním údivu, jako by bylo zcela běžné, že se mu mladé dámy prohánějí po maringotce skokem plavmo, Alena s divem, který se rychle měnil v něco jiného, vzteklá křeč jí stáhla rysy.

„Co se do toho pleteš, huso! Ničemu nerozumíš,“ vykřikla zajíkavě a zakryla si rukama obličej.

„Chtěl tě zabít, copak to nechápeš?“

„Nebuď pitomá,“ opáčila s nesmírnou únavou v hlase. „Nikdy by mi neublížil, nikdy, rozumíš?“

„A co je tohle?“ ukázala jsem štítivě na zem, rozlévala se tam zlatavá tekutina a pach hořkých mandlí stoupal vzhůru.

Dvěma kroky byl strejda u Profesora, důrazně stiskl jeho paži a druhou rukou mu sebral pohár s netknutým nápojem, který dosud křečovitě svíral v ruce. Přičichl a přivolal mě k sobě pokynem hlavy. Přivoněla jsem, kyanid, sakra, co to má být? Tak kdo koho vlastně…

„Půjdeme.“

To jediné slovo prolomilo kouzlo nehybnosti, Profesor se trochu zhroutil do sebe, Alena k němu beze slova přistoupila, objal ji okolo ramen, stejným ochranitelským gestem, s jakým mě před chvílí vedl strejda, a vyšel s ní ze dveří. Nasedli do přistaveného auta, pořád bez jediného zvuku, a naše malá kolona se vydala směrem k městečku.

40.

Nikomu se nechtělo mluvit, Profesor s Alenou seděli před strejdovým psacím stolem, přistavila jsem si židli ke kratší hraně, tak, abych na ně viděla, a přitom příliš nepřekážela.

Obvyklá procedura, nadiktovat základní údaje, jméno, příjmení, datum narození, bydliště… Pak Profesora odvedli do sousední místnosti, no proto, bylo mi to divné, že by je vyslýchali společně.

Nebylo mi jasné, čím chce strýček začít, ale nemusela jsem čekat dlouho.

„Paní Aleno Duvall, jste podezřelá z vražd Františka Kučery a Václava Janského, možná i z vraždy Ilony Berkové. Chcete k tomuto obvinění podat nějaké vysvětlení?“

Dívala se na něho svýma průzračnýma očima, zcela bez výrazu, bez nejmenšího náznaku toho, že chápe, co jí říká.

„Proč jsi to udělala?“ obrátila se na mne.

„Proč jsem udělala co?“ nechápavost jsem předstírala, dobře jsem věděla, o čem mluví.

„Proč jsi mě to nenechala vypít?“

„Ale vždyť by tě to zabilo, sakra, přece jsi říkala…“

„Že už to neudělám, leda že by…“

„Leda že by?“

S povzdechem se obrátila na strejdu.

„Vy víte, že?“

„Vím. Paní Duvall se rozhodla spáchat sebevraždu tímto nevšedním způsobem i se svým bývalým milencem, který ji opustil. On o tom věděl, že vás bude následovat?“

„Předpokládám, že přinejmenším tušil. A jestli ne… Co už na tom teď záleží.“

„Pro vás by to mohlo mít význam při stanovení výše trestu.“

„Prosím vás, dva nebo tři, to už se tak nebere.“

„A co Ilona, proč ona?“

„Omyl,“ procedila sevřenými zuby. „Tu láhev jsem dala Vladimírovi, ale on ji věnoval tomu zatracenému Kučerovi a ten ji zase poslal dál. Berková do toho spadla nevinně…“

Její naprostá chladnokrevnost mi brala dech.

„Byla to máma od tří dětí!“

„Ale já jsem to nechtěla, zatraceně. Kdyby si Vladimír tu láhev nechal a odskákal si sám to, co všechno způsobil, nic by se nestalo, nikomu. Jen jemu, a on si to zasloužil.“

„A kdy jsi mu tu flašku vlastně dala?“

„Tehdy, když jsme se rozešli. Ani mě nenapadlo, že si ji schová jako talisman.“

„Ty jsi nevěděla, že je tady? Nepřijela jsi kvůli němu?“

„Neměla jsem o tom tušení, v tom jsem ti nelhala, chtěla jsem si tady jen odpočinout. Když jsem ho pak jednou potkala u nádraží, málem to se mnou seklo. Možná právě proto, že jsme se setkali, dal ten koňak tomu chlápkovi.“

„A pak mu to došlo. Chtěl tě vydírat?“

„Blázníš? Chtěl mi pomáhat, měl špatné svědomí. To, co jsem, ze mne udělal on.“

„A proč Ferda?“

„Dal si to dohromady, musel by být naprostý hlupák, aby na to nepřišel. Šel po Vladimírovi, vznášel požadavky, ultimáta. Vladimír mi to za tepla řekl, prý to vezme na sebe a s Ferdou všechno zařídí. Kdepak by ten slaboch něco vyřídil, nanejvýš by mu ustoupil, nastěhoval si ho k sobě…“

„Dala jste si s ním schůzku, slíbila peníze, pomoc…“

„Tak nějak,“ obrátila pozornost ke strejdovi. „Přišel jako jehňátko na porážku, až k maringotce. Udeřila jsem ho, nečekal ode mne nic takového, a pak… Měl takový puntíkovaný šátek na krku, červený,“ řekla zasněně.

„A dál?“

„Přišel Vladimír. Neměl tam co dělat, ale když už tam byl… Pomohl mi ho naložit do auta, myslel si, že je mrtvý.“

„Prosím vás, doktor, a nepoznal, že Ferda žije?“

„Měl upito.“

„Zavezli jste ho do skal.“

„Já ne, to Vladimír.“

„Vždyť měl upito?“

„To bylo celkem jedno, nemyslíte? Za dané situace…“ ušklíbla se krásnými ústy.

„A Ferda se najednou začal probírat… Řekl vám, co udělal?“

„Ani náhodou. Myslíte, že bych lezla do té jeskyně, kdybych jen tušila, že tam někde je? Myslela jsem, že ho zahrabal v lese, hodil do vody, nebo někam do propasti, do nějaké prolákliny. Byl to hrozný šok, když jsem ho tam objevila, a ještě k tomu v takovém stavu. Fuj, zdálo se mi o tom.“

„Zabil ho kvůli vám.“

„Nenutila jsem ho,“ zase ta strašná lhostejnost.

„Venca?“

„Ten šel po Pavlovi. Po tom mazánkovi, na kterém Vladimírovi tak strašně záleželo. Myslel si, že pomstil mámu, že se něco stalo tehdy, když za nimi, za matkou a Ferdou, přišel k té hospodě.“

„A proč jste ho vlastně zabila? Vám přece na Pavlovi nezáleželo?“

„Protože Vladimíra najednou popadlo, že se Pavlovi přizná, že mu řekne, jak to bylo. Mne z toho prý vynechá…“

„V tom poli, ta rána do hlavy, to jste byla vy?“

„Pavel,“ řekla stručně.

„Pavel?“ vykřikla jsem nevěřícně.

„No a co, Vladimír se s ním sešel a snažil se mu naznačit, že na smrti jeho mámy má nějakou vinu. Kluk to nevydržel, praštil ho šutrem a utekl. Nebojte se,“ obrátila se ke strejdovi, „Vladimír na něho oznámení nepodá, kdepak, o svého chlapečka se nemusíte bát.“

„Tak jak do bylo s tím Janským?“

„Janským? Jo, s Vencou. Řekla jsem mu, že se s ním Vladimír sejde u Pavla v bytě. Oba měli být z cesty, jeden měl službu v nemocnici, druhý byl na výletě s rodinkou. Netušila jsem, že ten spratek přijede tak nečekaně domů. S Vencou jsme se chvíli bavili, myslel si, že se dohodneme. Blázen, copak s takovým násoskou by se dalo dohodnout? Riskovat, že začne mluvit?“

„Proč nůž?“

„Myslíte, že by se ode mne něčeho napil? A pak, začal být dotěrný, snažil se z toho vytřískat nejen kapitál, ale i… Však víte.“

Dívali jsme se na ni, studenou a nezúčastněnou. Kromě té strašné, dusivé bolesti nad vlastním zpackaným životem v ní nezůstala ani stopa po citu, nezbylo na něj místo, byla z ní už jen živoucí kamenná socha.

„Měla jste ho připravený, nemohla jste se k němu dostat při snaze o sebeobranu.“

„Nic takového jsem netvrdila. Samozřejmě, že jsem ho měla připravený, nejsem přece blázen. A lehkomyslná už vůbec ne.“

„Když Pavel přijel…“

„To bylo jen o fous. Musela jsem se zdekovat, naštěstí ten kluk neprocházel celý barák, jenom vydupal nahoru a potom do kuchyně. To, co tam našel, mu asi vzalo chuť se promenovat po domě. Když vyhazoval pojistky, trochu mi zatrnulo, ale tím naštěstí skončil.“

„Co kdyby vás našel? Kde jste vlastně byla?“

„V ložnici jeho mámy. Kdyby mě našel, no, co. Byla jsem připravená i na tuhle možnost.“

„Chcete říci, že byste…“

„Snad by to nebylo nutné. Byla tma, zřejmě by se mi podařilo utéct, aniž by mě poznal. Vlastně proti němu nic nemám, jen to, že ho Vladimír měl tak rád, že byl ochotný se zaplést i s jeho mámou…“

„Nenapadlo vás, že měl možná Ilonu rád?“

„Myslíte?“ pronesla zamyšleně. „A co, i kdyby, už na tom nezáleží. Na ničem už nezáleží.“

„A co ten dnešek?“ musela jsem se zeptat, ta proměna půvabné ženy v běsnící fúrii se mi ještě pořád míhala před očima.

„Co myslíš, Johanko?“ řekla mazlivě. „Ty přece víš, o co šlo, jsi stejná, jako já!“

„Nejsem,“ odsekla jsem.

„Ale jsi, jen kdybys dostala příležitost to ukázat.“

„Tak jak to bylo,“ zasáhl strejda v poslední chvíli, snad bych se na ni vrhla a vyškrábala jí oči.

„Ona ví,“ ukázala na mne bradou, „měli jsme umřít, společně, tak, jako jsme měli společně žít. Všechno jste zkazili, všechno.“

„Rozhodla jsi i za něho?“

„Měla jsem na to právo. Vzal mi můj život, já si chtěla vzít jeho. Věděl to, určitě. Odešel by se mnou dobrovolně. Vždyť pro mne zabil.“

„Jak to, že ti vzal tvůj život?“

„Milovala jsem ho, strašně, ale pro něho jsem byla jen epizoda, jednou z mnoha, se kterými podváděl svou ženu. Ona si ho dokázala udržet, mně jen sliboval, že od ní odejde, ale nikdy to nedokázal, až ho vykopla ona sama. Skončil tady, ale to bylo málo, byl tady docela spokojený, to nesmělo být. Kdybych ho nepotkala, kdyby mě tehdy nechali umřít… Nic z toho se nemuselo stát. Byl to osud.“

Strejda zřejmě zmáčkl čudlík pod deskou stolu, o kterém jsem dobře věděla, protože ve dveřích se objevila služba. „Odveďte ji,“ řekl a nehybně sledoval, jak vstává ze židle a strnule odchází z místnosti; ta půvabná žena, kterou tolik obdivoval.

„Přiveďte Profesora,“ křikl ještě za policistou a zhluboka si povzdechl.

„To se nám to vyvrbilo, co?“

„No. Čekal jsi něco takového?“

„Vlastně ani ne, odhadoval jsem to na něho.“

„Já také, to jsme se tedy pěkně sekli oba.“

„No, uvidíme, co nám poví Profesor.“

41.

Měl sklopenou hlavu, v rukou žmoulal kapesník, ale jejich třas nedokázal zastřít.

„Řeknete nám, jak to bylo?“

„Jak daleko se mám vracet?“

„Jen tak, abyste nám vysvětlil to, co se vlastně stalo. Zbytek si nechte pro obhájce.“

Smířlivě přikývl.

„S Alenou jsem se znal už z dřívějška. Chodili jsme spolu, docela dlouho, když jsem byl ještě… Když jsem ještě žil se svou ženou. Chtěl jsem z toho svazku utéci, bylo to trýznivé, pro mne, pro Alenu, i pro mou ženu, ale nakonec jsem to nedokázal. S Alenou jsem se rozešel, zůstal u rodiny… Jak to dopadlo, víte sám; skončil jsem na ulici, vlastně na nádraží. No, v maringotce, ať to není tak melodramatické.“

„Věděl jste, že se paní Alena… paní Duvall pokusila o sebevraždu?“

„Nevěděl, ale tušil. Napsala mi dopis, který se dal vyložit i tímto způsobem.“

„Nehledal jste ji?“

Pokrčil rameny, ne, chtěl mít klid.

„Proč si myslíte, že se tak obrátila proti vám?“

„Nejsem psychiatr, ale přece jen… Ten nezdařený pokus o sebevraždu, všechno se to v ní pomíchalo. Najednou přestala myslet reálně, stal se z ní stroj. Možná si představovala, že zemřeme oba, ona vlastní rukou, já, až se napiju z té láhve, kterou mi dala na rozloučenou. Měla to zřejmě naplánované jinak, sama ji tehdy donesla, když pronajala pokoj v jednom penzionu, v tom, kde jsme se dřív scházeli, prý že si ještě jednou uděláme hezký večer, ale já to odmítl. Řekl jsem jí, že je konec, že nemá cenu něco prodlužovat, trápit nás oba, že je to pro oba příliš bolestivé. Tu láhev mi vecpala do ruky, když jsem odcházel, vnutila mi ji, prý až ji jednou otevřu, ať si na ni určitě vzpomenu, než se napiju. Možná pro tu poznámku jsem ji neotevřel, co já vím, byl to pro mne takový amulet, vzpomínka na naše… Nebo jsem možná nechtěl vzpomínat.“

„Jak jste se vlastně znovu setkali?“

„Náhodou, u nádraží. Šla okolo, a já se zrovna povaloval na lavičce. Je to divné, že mě poznala,“ dodal zamyšleně.

„A vy? Vy jste ji nepoznal?“

„Okamžitě. Nezměnila se, je pořád taková, jak jsem si ji pamatoval. Jen oči má jiné…“

„Proč jste tu láhev vlastně dal Ferdovi?“

„Protože jsem se ho potřeboval zbavit. Přišel za mnou, do maringotky, snažil jsem se mu domluvit, aby nechal Ilonu na pokoji, ale on byl zakouslý jako buldok, už se viděl v teplém hnízdě, nedalo se s ním dohodnout, začal být agresivní, prý mu chci Ilonu přebrat… Daleko od pravdy nebyl, docela bych si uměl představit život s někým, jako byla ona, s ní a s jejími dětmi… S těmi hlavně. Víte, já mám děti strašně rád.“

„Jak to, že jste tu láhev neotevřeli a nevypili spolu?“

„Neměl jsem chuť opíjet se s Ferdou. Kde by mě napadlo, že se ještě sejde s Ilonou; to byla strašná náhoda. Ferda neměl rád koňak, asi by tu nechuť překonal, ale šel za Berkovou, za tepla jí povědět, jak jsem se snažil, a jak se mnou vyběhl, Ilona se rozčilila, hádali se, a tak jí na usmířenou nabídl koňak ode mne. Padla jako podťatá, říkal Ferda, ani nevzdechla. Napřed mu nic nedošlo, ale pak, když se chtěl napít, přece jen čichl k láhvi; nebyl tak hloupý, aby nepoznal, že takhle koňak určitě nevoní, podíval se na Ilonu pořádně a měl mě v kapse nebo si to aspoň myslel.“

„A jak to bylo s Pavlem?“

„S Pavlem?“ ten údiv přehrával, moc dobře věděl, na co se ho kapitán ptá.

„Ta rána do hlavy, no tak, nedělejte ze mne blbce,“ zlobil se strejda.

„Nedělám. Jen tak, čistě mezi námi, byla to moje chyba, řekl jsem si o to. Trestní oznámení na Pavla nepodám, pane kapitáne, aby bylo jasné, já prostě nevím, kdo mě to tehdy praštil, a to je poslední slovo.“

„Kučera…?“

Skrčil se na židli, jako by dostal políček.

„Chtěl jsem jí pomoct.“

„Vy jste si nevšiml, že je Ferda… Že to ještě nemá za sebou?“

„Nevšiml, nepoznal jsem to. Měl jsem něco… Vždyť víte.“

„A co pak?“

„Řekl jsem jí, že to zařídím, že se toho těla zbavím. Zavezl jsem ho Aleniným autem do skal, myslel jsem si, že nebude těžké hodit ho někam, kde ho nikdo nenajde, a když, tak až za dlouho. Jenže jsem trochu přecenil síly, musel jsem si odpočinout, a tak jsem ho položil na takovou plošinku, a on se najednou začal hýbat. Málem mě ranila mrtvice, to si neumíte představit, jak jsem se vyděsil, hrabal se nahoru a najednou mu ujela noha, spadl dolů a rozbil si hlavu…“

„Počkejte, jak rozbil hlavu, hlavu jste mu rozbil vy, když jste ho mlátil klackem do hlavy, našli jsme ho v rohu jeskyně.“

„Praštil jsem ho do hlavy, ale podle mě už měl v té chvíli dost, to jen já ztratil nervy, měl jsem strach, zcela iracionální, že se zase probere a začne vstávat, bušil jsem do něho jako blázen, ale v tu chvíli jsem opravdu nebyl normální.“

„A to škrcení…?“

To byla zbytečná otázka, věděl už od Aleny, že to byla ona, kdo přitáhl šátek na Ferdově hrdle.

Upřel zmučené oči na strejdu a pak na mne.

„Udělám cokoliv, co by jí pomohlo.“

„Nepomůžete jí žádnou lží, přiznala se nám. Ke všemu. Pokud je pravda, co jste tady vypověděl, pak je to jen nějaké napomáhání a neúmyslné zabití. To není tak zlé…“

„Není to tak zlé? Děláte si legraci, pane kapitáne? Zničil jsem jí život, jí, i sobě, všechno, co udělala, bylo jen v důsledku toho, co se mezi námi stalo kdysi dávno. Jak s tím mám žít, nevíte?“

„Budete muset, člověče. To bude váš trest, daleko horší než ten, který vám může napařit soud. Buďte k sobě aspoň trochu milosrdný; copak na zklamání v lásce může člověk reagovat tak, jak to udělala ona? Jistě, člověk si může sáhnout i na vlastní život, když umřel Valentino, jeho fanynky se houfně pokoušely o sebevraždu, a to byl jen filmový idol, ale brát pomstu do svých rukou? Vždyť vy jste byl potrestán až dost, nezdá se vám, za to klopýtnutí, za slabost… Muselo v ní být něco zrůdného, a díky té aféře to jen propuklo v plné síle. To se stává, to přece víte, i když nejste, jak sám říkáte, psychiatr. Každý, kdo zabije, je jistým způsobem vyšinutý, věřte mi, setkávám se s takovými mnohem častěji, než vy.“

„Jste hodný, ale já vím své. Svůj díl viny, to vědomí, že nebýt mne, nic z toho se možná nestalo, si ponesu až do konce života.“

„Nemůžete vědět, co by se stalo, mohlo to u ní propuknout kdykoliv, z jakéhokoliv důvodu, pod zcela jinou záminkou. A neutápějte se v sebelítosti, sakra, jste chlap, ne? Alena zaslouží soucit, ne proto, že jste ji opustil, ale proto, co se z ní stalo, co by se z ní stalo, dříve, nebo později.“

Mávl rukou, ještě nebyl připravený na to, aby sám sobě odpustil, a kdo ví, jestli vůbec někdy bude.

„Budeš ještě pokračovat?“ ptala jsem se, když Profesora odvedli.

„Ne, půjdeme. Zítra je také den, ať si všichni odpočineme. Dnes už toho bylo dost, nezdá se ti?“

Zdá.

42.

Smrákalo se nějak brzy. Obloha byla zatažená těžkými, olověnými mraky, které hrozily každý okamžik spustit svou mokrou nadílku na zklidňující se město. Dopoledne jsem zaběhla k Berkovým, chtěla jsem, aby se pravdu dozvěděli ode mne, ne ze zkresleného a zveličeného podání všudypřítomných klepen. Popravdě řečeno, chtěla jsem hlavně Pavlovi vysvětlit Profesorovu úlohu v celé věci. Obava, že zanevře na svého dosavadního přítele, byla naštěstí lichá. Ta rána do hlavy, to bylo v afektu, Pavel mi přiznal, jak to bylo. Stačilo, aby Profesor naznačil, že Ilona zemřela, když se napila z láhve, kterou dal Ferdovi on, a Pavel neudržel nervy na uzdě. Prostě byla ruka rychlejší myšlenky, to se stává. Když pak byl navštívit Profesora v nemocnici, vlastně aby se mu omluvil a dozvěděl se něco víc, zjistil jen tolik, že obětí měl být jeho ochránce. Kdo se mu chtěl takhle pomstít, to mu neřekl, ale bylo to zřejmě to,
o čem si s ním chtěl promluvit později, tehdy, když ho pozval na schůzku. Chtěl Alenu zastavit, měl strach, co ještě udělá, její nenávist k Pavlovi byla zřejmá – možná i proto, že ona sama děti neměla.

Poprvé po dlouhé době, relativně dlouhé, se v domku rozhostil klid a mír. Seděli jsme všichni společně u pozdního oběda, který paní Edita připravila – a nedala jinak, než že se musím najíst s nimi. Nelitovala jsem, byla vynikající kuchařka – Stanley jen zářil, měl rodinu, měl se o koho starat, všichni se přestěhují do města, do domu, který si na svém tehdejším výletě vyhlédli… Jak se to zdálo všechno dávno.

„Co bude s Profesorem?“ zachrčel Stan s pohledem, upřeným na Pavla.

Krátce jsem mu vysvětlila, co mu hrozí.

„Chudák chlap,“ ozvala se soucitně paní, „bude se mu těžko žít s takovým nákladem.“

„Strýčku, že mu pomůžeme, pomůžeš, až… Až mu skončí trest?“

Stanley se podíval na mne, já na něho; proč brát Pavlovi iluzi? „To víš, že mu pomůžeme,“ přikývl bez váhání. Jak tomu klukovi vysvětlit, že Profesor od nikoho pomoc nepřijme, a zcela určitě ne od rodiny, které jeho bývalá milá tak ublížila, byť neúmyslně? Bylo lepší nechat ho věřit, že se to všechno spraví, a kdo ví, možná, třeba… Jo, blbost, já vím, ale naděje umírá poslední, tak proč jí nedat šanci? Naděje, vzpomněla jsem si s hořkostí na Aleninu lekci. Neměla pravdu, určitě ne, ujišťovala jsem sama sebe a, kupodivu, věřila jsem tomu, že se nemýlím. Co by byl lidský život bez naděje?

Seděla jsem už dávno doma, v obýváku u televize, nikdo mě nerušil, Velíškova rodina byla vychovaná a měla speciální tykadla na to, aby rozeznala, kdy není vhodné vtipně hovořit se zasmušilým členem rodiny, když ke mně vtrhl strejda

„Víš, co bylo na té kazetě, kterou měla trvale v přehrávači?“

„Nevím, ale umím si představit.“

Vsunul ten krám do videa. Spolu jsme sledovali dva lidi, tak důvěrně známé. Alena a její Vladimír, tady to ještě nebyl Profesor, u vody, na pláži, smáli se, stříkali po sobě vodou, bylo to někde na Lipně, to jsem poznala, kdysi jsem tam byla na dovolené, večer posezení u táboráku, kytara v rukou mohutného vousatého chlapíka, měl krásný hlas a hrál bravurně, z repráků se linula melodie, při které sebou strejda trhl, „Ježíšmarjá, už zase,“ zakvílel. Nechápala jsem to, měla jsem chuť pobrukovat si spolu s nimi, že on mariňák byl šilhavý, měl nohy do o, krok houpavý, a tak dále, ale strejda spínal ruce v nelíčeném zoufalství, kterému jsem nerozuměla.

Konečně jsem viděla nejen Profesora v jeho původní podobě, ale také Alenu, takovou, jaká byla, když ještě byla živoucí, milující ženou, před tím, než se z ní stala jen putující schránka na bolest a zoufalství. Možná vás to překvapí, ale mně jí bylo líto – aniž bych ji omlouvala. Mám-li použít parafrázi klasika, mého milovaného Sherlocka Holmese, pak tedy nebýt milosti Boží, tohle mohla být Johanna Janů.

„Chudák ženská, chudáci oba. Stačilo tak málo…“ shrnul to strejda, když jsme se mlčky dodívali na pohyblivé obrázky; na samém konci stála Alena s Vladimírem, objímal ji okolo ramen a za nimi se na Lipenském jezeře proháněla bělostná plachetnice.

„Zůstaneš ještě?“

„Zítra pojedu.“

„Hm.“

Víc neřekl; nemusel.

43.

Obědu jsem neunikla, to bych Andulce ani nemohla udělat, s taškou, jako obvykle jen zčásti zaplněnou mou skrovnou cestovní garderobou jsem odpoledne nasedala do žluťoučkého autíčka. Vycouvala jsem (couvám ráda a dobře), natočila se čumákem k výjezdu z brány, kterou strejda za přičinlivé účasti zbytku rodiny otevřel, vyjela na ulici a ještě se vysoukala ven. Andulka mě naposledy objala. „Tentokrát to nebylo moc příjemné, viď, musíš přijet jen tak, na dovolenou, užít si to,“ šeptala mi do ucha a hladila mě po rameni.

„To víš, že jo,“ vyklouzla jsem z její mateřské náruče, dotkla se hebké tváře v letmém polibku a zapadla zpátky za volant.

Pomalounku jsem se rozjížděla, už jsem byla skoro na konci ulice, ještě jednou zamávat otevřeným okýnkem, koutkem oka jsem zahlédla tmavovlasého chlapíka, snědou, opálenou tvář rozzářily bílé zuby, nebyl vysoký, ale měl perfektní postavu, opětovala jsem bezděčně úsměv, jak jsem tak ukázněně čekala na výjezdu z vedlejší silnice, ve zpětném zrcátku jsem viděla, že na chvíli zůstal stát a díval se za mnou, než pomalu vykročil. Vypadalo to, jako by směřoval k Velíškovic vilce, jo, jasně, strejda mu šel vstříc s napřaženou pravicí, sakra, také jsem mohla ještě chvíli pobýt s rodinou… Usmála jsem se sama nad sebou a sešlápla plyn.

EPILOG

„Vladimíre, ty se chceš se mnou rozejít? Ale to nejde, to nesmíš, nedovolím ti to! Nebudu bez tebe, to se radši zabiju, budeš mě mít na svědomí, uvědomuješ si to? Jak se ti s tím vědomím bude žít, vždyť ty budeš vrah!“ ze zkřivených úst vycházel skřípavý hlas, díval se na ni, strnule a bez hnutí, pokračovala a její hlas stoupal až k hysterickému jekotu. Proboha, co s ní mám dělat, je to sice moje žena, ale už dávno jen formálně, přece musela vědět, že to jednou budu chtít skončit, tolikrát už jsem jí to naznačil i otevřeně řekl, a vždycky to skončilo takhle, vydírání, citové vydírání, nic jiného, a přitom o mne jí vůbec nejde, proč mě nepustí, vždyť ji finančně zabezpečím, táhlo mu hlavou a bezmocně zíral na křičící ženu, a přitom se v něm v podivném protikladu všechno bouřilo při představě, že by měl opravdu odejít, ne, to by nesnesl.

Přestával vnímat zvuk, už viděl jen její oči, žhnuly jako řeřavé uhlíky, takové měli ti psi v jedné pohádce, Křesadlo to bylo, od Andersena, vybavilo se mu zcela nepatřičně, ty oči se zdály obrovské v bílé tváři, přibližovaly se a už nevnímal nic jiného, hrozily ho pohltit, hlava mu třeštila a najednou se nemohl v chorobné křeči ani nadechnout…

S trhnutím se probudil, okolo bylo šero a klid. Byl zbrocený potem, srdce až v hrdle, ten sen, už zase ten sen, ale mohlo za to asi vyčerpání, stres, možná i horečka, která ho opakovaně trápila, aspoň tak zhodnotil svůj stav, přece jen byl odborník a svou profesi tak úplně nezapomněl. Zrychlený tep se jen pomalu vracel do normálu, zhluboka dýchal a rozhlížel se po místnosti, jejíž obrysy vystupovaly z houstnoucí tmy, upřel pohled na zamřížované dveře, snad nekřičel, snad ho dozorce neslyšel.

Natáhl se ke stolku, umístěnému u palandy, které tady říkali postel, hrabal se v šuplíku, až konečně vylovil ušmudlanou obálku a z ní list papíru, rozsvítil lampičku a, pokolikáté už, znovu a znovu četl těch pár vybledlých řádek.

Pokud je láska k Tobě hříchem, jsem vinna a zhřešila jsem měrou vrchovatou; ale je-li možné vykoupit se bolestí a slzami, pak mi bylo už dávno odpuštěno. Dokonce svých dní budete Ty a Tvoje žena žít s vědomím, že jste mě zahnali na cestu, která vede do pekel.

„Lásko,“ zachraptěl, použil to oslovení zcela automaticky, vždycky jim tak říkal, lásko, miláčku, pusinko, moje milá, bylo to jednodušší, než si pamatovat jména, a vylučovalo to možnost trapasu v případě, že by se spletl, ale s ní to bylo jiné, opravdové, byla jeho láskou, velkou a navždy ztracenou.

Vyměnil ji za pohodlí luxusního bytu, za svou mladou ženu – i když vlastně sám nevěděl, proč to dělal, a přece ji znovu a znovu prosil, aby ho neopouštěla, aby se nerozváděla, že chce být s ní a zůstane s ní, už navždy, už to nikdy neudělá, už bude hodný, vždyť víš, že jsem se s ní rozešel, že jsem jí řekl na rovinu, jak to s námi je, že to byla jen hra, že od rodiny nechci odejít; kdo ví, co z toho všeho vlastně byla láska a co pouhé chvilkové poblouznění, nebo to byla všechno jen jeho zbabělost?

Pomalu skládal papír, už se skoro rozpadal v místech, kde byl přeložený, obálku v ruce, s pohledem upřeným na strop, se zvolna propadal do neklidného spánku.